Tajemná flétna

Já šel nočním lesem,

prodíraje se vřesem.

Na mýtině v dálce,

hraje flétna  sladce.

Ten zvuk letí po lese,

až k mím uším donese.

Ty tóny krásné,

jako slunce jasné.

Pomalu se brodím tmou,

za tou líbezně tajemnou hrou.

Tiše stoupám do  kopce,

kde ta hudba hraje sladce.

Na okraji opatrně do trávy lehnu,

při pohledu na mýtinu zblednu.

Uprostřed tančí dívka divoce,

jako by utekla z maličké klece.

Zvuk flétny se line všude,

hráče však není vidět nikde.

K poznání malému  dojdu,

tím k ní do duše projdu.

Ona je tou flétnou,

a její tanec hrou.

Když tančí divoce,

buší mi zběsile srdce.

Když tančí pomalu,

duše má propadá žalu.

Nevnímá okolo svět,

já toužil bych ji pět.

Mou báseň o lásce,

kterou zvládnu hladce.

Říct jí jak jí mám rád,

že postavím kuli ní hrad.

Který lidem lásku dá,

i když sám ji nepozná.


Dotknout se jejich vlasů,

vyslechnout si miliony hlasů.

Co jí šeptají každý den,

že krásná je jako ten sen.

Pošimrat jí na její tváři,

a sledovat jak se rozzáří.

Tím líbezným úsměvem,

který dá noci noví den.

Do ouška ji pošeptat,

že mám ji víc než rád.

Že poznat ji jen,

mi rozjasnilo den.

Že dotek její hebké ruky,

mě ochrání před všemi muky.

Které život každému přichystal,

ale já na něj sám nezůstal.

Chtěl bych vyslechnout její bolesti,

a zatnou při nich svoje pěsti.

Povzbudit ji svými slovy,

které ze dna duše se loví.

Povědět ji že tu pro ni budu,

až se bude chtít schovat v sudu.

Opět ji jasný úsměv vyloudit,

nenechat ji na cestě zbloudit.

Přál bych si tančit ten tanec s ní,

tak aby nám jej záviděli jiní.

Tančit divoce jako vlci v noci,

tančit jemně jako kapky rosy.

Její tajemství přeji si znát,

na víc z jejího života se ji ptát.

Nikdy nikomu žádné neprozradit,

její srdce nikdy žalem nezranit.

Víc slov bych si přál říct,

víc slov z tvých úst mít.

Dívat se na tvou krásu jen,

každičký další den. 

Dívka tanec dotančila,

a má báseň skončila.

 
Z hluboké trávy se zvedám,

žal na sobě znát nedám.

Otočím se od mýtiny,

zmizím v lese do hlubiny.

Já můžu doufat jen,

že nastane ten den.

Kdy svou báseň ti řeknu jen,

a tvůj úsměv rozzáří můj den.

Když jen padaly dvě hvězdy tmou,

řekl sem jim své přáni písní svou.

Třeba se jednou ta přání splní,

nemůžu je říct jinak se nevyplní.

 
Jiná slova ti říct však smím,

kterými tvůj úsměv vyloudím.

Rád tě mám a vždy budu mít,

dnes už jen „si sluníčko“,ti chci říct.