Ty, já a oni

Dva sourozenci, každý úplně jiný, každý se svým cejchem. Jak se dokáží vypořádat se světem, který je odmítá...?

Ty, já a oni

 

Brzdy mezinárodního rychlíku právě dovrzaly u třetího nástupiště a já začal očima pátrat mezi davy lidí, kteří se jako mravenci hrnuli do vagónů a zase ven.

„Brašule!!!“

Sotva jsem se stačil otočit, už mi visela na krku. Moje malá sestřička. No... malá... Řekněme menší - o rok a půl hlavy.

„Už jsem si říkal, kde ses nám ztratila,“ usmál jsem se na ni, když jsem jí položil zpět na zem. Vůbec se nezměnila za ty dva roky, co strávila za velkým kanálem, pořád byla stejně rozšklebená s ďábelskými jiskřičkami v očích. „A kde máš toho svýho amanta? Psalas přeci, že nám ho přivezeš,“ dodal jsem, ale nikde jsem neviděl nikoho, kdo by se k ní hlásil. „Ukaž, dej mi tu svoji torbu.“

„Dík. Mike má práci, přiletí večer nebo zítra.“

Podržel jsem jí její batoh, aby mohla vyndat ruce z popruhů, a jakmile tak učinila, málem jsem si rozlomil záda. „Uf! Proboha, co to s sebou táhneš? Tys jim snad rozebrala celej Buckinghamskej palác, ne?“ zafuněl jsem a s obtížemi si přes záda přehodil její tlumok.

„Ani ne, jen si s sebou vezu nějakou práci,“ ušklíbla se a společně jsme se vydali z nádražní hali. „A co vy tady vůbec? Jak žijete?...Fíííha,“ vydechla, když jsem do kufru auta vhodil její batoh. „Koukám, že sis koupil nového rodinného miláčka.“

„No jo, to víš. Udělal jsem si radůstku,“ přejel jsem prstem po střeše auta a smetl neexistující smítko z nablýskaného laku.

„Už ti k němu vážně chybí jen ta rozrostlá rodina,“ rýpla si do mě, když nasedla, a radši si zapnula bezpečnostní pás. Ignoroval jsem její jasnou otázku mezi řádky a vyjel na silnici.

„Jakube, to byla taktická narážka. Odpovíš, nebo se tě mám zeptat natvrdo, kdy mi představíš tvoji přítelkyni? A nesnaž se mi tvrdit, že nikoho nemáš,“ dodala, jakmile jsem se nadechl k zamítavé odpovědi, „na to vypadáš moc spokojeně.“

„No jo, já zapomněl, že se bavím s psychoušem. Psycholog nebo psychopat? U tebe to vyjde nastejno.“

„Zatloukáš...,“ nadhodila ledabyle.

Naštěstí jsem se chvíli musel věnovat řízení, takže jsem mohl mlčet.

„Tak co? Představíš mi ji?“ naléhala dál, jakmile jsme skončili v každodenní zácpě pražských ulic.

„Ji?“

„Je to snad kluk?“ zvedla obočí.

„A když jo?“ nadhodil jsem.

„To ti tak zbaštím! Tak, co? Seznámíš nás?“

„Hele, ani máma neví, s kým chodím, a ty tu seš pět minut, tak nerejpej!“ zahrál jsem celý rozhovor do autu. „A ke všemu seš první na řadě. Máma už se nemůže dočkat, až pozná svého budoucího zetě!“

V tu chvíli to byla ona, kdo se zarazil a znatelně znejistěl. „No,“ vydechla, „tak to jsme dvě.“

***

„Jakube, utřels ty skleničky, aby na nich nebyly otisky?“

Protočil jsem oči v sloup a vykouknul z kuchyně. „Potřetí. Ano, maminko!“ zavolal jsem na ní a v duchu jsem děkoval, že už tady s rodiči nebydlím.

Cink... cink...

Nikdy jsem netušil, že tak obyčejný zvuk jako zvonek, dokáže někomu tak zvednout tep.

„Už jsou tady! Už jsou tady! Už…“

„Mami, uklidni se! Přišla ti ukázat přítele, ne anglickou královnu,“ utrousil jsem a radši se vydal otevřít dveře. Amélie okamžitě padla mámě kolem krku, ale když se odtáhla, nastalo v předsíni podivně zaražené ticho.

Mike právě přišel. Byl poměrně vysoký, statný, usměvavý a černý!

Těkal jsem očima z jednoho na druhého a snažil jsem se vymyslet způsob, jak vybruslit z téhle situace, kdy máma jen nehnutě stála, otci se rozšířily zorničky zděšením a sestra začala pomalu chápat, že tomuhle dobrý konec opravdu není souzen.

„Hi, Mike. I´m James,“ představil jsem se a svojí lámanou angličtinou jsem mu představil i zbytek rodiny.

Máma se nezmohla ani na to podání ruky.

Nezbývalo mi tedy nic jiného než Amélii i s přítelem poslat do obývacího pokoje, zatímco rodiče jsem doslova dotlačil do kuchyně a radši urychleně začal připravovat kávu.

Máma se konečně vzpamatovala. Sáhla do baru, nalila si na dva palce silné bylinné tekutiny a kopla ji do sebe na jediný lok. Poté se opřela o linku a sevřela oči, jak si tekutina postupně propalovala cestu zažívacím traktem. „Negr...,“ vyklouzlo jí ze rtů a mně i Amélii, která právě přišla, došlo, že tohle bude hodně zlý.

Nastalo ticho. Matka házela na dceru nenávistné pohledy, ale zatím nic neříkala.

Radši jsem rychle zalil kávu ve všech hrníčkách, vrazil tátovi do ruky tác s koláči a vytlačil ho z bojiště co nejrychleji pryč.

Seděli jsme s Mikem okolo konferenčního stolu a snažili se nějak prolomit jazykovou bariéru, i když táta k tomu používal spíše ruce a nohy než co jiného. Bylo mi jasné, že ze sestřina přítele nebyl nadšený, ale rozhodně ho akceptoval. To se však nedalo tvrdit o mámě, protože ať jsem se to snažili ignorovat sebevíc, slova typu „negr“, „černá huba“ nebo „křovák“, přicházející z kuchyně, mluvila za vše.

Nakonec k nám přišla i Amélie. Sama... a s očima lehce zarudlýma. Prohodila se svým přítelem několik slov, které jsem nebyl schopen pochytit, a oba se okamžitě zvedli k odchodu. Já osobně bych to spíš nazval úprkem, ale nedivil jsem se. To, co máma hulákala z kuchyně, by rozhodně nezapadlo do příručky „milá konverzace pro začátečníky.“ Ještě, že tomu Mike nerozuměl! I když... asi nemusel být genius, aby si smysl těch slov domyslel.

„... moje dcera si nikdy nevezme černocha! Taková vostuda!“ vrčela na ní ještě, když už oba stáli ve dveřích. Amélie se otočila zpět a podívala se na mě.

Věděl jsem, že toho budu litovat, ale musel jsem jí pomoci. „Mami, prosím tě, uklidni se! Děláš jako kdyby Mike přenášel lepru! Co ti na něm tak vadí?“

„Co mi na měn vadí? Ještě ty začínej! Jako by to nebylo dost jasný! Jak se budu moct někde ukázat, když se moje dcera tahá s takovým...“

„Mami, proboha, žiješ v jednadvacátým století a Amélie je dospělá! I kdyby si domů přivedla holku a představila ti ji jako svoji partnerku, tak to přeci není žádná katastrofa, v dnešní době to...“

„Ještě to tak!“ vyjela na mě. „To už bych jí radši zabila než mít doma lesbu! Ale ten negr už mi nikdy nesmí přes práh, je ti to jasný?!“ otočila se zpátky na Amélii, která jen stála ve dveřích a pozorovala nás.

Neřekla ani slovo, otočila se na mámu a odešla. Klidně, vyrovnaně, bez vzteku... téměř jako vítěz.

Rodiče se odešli dohadovat do obývacího pokoje, zatímco já zůstal, kde jsem stál. Jestli mě máma někdy hodně ublížila tím, co řekla, tak právě teď. Ve svých pětadvaceti letech jsem měl chuť schoulit se pod peřinu do klubíčka a brečet. Jen brečet...

***

„Promiň, Jakube, že jdu pozdě, ale já vážně nestíhala,“ dosedla Amélie vyčerpaně na židli, vsunula si do vlasů sluneční brýle a u číšníka objednala vinný střik a zmrzlinu.

„V pohodě, už jsem si zvyknul,“ ušklíbl jsem si. Bylo mi jasné, že pokud se chce sejít na terase zahradní restaurace ve dvě, tak jí před půl třetí čekat rozhodně nemám. I kdybych jí koupil orloj, tak by chodila pozdě.

„Tak jak?“ nadhodila a lehce olízla lžičku se zmrzlinou.

Pokrčil jsem rameny. „V pohodě. Co Mike? Jak se mu tu líbí?“

„Ten je spokojenej všude, kde má práci,“ mávla rukou.

„Divím se, že se po setkání s mámou neutekl schovat zpátky do Anglie,“ ušklíbl jsem se.

Zvážněla. „Byl z toho docela přepadlej, ale já mu vysvětlila, že to není jeho vina. Vyplnilo se jen to, na co jsem ho připravovala. Bylo mi jasný, že to máma... neskousne.“

„Mluvila si s ní od tý doby?“

Upila a lehce přikývla. „Asi jenom padesátkrát. Naposledy před dvěma hodinama,“ opřela se židli a odmlčela se. „Pořád je to stejný, nechce o něm ani slyšet. Jasně řekla, buď ona nebo Mike.“

Oči mi vyletěly na vrch hlavy. „Přece ti nemůže dávat takovýhle podmínky!“

Vzdychla.  „Jak vidíš, tak může. Ale mě už to je jedno, nehodlám se s ní dál hádat. Měla jsem dobrou vůli to srovnat, ale... vybrala jsem si Mikea,“ oznámila naprosto vážně a vyndala z kabelky malou obálku. „Tumáš.“

„Co to je?“ otevřel jsem dopis a přelétl očima zlatě ozdobený dopis. „Svatební oznámení?“ vydechl jsem, „vy se chcete vzít?“

„Vlastně proto jsme sem jeli. Abysme se vzali tady. Udělali jsme to hlavně kvůli našim, ale... teď už to tu uděláme i bez nich.“

„Měla bys to mámě říct,“ upozornil jsem jí po chvíli mlčení.

„Už se stalo,“ přikývla, „proto jsem dostala tu podmínku. Pokud si vezmu Mikea, tak mi odmítá přijít na svatbu.“

Zavrtěl jsem hlavou a radši jsem se opět zaměřil na oznámení, které jsem stále držel v ruce. Ale vlastně jsem ho vůbec nevnímal. Pořád jsem se snažil přijít na to, co mámu vedlo k tomu, aby Mika tak nenáviděla. Aby kvůli něčemu tak... tak... tak stupidnímu jako víc pigmentu v kůži zavrhla vlastní dceru a odmítla jí jít i na svatbu. Jak před ní mám potom přijít já a říct...

„Ty sis nedělal srandu, že jo?“ ozvala se náhle Amélie a vytrhla mě ze zadumání.

„Cože?“

Rozhlédla se kolem po ostatních lidech a naklonila se blíž. „Když jsem tehdy přijela, nadhodil jsi, že bys mohl chodit s klukem,“ šeptla ke mně, „tys to nemyslel ze srandy, že ne?“

Co na to mám říct... „Proč myslíš?“

„Viděla jsem tě,“ podotkla. „Viděla jsem tě, když máma křičela, že by mě radši zabila, kdybych si přivedla holku. Tys tenhle příklad nedal jen tak. Chtěls vědět, jak by reagovala, že jo?“

Mlčel jsem. Nechtěl jsem na to nic říct!

„Jak se jmenuje?“ Ticho. „Jakube, mě to snad můžeš říct.“

Jednou to musí ven. „Tomáš,“ vydechl jsem a dělal jsem cokoli, abych se jí nemusel dívat do očí.

Byla zticha a mě to bolelo snad víc, než kdyby začala křičet. O to víc mě zarazila její další otázka. „Představíš nás někdy?“

Nechápavě jsem se na ni podíval. „Tobě je jedno, že jsem gay?“ obával jsem se. „Nejsem ti odpornej?“

„Proč bys měl?“ zvedla překvapeně obočí. „Stejně jako před minutou máš hlavu, dvě ruce, dvě nohy... a co provádíš po nocích, mi může být naprosto ukradený. A mimochodem, máme něco společnýho...,“ naklonila se blíž, jako kdyby mi chtěla říct něco strašně tajnýho, „já taky dávám přednost klukům.“

Nemohl jsem jinak, musel jsem se začít smát.

***

Po několika dnech jsem si byl naprosto jistý, že sestře má orientace nevadí. Abych pravdu řekl, hodně mě překvapila. Bývaly doby, kdy se mi vysmála i za to, že jsem nosil brýle, natož teď... Nikdy jsem nevěřil tomu, že někdy dojdu tak daleko, aby se stala mojí jedinou oporou, ale stalo se. A já jí byl za to naprosto neskonale vděčný! Nikoho jiného kromě ní jsem neměl... tedy ještě Tomáše.

Ano, Tomáš. Z jejich setkání jsem měl docela hrůzu, možná ještě větší než on sám, ale nakonec k tomu nebyl důvod. Amélie ho přijala jako dalšího bratra a s Mikem si padli tak dokonale do oka, že jsem občas měl chuť začít žárlit, ale nebyl k tomu důvod.

A ke všemu jsme měli perfektní důvod se scházet... ve čtyřech se přeci jen svatba organizuje trochu líp!

***

„Zatraceně, kde jste?!“ přivítala mě Amélie naštvaně. Její vzteky rudá tvář kontrastovala s těmi sněhobílými šaty a při její horlivé gestikulaci ze svatební kytice lehce odletělo několik okvětních plátků. „Za deset minut máme začínat a kameraman, svědek i ženich jsou v trapu, jak...?!“

„Klid, Amélie, klid. Uklidni se...,“mírnil jsem její rozhořčení, „Mike s Tomášem se museli vrátit do hotelu pro prstýnky, do pěti minut jsou tady.“

Vypustila páru, a potom se na mě zamračila. „To by měli, jinak se totiž provdám za prvního chlapa, kterej mi přijde pod ruku!“

„Opravdu za prvního?“ ozvalo se za námi a mě bavilo pozoroval, jak zkameněla. Vrhla na mě nechápavý pohled a já jsem jí vrátil jen šibalský úsměv. „Přivezl jsem ti překvápko,“ nadhodil jsem.

Pomalu se otočila. „Tati?... Tati!“ vrhla se otci kolem krku, jako by to byla léta, co se neviděli. „Myslela jsem...že... že nepřijdeš.“

„Jsou tu určitý věci, který jsou proti mýmu přesvědčení... ale nic mi nezabrání v tom, abych svoji dceru odvedl k oltáři,“ usmál se na ni a palcem jí lehce přejel po tváři. „Nebreč, nevěstám slzy nesluší.“

„Hola, hola... ženich dorazil, budeme moci začít,“ ozvalo se ode dveří.

Naše starostlivá babička. Ani jsem nevěděl, kdy dorazila. Amélie si ještě řádně utřela tvář a společně s otcem se vydali do předsálí, aby se s úřednicí dohodli na posledních drobnostech.

„Babi, kdys přijela?“

„Už včera, chlapče. Ale povím ti, ráno to bylo boží dopuštění. Všichni jenom ze strany ženicha... no já jim nerozuměla jediný slovo a rusky nikdo neuměl. Alespoň, že tam byl ten mladíček. Ten, co tady pobíhá s tou kamerou. Sice trochu bezprostřední, ale rozhodně milý... Jestli chceš znát můj názor, nemohl sis vybrat líp,“ dodala jako kdyby nic, zatímco mě zatrhnulo.

Jak se o tom dozvěděla? Ode mě rozhodně ne, ani od Amélie. Nechtěl jsem, aby to věděla. Byl jsem přesvědčený, že někdo s takovou „starou“ výchovou jako babička by to nikdy nepochopil...

„Přiznávám, že jsem si vedle tebe představovala spíše dívku, ale co… proti gustu žádný dišputát. Ale teda zlobím se na tebe... mohls mi ho představit dřív a ne po nějakých třech letech, co jste spolu,“ vypadala naoko naštvaně.

„Já... vlastně jsem ti to říct nechtěl,“ přiznal jsem nejistě, „myslel jsem, že na to budeš mít stejný názor jako máma.... že mě vyhodíš,“ dodal jsem.

„Jakube, jsem možná staromódní, ale v hlavě to mám pořád ještě v pořádku. Spíš tě obdivuji za to, že sis něco takového dokázal přiznat. To by v tomhle světě plným předsudků nedokázal jen tak někdo. Není to snadné, já to vím. I když, asi bych to nedokázala vzít tak snadno, kdybych to sama nezažila.“

Nechápavě jsem se na ni podíval.

„Tvůj dědeček byl přeci Němec a já si ho brala  hned po válce. Byla to ta samá nenávist... a dnes? Nikomu už to nepřijde zvláštní. Tohle dopadne stejně,“ ujistila mě jemně.

„Dřív jsem si myslel, že když... když se o tom už docela dost mluví, projednává se i zákon o registrovaným partnerství... že to bude bez problémů, že to lidi přijmou. Evropa mi přišla k tomuhle docela tolerantní, ale místo toho... lidi se na nás dívají skrz prsty!“

„Evropa je tolerantní, chlapče, ale Evropani ne... dokud se lidi nenaučí akceptovat odlišnosti, tak je k tomu nedonutí ani ten nejlepší zákon. Lidi formují zákony, ne naopak... Ale neboj se, za čas přijdou na to, že ty rozdíly ať už v barvě pleti nebo v orientaci vůbec nic neznamenají...“

***

Měla pravdu, musel jsem ostatní přesvědčit, že jsem jako oni... obyčejní... že nepřenášíme žádnou nemoc ani nic podobného. Našel jsem sám sebe a co bylo hlavní, našel jsem lidi kolem sebe, kterým nevadí, kdo jsem.  A zvláště pak moji sestřičku, která se ke mě hned po obřadu naklonila a s úsměvem od ucha k uchu mi sdělila: „Viděls včera zprávy?“ Zakroutil jsem hlavou. „Odhlasovali registrovaný partnerství. Takže, milý bráško, s velkou radostí ti oznamuju, příště jsi na řadě ty,“ a s šibalskýma jiskřičkama mi do náruče vhodila svatební kytici.

---