Vstupenky

  Počal jsem se holit již hodinu před tím, než bylo nezbytně nutné. Holím se však rád: jest mi nadmíru příjemné stát před zrcadlem a dívat se, kterak chladnými a přesnými tahy zbavuji se vousů. Stejně jako Židé koupají se v mykvi, já loučím se s hříchy minulosti tak, že je neúprosně setnu břitvou a tu následně opláchnu v umyvadle. Vše nepříjemné, co za poslední dny vrostlo mi do tváří, končí v odpadě. Všechny arogantní vysoké úřednice, všichni bohorovní profesorové, narcisistní umělci, politikové a jiní příslušníci té takzvané high society tlejí pak ve sračkách, z nich vzešli. Provádím tak úkon až ontologického významu. Když ještě žila má žena, stála za mnou a pozorovala mě při těchto činnostech. Ona se nechápavě mračila, já vědoucně usmíval.

  „Jest to otázka vzniku a zániku, hlavně pak očisty,“ říkával jsem jí, načež ovšem zmizela pryč od mého holení.

  Se svou ženou setkal jsem se kde jinde než před divadlem. Stála tam se dvěmi lístky, jež se snažila prodat. Nepřišel jí přítel. Možná byl s jinou, možná zapomněl, možná se ztratil, možná měl zpoždění, sama tenkrát nevěděla. Každopádně ji po něm zůstaly dva lístky, které teď držela v prokřehlých dlaních a nabízela mi je za cenu téměř poloviční. Koupil jsem oba a hned na to ji jeden daroval.

  Při cestě večerní městkou dopravou nikdy nevím, kam jedou všichni ti slušně oblečení lidé, kteří nevystoupí, když vystupuji já, tedy před divadlem Petra Bezruče, Antonína Dvořáka či Jiřího Myrona. Pak si ale řeknu, že jest pravděpodobné, že oni zase neví, kam jede ten hladce oholený postarší muž, takže jsme si svým způsobem kvit. Cesty veřejnými prostředky mě povětšinou baví: mám rád stejně tramvaje, jako autobusy nebo trolejbusy. Uklidňuje mě ona nerychlá, často přerušovaná jízda. Takto bych chtěl žít: s přestávkami.

  Dnes na mě, oholeného a s bílou hedvábnou kravatou, vybylo toliko místo za řidičem. Na zmlžené okno napsal jsem její jméno. Hned na to jej i rychle smazal. Na podobné klukoviny jsem již příliš stár a moc dobře mi platí. Napadlo mě, že naše seznámení mohlo se zdáti až okatě romantické, tedy nepravděpodobné. Tu jsem si představil, že má žena nikdy před divadlem nestála, ale že jsem ji potkal kdesi jinde a tam kdesi jinde byla neodkladně stárnoucí a již ztrhaná. Přimyslil jsem si i sám sebe. Seznámení se ze zoufalství: vyjídání zbytků.

  „Můj manžel mi odešel s mladší,“ povzdechne.

  „Má manželka odešla se starším. Nyní jezdí ve Volze a na zimu se ovine liškou,“ pronesu zase já a loknu si družstevního vína ze špatně umyté skleničky.

  Dejme tomu červen 1978, nikoliv říjen o sedm let dříve.

  Vztahy z unavenosti jsou prý nejharmoničtější a trvají nejdéle. Já však seznámil se před divadlem způsobem zlotřilých donjuánů. Koupil jsem jí její vlastní lístek.

  Za setřeným oknem vyjevila se ostrohranná krajina deštivého města. Lampy kreslily se do chodníků a jsa prodlouženy o zrcadlové dolní poloviny, svítily hned nadvakráte.

  Mou ženu srazilo auto. Dobíhala tramvaj a nerozhlédla se.

  „Jednu dávnou příbuznou mi upálili za čarodějnictví,“ říkávala často.

  „To u tebe nesmíme dopustit,“ konejšil jsem ji.

  Skutečně ji neupálili, v tomhle jsem neselhal, srazila ji však nákladní Tatra. Když mě přizvali k identifikaci, pozvracel jsem se. Dáviv na záchodě, doléhal ke mě přes zavřené dveře konejšivý hlas policistův. Někdy se ptám: srazil-li by její příbuznou nákladní automobil, uchránil bych ji samou?

  Vystoupil jsem na zastávce Divadlo Antonína Dvořáka a okamžitě svým pohledem přejel okolostojící. Nikdo nevypadal, že by cokoliv prodával, natož vstupenky. Nikdo nevypadal jako má žena. Do divadla chodil jsem vždy zásadně bez lístků. Kdysi se totiž pokaždé daly sehnat od kohosi, jako byla má žena. Občas koupil jsem lístky překupnicky předražené, občas za sumu až směšnou, dotyčný totiž chtěl se jich v prvé řadě zbavit, jako by jej pálily v ruce. Ceny se takto vyrovnaly a v pomyslných účtech skvěla se vyrovnaná bilance. Častokráte vyšel jsem si dokonce naslepo. Nevěda, co hrají, odkoupil jsem lístek. Dnes však pozoruji nebezpečný úbytek takovýchto prodejců. Není to však proto, že by dnešek produkoval méně zklamaných, ale svou roli sehrává zde předprodej, je tedy možné lístek vrátit, dozvíte-li se pár dní před představením, že Váš partner nepřijde. Někdy si říkám, má-li takovýto život bez důsledků vůbec cenu.

  Co by asi odpověděla má žena?

  Nesehnav vstupenky, stál jsem pod okny zkušebny a pokuřoval. Přemítal jsem o životě, zatímco nebe se černalo večerem až nocí. Pod mýma nohama rozpadala se dlažba. Stromy hlasitě schly. Značky křičíce o pomoc stejnak korodovaly. Cigareta umírala do mne. V okně nad hlavou hrálo mi piáno - nutno říci, že falešně.

  Posadil jsem se na posteli a promnul si oči. Mohlo být kolem dvou hodin ráno. Má žena chodila po pokoji a cosi si mumlala.

  „S kým se bavíš?“ zeptal jsem se, ač odpověď mi byla dávno jasná.

  „Ale s jednou upálenou…“ řekla

  „Aha,“ a zase jsem usnul.

  Den na to mou ženu srazilo auto. Občas ji v noci volám. Neúspěšně. Žádná má příbuzná totiž nebyla čarodějka. Za to minimálně hned dva strýcové zemřeli mi při automobilové havárii.

  Pořád mrholí. Asi si nechám narůst knír.

-