Tak jako Edgar ve své nicotnosti

Kolo, to které kdysi bývalo štěstěny, nyní na skřipec mne natahuje.

Hlava v oblacích se sněhem taje.

Rozervané oči mé, hledí do střepů.

Kousek sklivce v dlani zahřeji a hodím ho krkavcům.

Hříšné myšlenky už nemohly být v očích mých,

a proto krkavci hodují.

Už naposledy a nikdy víc..

LoreLei a Lenora,

mé společnice sinalé.

Číši kdysi svatební naplním mléčným jedem a ochutím medem,

snad tak lépe zapomenu na historii budoucích dnů.

Kdy tepe, tepe, tepe, tepe, tepe, tepe, tepe, tepe, tepe, tepe, tepe.........,

ale za jakých hrůzných zrcadlejících se vidin!

Zalknout se bolestí.

Koho prosit mám, koho a kde ptát na cestu se můžu?

APAGE MORS, APAGE MORS!

Od lůžka nemocného!

Procedil čas skrze síto, a nyní zda-li strach na jeho duši jest?

Odvaha se v této chvíli každému z duše vypařila.

Ve svěžesti ranního dne, se plíží chromé srdce zarosenou travou.

Ve vší své zrozené nehybnosti, v klidné plynoucí řece slin.

V okapu zaneseném listím zetlelým a v načernalé bouřce jara.

Tam potácím se já i moje zemdlelá duše drahá.

Klapot kobylích kopyt, tikot kohoutích hlasů,

rozsypaná zrna obilí,

ti všichni po cestě znamením jsou tak,

 jak byli viděni kdysi dávno okem ztraceným.

Tím zrakem nezkaleným mléčnou drahou.

--------

Propleteni v pletencích nekonečné osy osmy,

sami se zrcadlením na jezeře ze skla.

Víla Osudu Morgana do střepů zrcadla,

obrazy zapletla.

A teď jen krok a číst je budu umět,

pochopím a procitnu.

Ale kde jistotu vezmu,

dlaně se stále třesou tím posmrtným chladem podzimu.

----------

Ta nejistota je jak palčivá odřenina na koleně,

které se poranilo zakopnutím na štěrku.

Nejistota beroucí dech a jedinou jistotu pevných bot.

Včera bylo a dnes ještě stále je, proto prosím v slzách,

aby odpustky, které jsem si koupila na pouti jako štěstíčka,

byly přijaty.

Prosím, ale už musím jít, pouť nepočká!

Má duše je mrzká a slizká jako potulný, hnijící kus špíny světa.

V hrudi, co můžeš slyšet? Tik tak, už je to tady, klapity klap.

Podpadky o vlhkou zem duní, na záda někdo mi dýchá – tak jako Tobě.

Můj milý!

Smutek přešel v nepochopení.

Nebo právě pochopení přešlo v táhlý smutný pocit, který tíží na duši.

---------

Svírá se dlaň nad kamenným mostem do rozmazané krajiny.

Lekníny se točí kolem a kol dokola, voda se mění v písčité dno,

nebolí srdce v okolí toho místa.

Vzduch vyvětraný a zdi prosakují dál,

venku ptáci soutěží a keře jak, když nasněží.

Teče, teče kalnou barvu má, hladina stoupla, klády se valí v proudu.

Ne, k cíli už dojít nemůžem, podemlely by se nohy.

Do kůže střepy pískovce se zarývají,

oči bílé kachny už neplakají.

V rákosí sýpá posel s katanou u pasu,

naposled pohlédl na vážku třepotavou.

--------

Odevzdáni do dlaní, unášeni ve spaní,

se sladkou nocí na rtech.

Hádci zimi na hrudi hřejí, kroky v bahně vrávorají.

Nemůžeš dýchat?Povol uzdu, nastav tvář.

Trnovník v oku trne a na jazyku trpký s jedem v lodyze.

--------

Unášeni do dýmu, který dusí v plicích.

Neschopni dělat cokoli, jen tiše sedět, bez pohybu.

Oči klesají jako tíha světa.

Bolí v srdci, tekuté dno písčité, které tu je stále s námi.

Kosti mé unášené v dýmu sténají, hlava ta se utrhla.

A v truhle bezpečně je schovaná.

Kam dívat se mám? Když oči zavřely se navždy.

Koketujeme s kněžími, ale oni vedou nás, do propadliny jako krysy.

Kdo první okusí ten pád?

-----

Koutky povadly s narcisy na lesklém mramoru.

Já padám, padáme tam někam nahoru.

Vrásky-jako koryta vyschlých řek mladí nám hlásí, kolik času jest.

Podpisy předků vytetované do těla. Neviditelnou barvou.

I chyby, které už jednou byly chybami, znovu s poselstvím budoucím děláme.

-----

Víčka krví podmáčená, krví a blátem, nalepená jsou na oknech, místo vitráží zdobí dům.

Hlava puká pod nátlakem, s příchutí listů ořešáku.

Truhla mlčí tajemstvím mých myšlenek. Krev a mok z ní vytéká.

Tiše, tiše malý můj. Tiše, tiše – poslouchej jak těžce dýše!!

Naše Matka, Země! Tiše, nebo ty nic neslyšíš?

Nelži, lhát můžeš jen odvaze či strachu.

A já Tě zabalím do plátěného vaku,

 po proudu v košíku sbohem dám zítra.

Ve víru měj víru pro naplnění hvězdného osudu. Tak jako prach.

-----

Uvědomit.

Co tu není, nebude, nebylo, není.