beznadějní čůráci

V koutku duše si tiše,

a klidně se ptejte kde má duše koutky a proč zrovna přívlastek tiše,

jednoduše si v té duši představuju,

nezastírám že pod tíhou výčitek, minulosti a přetlaku záře LCD monitoru v jinak zhasnuté místnosti,

jaký by to bylo, kbybych nebyl takovej, jakej jsem,

kdybych nebyl...

Mám docela jasnou vizi.

Nosil bych dámám paraplata.

Děti rozesmíval paletou různorodých grimas, zvuků a úšklebků(není to to samé jako grimasa?).

V kavárnách nad polosuchým bílým bych lakonicky hodnotil vnitropolitickou situaci se svými kumpány z Literárního klubu mladých komunistů.

Osamělé lampače a stromy bych oblepoval předvolební agitkou Jiřího Dientsbiera.

Snažil bych se svůj šarm využít v neziskovém občanském sdružení na pomoc potřebným, úsměvy a slaboduchými glosami v tisku například.

A zřejmě bych i čas od času oblékl krémový oblek a kravatu a vydal se na pouť střílet růže z marcipánu, první ranou všechny tři.

Zatímco teď ...

jsem jen beznadějný čůrák.

Vítejte v klubu, svačinu a přezůvky prosím s sebou.