Život na ostří nože - 1

Život a smrt - to jsou opravdu mocné veličiny.
Ale těžko se zaměňují....

Ráno se zimomřivě halilo do chladné a vlhké mlhy,která jako bílý oceán pokrývala malé městečko. Patrik vstával velmi nerad.Ještě se chvilku převaloval na posteli.Vedle něj spokojeně spala jeho dívka. Potichu vstal,aby ji neprobudil.“Zatracená práce!“ Pomyslel si.Nebylo věru nač se těšit.Musel jít do okresní nemocnice na nějaké hloupé vyšetření. Pomalu se oblékl,vzal papír,tužku a napsal velkým písmem: „Své milované Evičce přeji hezké ráno. Ať se Ti stává lépe než mně .Patrik.“ Položil napsaný lístek na její noční stolek.Pomalu se nad ni naklonil a lehce ji políbil na ústa.Eva se neprobudila,jenom slastně vzdychla a zavrněla jako kotě.Usmál se..Jedna z mála dnešních radostí. Pečlivě zamkl dveře bytu a vyšel do ranního,nevlídného a mlhavého rána…… Seděl před svým lékařem a nemohl uvěřit tomu co slyší.Jeho mozkem proletěla dvě slova,která ho ochromila – nález a onkologická ambulance. Cítil občas nevysvětlitelné bolesti v břiše,ale vysvětloval si to buď stresem v práci,nebo že mu prostě nesedlo něco z jídelníčku.Nikdy ho ani nenapadlo,že by to mohlo být něco vážného. roztřesenýma rukama vzal svoji obálku a vyšel z ordinace. „Bože!“Pomyslel si polekaně.“Musím na Onkologii. Co když….“ Ani se nesnažil domyslet,co ho čeká. Kousek před Onkologickou ordinací se zastavil. Bolest někde kolem žaludku se opět ozvala. Zhluboka se nadechl.“Tak a jdeme na to.Snad to bude v pohodě.“ Vstoupil do ordinace…… Nechápal,co mu ten „zatracený“ doktor říká.Bylo mu strašně zle a šly na něj mdloby.Do očí se mu draly slzy.Nechtěl tu pravdu přijmout.Lékař se snažil situaci co nejméně zdramatizovat.Používal věty jako: „Účinná chemoterapie“,nebo „Každý jsme jinak odolný a vy jste na tom velmi dobře“.Spousta takových keců,kterými se snažil obalit krutou pravdu. Nález pozitivní – rakovina žaludku. Vypotácel se z ordinace.Přes slzy v očích ani neviděl,jak se na něj v čekárně všichni soucitně podívali.Vyběhl ven k nejbližšímu křoví a dávivě zvracel. V parku byl nádherný klid.Polední slunce hřálo,stíny stromů chladivě ovívaly jeho utrápenou tvář. „Dobrý bože,vždyť já mám …… rakovinu!“ Jeho mysl byla nucena tuto krutou pravdu akceptovat. Celý život v háji.Teď!Zrovna teď,pár dnů před svatbou.Všechno bylo jako velký domeček z karet,který najednou spadl.Padla na něj těžká deprese a strach.Strach z bolesti,strach z umírání, strach o Evu. Rozplakal se ……… Zvonil mobilní telefon.Dlouho a dlouho.Nechtělo se mu jej zvedat.Nakonec se ovládl a vzal ho. „Kdo je?“ „Copak jsi mě nepoznal,ty můj hlupáčku?“ „Jo,jasně,promiň Evo.“ Snažil se ovládnou třesoucí se hlas. Zlá předtucha bodla Evu někde u srdce. „Co se děje? Není ti něco?Tak sakra mluv na mně!“ „Já….“ Eva vycítila z jeho hlasu bolest a zoufalství. „Patričku,kde teď jsi?“ „V parku, ale …..“ Nečekala až jí řekne,aby tam nechodila,že chce být sám. Jsou chvíle v životě,které by se daly nazvat osudové. Eva věděla,že ta chvíle je tady. A v takové chvíli by nikdo neměl být sám…….. Seděla na lavičce.On ležel a jeho hlava spočívala na jejím klíně.Její slzy padaly na jeho obličej a mísily se s jeho.Něžně hladila tu milovanou tvář. Jako Romeo a Julie v dnešní podělané době. Cítila,že musí být s ním.Až do konce……. Věděla,že ji to asi hodně poznamená.Ale všechno ostatní pro ni ztratilo cenu. A co bude potom? Nikdo neví,co bude potom………

---