|
Václavova nadpřirozená kariéra
aneb Co všechno zavinil traktor
1. kapitola
5. strana
„Protože se do potahu nehodíš, a na jatka je tě málo,“ zabrblal si potichu Brach.
„Říkal jsi něco Leoši?“
„Chtěl jsem se,Václave, zeptat na vycházky. Proč je mají upíři jenom do deseti a Tarzan s Raráškem skoro do rána?“
„Protože mně pijou krev, jak mají všude bordel. A v neposlední řadě, vyhláška unie o škodlivosti nadpřirozených jevů, nám ukládá zbavit je závislosti na nich a pomoci jim nalézt nové uplatnění, a ne je pouštět do ulic aby tam ohrožovali spoluobčany a sami pustli na ultimo. Co by na to řekli jejich rodiče, hmm?“
„Ježišmarja, dyť mají v průměru přes tři sta let, těm je to fuk.“
„Víš Leoši, já tě dlouho pozoruji, a i když si myslíš, že to nevidím, tak já to tedy vidím.“
Babice Jagová si začala řezníka taky prohlížet a kývat, že ona, jako taky.
„ Ty tvoje příchody pouhých pět minut před začátkem pracovní doby.“
„To bylo jenom jednou.“
„Nepřerušujte mě, pane kolego! Příchody na poslední chvíli, vykecávání v pracovní době s uklízečkou a hlavně, ten nepořádek u nadpřirozených pánů. Děláš s nimi kupříkladu vůbec bodování čistoty na pokojích, jako tvoje kolegyně ze šestky? Paní vychovatelky Jagová a Kuřinožková jsou v tomhle ohledu vzorné a každý měsíc vyhlašují nejlepší pokojíček, který odměňují kosmetikou.“
„Nevím k čemu by byl upírům nebo Pavoučímu muži pudr na bradavice, “ ušklíbl se Brach a pokračoval v bojovém duchu, „mám tolik přesčasů, že bych mohl být u stachanovců náčelníkem. Taky klidně odejdu do zemědělství, ale nepůjdu tam jako vůl, toho dělám jedině tady.“
Václav Sušinka si uvědomil, že to s kritikou řezníka trochu přehnal, protože někoho takového jako Bracha by jen tak nesehnal, a jemu samotnému se „na patro“ nechtělo.
„Kolego nic ve zlém, všem nám trochu tečou nervy. Ten krapítek kritiky nenaznačuje, že bychom si nějak tvé usilovné práce nevážili, ba právě naopak. Zrovna onehdy jsme si tuhle s Jagovou říkali, co bychom si bez našeho Leoška počali, viďte paní kolegyně?“
„Je to přesně tak jak říká pan vedoucí.“
V nastalém tichu po zažehnané bouřce se Sušinka takticky podíval na hodinky: „Bože, to nám to ale uteklo. Ještě že máme tak dlouhé směny abychom mohli vše zaměškané hravě dohonit. Otvírám krátkou diskuzi.“
Asi si milý čtenáři myslíš: „Ta krátkost diskuze se jistě protáhne. To si naše uši určitě ještě přijdou na své.“ Bohužel, musím tě zklamat. Do zasedací místnosti totiž naprosto bezhlavě – a bez zaklepání – vběhl jakýsi muž, který měl určitě něco na jazyku, protože překotně ukazoval ke dveřím a divoce gestikuloval.
„Roberte, napište to, nebo tu někomu vypíchnete oko,“ přikázal mu vedoucí kolejí. A bezhlavý muž, ač docela standardně beze smyslů, kupodivu uposlechl a začal cosi zuřivě čmárat na čtvrtku vytrženou z bloku paní Kuřinožkové. Všichni vychovatelé byli natolik zvědaví, že bez ohledu na pracovní hodnost a pohlaví, se natlačili kolem stolu.
„To není možné,“ zvolal Sušinka, „Tarzan, že je v nebezpečí, že uvízl na stromě? Tomu nevěřím,“ zakoulel očima a omdlel.
předchozí strana <-------------------
|
Písmák