Změť o krásných slovech

S lehkostí stříbrného motýla

co místo očí šňůru černých perel má

zdá se mi?

tak třpitivý, až praští vás to do týla

třpyt a lesk, však čistá duše ztracená.

Ten pohyb s lehkostí mě tolik vlastní

skrze pot a koktejl z endorfinu

bázlivě a hravě v uších zazní

jak je těžké uznat vlastní vinu

Hříčko, pořekadlo, ty pohádko ze sametu

co tvoří stuhu seplou kolem duhy

už velká slunečnice jsem, už nepokvetu

už motýla chce chytit někdo druhý...