Prohraný boj

Tahle rýmovačka byla sesmolená někdy v zimních měsících, kdy mě naprosto všechno sr.... Netvrdím, že teď je to jiné, alespoň je však teplo.

Zmítat se denně v hromadách strachu,
nemaje potuchy o vlastním cíli,
bez chutí, bez lásky, taky bez prachů,
vyžaduje míti mnoho síly.

O čem tak snít,
když sny se hroutí?
Jak košík plíst,
když není proutí?

Člověk nemůže být nikdy v klidu,
tohleto ví každý z nás sám,
útěchu nenajde u Boha ni lidu,
takovou jistotu už v sobě mám.

Znechucenost, zklamání, lítost a vztek,
bývaly pocity, jichž jsem se jen lek.
Hodinovým hotelem jsem pro ně býval,
s nadhledem se na ně pokaždé díval.

Nadhled jsem ztratil,
ztratil i sílu,
plány si zhatil,
asi jsem z jílu.

Dobré po mně sklouzne pryč
a ztratí se v dálce.
Špatné se zastaví - as má ke mně klíč.
Takže je na pálce.

Ovládá mě fest.
A také mé okolí.
Těžko hledat lest
na bystré oko sokolí.

Položím své slabé zbraně,
už vzdávám nerovný boj,
uteču alespoň potupné haně,
že tu byl ze mě cítit znoj.

---