podzimní melancholie

Byl brzký hřejivý podzim. Praha byla rozkopaná. Má duše byla rozkopaná. A všichni kolem chtěli být rázem dělníci a stavaři. Já byla architekt. Zodpovědnost na mne padla a nikdo se mne na nic neptal. Nikdy se vás nikdo na nic neptá. Nikdy nikdo nic.

            Architekt své duše. Architekt co nikdy neměl v ruce plány. Ani tužky ani gumy a kružítka a pravítka. Levítka. Nikdy nikdo nic.

            A byl večer a byla noc. Nešla jsem, nekráčela jsem. Procházela se. Pomalu tou teplou nocí. Svit pouličních lamp ozařoval staveniště. Všechna staveniště. A oni…byli tam. Dva malí ježci, cupitající za sebou. S pravidelnými zastávkami sloužícími ke zhodnocení následující dráhy. Pořád stejně. Tak zbyteční. Malí. Bezmocní. Bez – mocní. Bez moci. Nic neznamenající? Lži! V jednu chvíli, jediný prchavý okamžik mě k sobě přitáhli silou a byli středobodem mého zájmu. Capkali pravidelně, jako by jim v srdíčkách udával rytmus metronom tepající tu od počátku světa. Přestože jsou v očích zbytku světa nezachytitelní, zanedbatelná tělíčka, věděla jsem že to tak mělo být. Měla jsem se s nimi setkat a vzpomenout si na metronom. Někdy mám pocit že jsma tak hloupý.

            Pokračovala jsem. Mí malí společníci zmizeli v asfaltové černi. Uprostřed chodníku ležela magnólie. Nebyla to opravdová magnólie. Asi ani přesně nevím jak magnólie vypadá. Jakmile jsem ale uviděla ten květ, bezpečně jsem věděla že je to magnólie. Chtěla jsem aby to byla magnólie. A tak to byla ona. Zvedla jsem jí.

            Seděl skrčený ve výklenku. Spal, vedle sebe v maskáčové tašce zbytky svého domova. Byl mladý. Jeho život byl rozkopaný. Kdo ví, čí to bylo vinou? Neslyšel zpěv. Neslyšel vzdálené broukání jako ze snů. Upustila jsem magnólii přímo před ním. Nezvedl hlavu, nezahleděl se do mých očí, neusmál se a ani mi neřekl „děkuju slečno“. Spal dál. Předním kvetla magnólie, voněla, rostla a vrůstala do dlažby, krásněla, tančila. On spal. Až se probudí tak se zvedne. Nevšimne si jí. Možná jí i podupe. Doufejme že omylem.

            Bylo ráno zkraje podzimu. Praha byla rozkopána. Má duše měla nové základy.