Nádoba radosti

Růžový sad a ovocné stromy kvetou kolem mě

ve mně

Nade mnou blankytná obloha bez jediného mráčku

Zhluboka nasávám jarní vůni toho snu

a přece s jistotou že jednou vyjdu ven

Pryč

pryč od známého

pryč od krásy bez kazu

od růží bez trnů

od slunečných dnů bez nocí

od květů vonících jen pro mě

Ta jistota nehořkne mi na jazyku

Přijímám ji se sladkým očekáváním

dalšího...

Na modré obloze mého štěstí není šedivý obláček strachu

strachu z odchodu

z konce

Dýchám a zpívám

Zpívám a tančím pod nebem utkaným ze snů

Však má radost je mělká jak řeka zanesená pískem

takže lodě po ní nemohou plout

A přece jednou až najdu v sobě Evu

a ochutnám

otevřu oči

možná

Možná oči zase zavřu

před příliš pronikavým světlem

tam venku

Až vratkým krokem opustím svou zahradu

svou jeskyni

Snad nezakolísám

Protože ostré stíny jsou jen známkou intenzivnějšího světla

Skrz má zhýčkaná víčka do duše proniknou paprsky či snad plameny

a až spálí všechno až na dno

teprve pak jako bílý list se zatřepotám ve větru

a začnu smutkem a bolestí hloubit do svého srdce nádobu

kterou pak budu moci naplnit radostí

Skutečnou radostí ze života

Vně svého srdce