Hračky vydrží snášet každou radost

Představuji si to asi takhle:

V malé místnosti se stěnami obloženými dubovým dřevem stojí pouze stůl a čtyři židle. Na stole leží mapa a vedle ní gramofon hrající nějakou starou píseň, pomalou a smutnou. Na otáčející se desce tancuje malá porcelánová panenka v červených šatech s černými pruhy. Zřejmě je v dobré náladě, protože často zvedá ruku se zaťatou pěstí (asi se jedná o jakýsi pozdrav).

Pod stolem klečí chlapeček v šedém obleku a naklání se nad tři cínové vojáčky a plyšového medvěda.

„Toníku, Toníku!“ mluví chlapec k hračce. „Pověz kdo jsi!“

Plyšák zabručí a potom i vyplázne jazyk.

„Toníku, nezlob pána.“ (Kluk mluví klidným hlasem a zcela samozřejmě předpokládá, že medvěd poslechne.)

„Jsem tlustej méďa a svou velkou tlapou všechno zničím. Bum, bác!“ promluví po chvíli mlčení plyšák a buší do vojáčků. (Je při tom tak rozkošný, že i porcelánová panenka přestane tančit, nahne se přes okraj stolu a dívá se na něj.)

Náhle přichází jednooký muž s krátkýma nohama a pleší, posadí se na jednu židli a zkoumá mapu. Nespokojeně se mračí, pak vytahuje z kapsy několik malých vlaječek a staví je na papír.

●

Když jsem vešel do místnosti, zjistil jsem, že moje představa byla přesná. Jednooký muž se ještě skláněl nad mapou. Přisedl jsem si k němu a pozoroval ho. (Gramofon neustále hrál a měl trochu zkreslený zvuk.)

Už si přesně nepamatuji, jak dlouho trvalo, než se objevil pan Šerý. Prostě jsem zvedl hlavu a on stál kousek od stolu a střídavě se díval na tančící panenku a smutného medvěda (zatímco chlapce si nevšímal). Jakmile si i jednooký muž uvědomil, kdo přišel, vstal ze židle, zvedl ruku a zaťal ji v pěst. Pan Šerý pouze řekl: „Pojďme pršet.“ (Takové ubohé klišé, pomyslel jsem si.)

Přestože se mi nechtělo, musel jsem se připojit a naklonit se nad mapu. Pan Šerý smetl vlaječky na zem. (Když to uviděl medvěd, doplazil se k nim a strkal je do své plyšové tlamy.) Po chvíli začala mapa rudnout, ale barva se vzápětí měnila na oranžovou. Pan Šerý se usmíval.

Ne, v té místnosti nebylo nic zvláštního. Vůbec nic.

(Jen čtvrtá židle.)

(A kluk volající na plyšáka: „Toníku, Toníku! Vrať se!“)

●

Když gramofon přestal hrát, odněkud se ozvalo divné pískání

Zavřel jsem oči a probral se, až když všechno ztichlo.

●

Těch několik minut, kdy jsem neviděl, jsem si vše představoval takto:

Sedím na židli. Z místnosti zůstaly jen dvě stěny a kus podlahy, na které leží spousta dřeva a zbytky gramofonu. Jednooký muž s krátkýma nohama a pleší je pryč, stejně jako pan Šerý a kluk. (Možná se vypařili?) Jen plyšák klečí kousek od mě a prohlíží si rozbitou panenku.

Vstávám a rozhlížím se. Všude okolo je jen pustá země s doutnajícími trsy trávy a táhne se až k obzoru.

„Toníku,“ povídám medvědovi, „myslel jsem, že jsi snědl vlaječky a chtěl odejít.“

„Trochu jsem přemýšlel a změnil názor.“

„Ale proč?“

„Lidi, a tak hloupí,“ povzdychl si plyšák, „přitom je to úplně jasný – hračky přece vydrží snášet každou radost.“

●

Když všechno ztichlo, probral jsem se a zjistil, že moje představa nebyla přesná. Medvěd, oblečený v klukově šedém obleku, se na mě díval.

„Nestačíme,“ řekl a ukázal na porcelánovou panenku v červených šatech s černými pruhy.

Tančila.

Změnila se.

Praskla.