Písmák mezihra
tma rozpila se
do okapů
a k večeru vše polyká
sníh těžkne. kraj je venku v křeči
---
šiju si neklid z vláken tichapod tíhou deštězhmotněl každý stínže tolik náhle se nám ztěžka dýchá řeky se vpíjí do kotlina komu tolik strnulosti vhod. ryby se zalkly tichemkdyž rybář nad jezeremvylovil půlnocz útrob vod.
rozkoly
ticho tě protlo
jako jehla
a na dně sklenic
nezbylo místo
větve
ještě je cítit
šeřík uvnitř plic
co rozpučel se vlétě od zabradlí
že vrůstal víc
čekání
Odlétli ze střechstěhovaví ptáciže podzim vrostl do okenních skela cesta pryč - tak dalekáčlověk se paksám k sobě vracídál kolem zrají jablka- a pohled touhou zdřevěnělach co se jeden načekápro pouhý vítr do křídel.
jak se máš
Mění se čas
ne dvakrát do roka
ani ne tak, jak přijde konec září
tyhlety změny nejsou vkalendáři
cesty zpět
Prý že jsou rána rozorána mlhavá tak že proudí do žil že roste tlak a přes kopce nevedou cesty k přístavům že neprohlédnem jak někdy mraky přehání když nebe teče po stráních že místo prosa je třeba v pole
zasít dům
záplavy
Krok kříží krokden rezavírozvodnils břehy Vltavy
Lilo-li lánům pole vhodve stopách tvých je melodiejak když máš v očích hromosvodkrok kříží krok- svět se spije
Od horizontu klesá tlaka mění průtok uvnitř žilKdo chce ať štkásvět přeteče-litys slova na rtech nepřelilmy dva jsme dávno vypršeli
stek nový Rýnztisíců střecha stavět mosty- pozdě jeKdyž nedohlédneš druhý břehutopils vlastní šlépěje
Pokoje
je ticho spícína policícha dlaně míří k mrakům výšjen oči zavřeš uslyšíšjak vločky sklízí bílá paníkdyž nebe do střech rozdrolí se snad že svět uvnitř příliš ztichsklem okenic jsme prosvítáni- my nemůžeme víc.
povodeň
Hodina ještě neproteklá
zokapů vodu přeleje
když vpolích hrozí peřeje
Něco jsi řek
Zákaz vycházení
Vítr, který slova pění
opíral se do oken
lomil na ně mraky tiše
aby bylo sotva slyšet
Koloběh
Šedne krev polí -Vlčí mákyodkvetlo léto podél cestvětvemi výš, výš mezi mrakydlaněmi rozkvéstnaposledČas uspávánízbytků lét
Vrba, co sránem šeptala simarně si mrazem láme vlasya křehne ticho do všech strana všechny cesty dokořánkdyž podél kroků puká zem
Poslední listí nedozráloco se to stalos podzimem
To do zahradspát vplížila sejinovatka po špičkách
Jízdní řád
Stáli jsmeUž se tak ráno prostě musíSnad čekali jsme autobusyvkresleni mrazem do čar smykůStáli jsme spoluNa chodníkuTak stalo seže jsme se jednu krátkou chvílina dosah slova přiblížiliŽe by to ticho těžko snéstočima přes„Co je to dnesstím povětřím. “Však ticho, ať jsme sebeblížz toho, co bylo staví mřížTak stalo se zas - vždyť já vímže jsi i vítr na pár chvilpo dlouhé době utišil
Krajiny, kudy ubíhášuž mají jinde koloběhlekníny kvetly na oknechkdyž odlétal jsi do svých dálekk příběhům, kam už nepatřímtak šeptali jsmekaždý zvlášť
Co je to dnes stím povětřím.
Poruchy spánku
Čtyřhlasně stárnou němé zdimá vůně rzi -pach času-v potrubí vytyčenou trasupo které už se nejezdí
Jen vodovody Žádný prouda tikot vody podél pout Neodplout Kam a Kudy
Vítr, co po pokoji píše -v záclonách přitažlivost výšek- smyčkya kolem světlem zprůsvitnětkdyž dohořely svíčkyumírá dneškům další světza zavřenými víčky
Když do všech stran se zamykají dveřea noc vklíněná do páteře tříští své ticho do čtyř stěna šepot trubek znespavosti je vodovody neveden
Čísluji
Raz dva tři…Horkost protipólůVkoutech - úplné bezvětříKolik cest končí kolmo dolů.
Ze všech možných úhlů pohledudokud je kam a kudy, jdu. skaždým zmých dalších scestných schodůBudem víc hasitSlyšíš vodu. Sčítáš mi krokyČtyři, pět…
Ještě je venku modrožlutoJeště se venku mění světJe dovoleno v tuhle chvíli-hrají nám barvy-Šedivět.
Mrazení
Noci se blíží od západuplynule mizíš v stínu dníco zbylo z léta v listopadu,kapkami deště odeznído tepen štěpen zkřehlý dech,všechnu tu horkost spálil mrázjak moc tě zbylo ve stínech jak moc nám toho zbylo z nás.
Lámání ledů
Je rok, co rok, co míjí moje plány
dní lavinami štěpen do svých řad
jsou měsíci mé strasti uspávány
je týden, co týden těžší usínat
útěchy
Dávno už nevímkudy kamna dlouho na širokounikámke hvězdámvšemi směrypro změnu atmosféry a v hlavě šedo a v mezipatře klid a v ušich hučíJak nespadnout ti do náručíKdyž nepřestávášve mě žítJsou noci -Černé bezednéJsou týdny -Projdou beze dneJe ticho -Lék A o to vícPak ochromují činykdyž vzdalují nás od nevinybez hranicA ráno se mi nehojíjizvy z předešlych nocítak odpočívej v pokojinebyls-li víc než pocit.
Tak dík
Sněžilo A pak přišlo léto Skončili jsme to Tak melodicky Jak by se mělo končit vždycky v pohádkách Ty velkolepé melodie Při kterých celé tělo bije -A moje bilo- na poplach Konce jsou krásné A co pak. Škrtá se věčné na dočasné Věci se mění Jak jde čas Klesáme nejrůznějších výšin Jak moc se liší Stavy v nás Od souznění Dlouho jsme žili na doraz A to je trestné -nebo není. Stejně jsme dávno odsouzeni Odvykat Vrhat se do rozjetých vlaků A usínat až k ránu Mít se tak trochu Přiměřeně rád Bez sklonů sebevraha Bez výhrad Dosáhli jsme si na nirvánu Taková krása bývá drahá Láska je tik A to se poddá časem Dneska si užiju svůj noční pláč Tak dík Za to že přežila jsem Ač vím Že dávno není zač .
Pravdomluvná
Ukrads mi všechna má proč lhátJá vždycky upřímná - od srdce lhářkasvůj pravdomluvný koncentrátzhušťuji na tvá puntičkářskásurově pravdomluvná slovaVíc ztracenávíc opravdová.
Začátky na konci
tam kousek dál
za domem v lese
tam pro nás kdysi končil svět
kdo ví, kam vítr ten čas nese