Příběh o živém srdci

Příběh o živém srdci.

"Nuž pohleďte na hezkou dívku,

jež dnes čte s vášní tato slůvka,

nezáří snad krása z ní , pro ženu tak typická?

Vždyť existence událostí,

nebo prosté lidské snění,

do pohybu dává se

přes malířské umění.

Ušlechtilost mnohých věcí,

na bílém plátně naškrobeném,

je znát již v pouhém okamžiku,

touto dobou vyvoleném.

A tak, jako v kouzelné harmonii

tisíců lučních květů,

začínám chápat svoji lásku,

v souvislostech světů.

Kresba s barvou doplňují

charakter dané myšlenky,

jež vibrují dotykem paprsků,

jako jemné prsty milenky.

A plátno, bíle naškrobené ,

se branou vstupní stává,

né však pevnou, leč tekutou,

jako žhavá láva.

*

Světlo bloudí po její tváři

a odkrývá barevné tóny,

jež na všechny tu stále září,

jako rožhavené lampióny.

Božské vlásky stékají,

jak vodopády květů,

a jen my dva snad pochopíme

ty souvislosti našich světů.

Jemný hlásek obalí pak slůvka,

co jen ptáčci pějí

a hladké ruce Amorilky,

při dotyku krásně hřejí.

Chci zpívat svou píseň do okolí,

ať proletí kouty naší země,

vždyť smutek mé lásky hodně bolí

a radost pak umírá ve mně.

Její štěstí však protéká dnes,

žilami mých mladých snů,

ať požehnány, ó Bože, jsou,

ty chvíle našich krásných dnů,

kdy mohl jsem se dotýkat,

jen zlehýnka tak něžných dlaní,

které zvolna vlásky češou

v každodenní chvilce ranní.

*

Obláčku bílý na nebesích,

kam se mi poděla moje milá?

Hledám ji na zemi, ve vodách,v lesích,

krev mi tu strachem tuhne v žilách.

Ty jsi tu pluješ po okolí

a celý svět máš jak na dlani,

pastýře vidíš, jak ovečky nahání,

pyšní lidé Bohu se neklaní.

Tolikrát viděl jsi bolestí plakat,

naději v dalekých končinách světů,

mnohokrát spatřil jsi silnou víru,

hojící rány kyticí květů.

Obláčku bílý na nebesích,

co víříš kolem čistý vzduch,

zanes má slůvka k mojí lásce,

bzučícím hejnem lučních much.

Ze země volám tu na všechny strany,

tak daleko, kam jen můj hlas doletí,

že miluji svoji Amorilku,

po všechna příští staletí".

*

I stalo se, že slova lásky minula se svojí silou,

již nesetká se jistě malíř v brzku se svou milou.

Zdá se, že snad osud kamsi pryč tu spěchá

a duši v křeči svíjející za sebou pak nechá.

Svět se náhle zalil celý černou barvou,

v něm nenalézá dnes již místo pro štěstí

a vše, co bylo obaleno z vůně karmou,

se dozajista stalo jenom starou pověstí.

*

"Propadám se Amorilko do bezedné hlubiny,

když hladina se nade mnou tu zvolna uzavírá,

kolem mne jsou jenom kulaťoučké bubliny

a srdce v ohni vodu stále nenabírá.

Zemřely barvy, štětec se láme,

do hlubiny času propadá se dílo celé,

ty pocity vší marnosti, již velmi dobře známé,

jak smazat stopy na hladině potemnělé?

Což odsouzen navždy jsem k samotě věčné,

pro svoji pýchu nespoutanou?

Proč vlastně cítím lásku k té slečně,

 jež hlavu má ze mne jistě zamotanou ?

Proč tělesná krása vždy vítězit musí,

proč láska zabíjí, tíží a dusí?

Proč jsi mi Bože dal tyto dary,

když v srdcích působí jen samé zmary?

Naposled kladu ta slůvka do své básně,

pro koho bych měl je Pane více psát?

I když vím, že na světě je stejně krásně,

dívčí rety nutí to však jen se pousmát.

V mysli se mi zmítá něžné lásky silueta

a v dáli slyším tóny úžasného menueta,

které se tu onehdy jen trochu rozeznělo,

však rychle zhaslo, srdce mé v tu chvíli zkamenělo.

Zůstal jsem, jak kámen ležet, na cestě za svojí láskou,

oslepené ale měl jsem oči neprůhlednou páskou.

V srdci mám jen pustinu a pryč jsou navždy chvíle,

kdy panovala uvnitř těla vytrvalost, píle.

Tehdy jsem myslel, že blízko jsem cíle,

když zanechal jsem její krásu v mém malířském díle.

Láska je jako půvabná květina, jednomu rozkvétá, jinému uvadá,

ptám se Tě můj Pane proč to tak na světě chodí ?

To bylo, je a bude pro nás navždy velká záhada.

Přece však víra svojí mocí zažene všechna trápení

a jednou si blízcí budou ti, co byli si jindy vzdálení.

Proto tě obláčku snažně prosím, ať se má duše do světa rozletí,

vždyť ona se dusí, když málo je místa,

chce zanechat vzkaz tady příštímu století."

*

" Jen naděje věčná vznáší se nademnou,

když obláček vytváří bílou svou pěnu,

nenechám štěstí své zahynout v bídě

a dál budu hledat svou hodnou ženu".