Umím zapomenout

Hledím jenom dopředu, nazpátek už ani krok, směle kráčím v příští rok, zapomenout dovedu. V letmém vidím pohledu v hnědém rámu staré foto, vše skončilo, takže proto zapomenout dovedu. Malá dóza na poličce připomene mi tě zas, ztratíš se pryč ve chviličce, neuslyším víc tvůj hlas. Mám či nemám, co mi brání v opatrném otvírání? K rozhodnosti přejdu most, ukojím svou zvědavost. Nastala teď chvilka ticha, na dně leží, žije, dýchá? Spoutaný je v řetěze, asi spí, když neleze. Na zádech má rudý kámen, konec všemu, lásce ámen, neprosmýčí zádný kout a já chci zapomenout, takže, milý pavouku, odnesu tě na louku, myslíš, že to nesvedu? Zapomenout dovedu. Kdysi byls můj dárek k svátku v dóze na krk, na památku, nechoď zpátky nikdy více, přibalím ti náušnice, ne zlaté, jen pozlacené, krutou daní zaplacené; i zlata má člověk dost, když zavládne lhostejnost. S láskou jenom žít se může, do vázy dám rudé růže, uložím je ve svůj kout, s novou láskou, která přijde, tentokrát to jistě vyjde, dokážu zapomenout.

---