Země krásná neznáma

Země krásná neznámá

(fotografická výstava o planetě Zemi)

Země krásná neznámá. Tak tento název již sám napovídá, o čem je výstava, kterou uspořádal její autor Yann Arhthus Bertrand. Ale pro jistotu to stejně napíši. Výstava pojednává o planetě Zemi, o chování lidí k ní, o snaze lidí zmenšovat dopady jejich činností na ni a o snaze je nezmenšovat. Pojednává také o lidech samých, o jejich chudobě, bídě a utrpení, o jejich bohatství. O tom všem je výstava, o tom všem jsou vystavované fotografie, jenž zdánlivě nemají se zmiňovanými věcmi nic společného. A přeci ano, protože cokoliv se týká Země se týká nás samých.

Výstava byla procházena směrem od Karlova mostu a již první velká fotografie ne napovídala, ale přímo říkala, že návštěvníka čeká jedinečný vizuální zážitek, možná spojený i s emociálním a duševním rozpolcením. Ale to samozřejmě záleží i na svědomí každého z nás. Na výstavě prý bylo 120 fotografií. Bohužel mě nenapadlo spočítat je, jestli číslo souhlasí, ale budu předpokládat, že ano. Tyto fotografie prý byly pořízeny v průběhu patnácti let ve více než sto zemích světa, což je rozhodně úctyhodný autorův výkon. Pod každou fotografií je umístěna žlutě zvýrazněná cedulka, kde je krátce shrnuto ze statistických údajů, jak je na tom lidstvo s hospodařením se světovými zdroji, jak se chová k lesům, jak nakládá s odpady, jak je světově rozděleno bohatství a kolik lidí trpí hladem, kolik jich umírá na následky nejrůznějšího lidského chování… Často jsem měl pocit, že fotografie zobrazují přesný opak toho, co říkaly cedulky umístěné pod nimi. Že by záměr? Kdo ví. Nicméně je skutečně nutné se zamyslet a nejenom to, ale i jednat nad přístupem člověka k naší planetě a k sobě samému. Vždyť planeta je vlastně člověk. Prohlídka samotná nebyla příliš dlouhá, dalo by se říci, že nebyla ani krátká, prostě tak akorát a že si každý zcela jistě přišel na své. Pro mě nejúchvatnější fotografií bylo pohřebiště tanků, či pytle s ovčí vlnou, nebo různé variace osamocených kopců ať již v tropech, nebo na severu.

Fotografie samotné pak působily na člověka svou naprostou dokonalostí a uměleckým provedením tak, že by si nejraději alespoň jednu zakoupil či odnesl, kdyby to bylo možné. Cedulky pod nimi se statistickými výčty ale způsobily pravý opak, protože odhalovaná skutečnost je více než děsivá. Člověk pak najednou cítí, že zde v této republice, žije v ještě stále živé krajině a že je na tom stále ještě dobře, na rozdíl od těch lidí tam na fotografiích. A nejhorší je pro obyčejného smrtelníka ten fakt, že on sám s tím nemůže nic dělat, protože nemá tu moc. Tu naopak mají velké státy, ale vlastně i ty malé, když se spojí. Jak se potom zachovat? Situace je svým způsobem stejná jako s volbami. Jeden si řekne že nic nezmůže, tak proč by recykloval atp. Chyba! Podstata věci tkví v tom, že když jednu dobrou věc dělá jeden, a po něm další a další a další, tak z ničeho nic je z jednoho tisíc a z tisíce milion. A pak účel konání věci nabývá na smyslu a vlivu a stává se podstatný. Neměl bych se tolik rozvášňovat, ale právě na těchto věcech ztroskotávají velké myšlenky závisející na každém z nás, potažmo na společnosti.

Výstavě musím vytknout snad jenom to, že je laděná příliš pesimisticky, co se týče všech těchto čísel. Je pravda, že se třeba ročně přemění v neúrodnou poušť plocha země velká tak jako kupříkladu Nizozemí, ale již nebyl brán v úvahu ten fakt, že pouště se pohybují a že tudíž se i v podstatě stejná část plochy mění opět v zemi úrodnou. Tato drobná nesrovnalost mě přesvědčila, že situace není až taková, ale jisté je, že hoří a ne že ne, jak někteří velcí optimisté tvrdí a že jsem se již s takovými lidmi setkal a nejsou to pouze lidé bez vzdělání. Takovéto polopravdy ale bohužel dávají argumenty těm optimistům a skeptikům, kteří říkají, že situace je zbytečně přehnaná. Já osobně jsem si připomněl, jak důležité je alespoň recyklovat papír, plasty, kovy, sklo a jiný odpad a kdykoliv když jsem líný dojít ke kontejneru tak si alespoň sobecky říci, že právě tohle dělám pro sebe a ne pro někoho jiného.