Běhání

   Běhání je již od pradávna důležitou lidskou činností. Bylo, je a bude. Už v pravěku, kdy pračlověk sprintoval s opravdu velice naštvaným nosorožcem, kterého ještě před pár okamžiky považoval za chutnou večeři, v zádech. Tehdy šlo sprinterovi o život a ono se to kupodivu promítlo i do naší doby. Dnes nás sice nepronásleduje divá zvěř (i když někdy i ta), ale ženeme se například za autobusem, který nás měl dopravit včas na důležitou schůzku, pohovor, vyberte cokoliv důležitého, kam jste přišli pozdě a vymluvili se na zpožděný autobus. Autobus právě  provokativně zmizel za zatáčkou a vy jen opřeni o kolena ve svém nejlepším oblečení dýcháte jako parní lokomotiva před důchodem, jste ve tváři rudí a zlehka vás začíná obcházet infarkt.

   Jsem od přírody ospalý člověk a budíky i přes jejich pracovitost a loajalitu z duše nenávidím a v mých službách se tyto stroje střídají jako na běžícím pásu. Nejlepší je pořídit si budík z křišťálu a to pěkně drahého, protož pak než jej udeříte, aby konečně ztichl, tak si to setsakra rozmyslíte. Já z chudších poměrů mám budík obyčejný, ale o to snad i protivnější. Po ranních bitvách s přístrojem, kdy jsem vždy odcházel poražen, jsem sotva stíhal autobus natož pak ranní snídani. Rozhodl jsem se pro velmi rázné a přímé řešení autobusové otázka a začal běhat. To ovšem neznamená, že bych šel do zoo a nechal na sebe poštvat nosorožce či jinou podobnou a životu nebezpečnou havěť a ani jsem neklepal na dveře sršního hnízda se slovy, zda je sršeň doma. Ne, já zvolil metodu dobrovolnou a takovou, jejíž vynálezce při jejím praktikováni i zemřel. Mluvíme o kondičním běhání.

   Pro začátek bych si dovolil několik malých a velmi užitečných rad, které vás ušetří mnohých problému, ostudě a výsměchu. Pro praktikování běhu je asi nejlepší dlouhá, pokud chcete rovná trať libovolné délky. Rozhodně se nevyplatí běhat v bytě po obvodu pokoje. Zásadně se vyhýbejte cestám a běháním po krajnicích. Jednak je to věc krajně nebezpečná a to hned ze dvou důvodů. Za prvé vás může někdo srazit, nebo za druhé, může nějaký ten řidič zírat na vaše zátopkovské snažení, zanedbá řízení a srazí buď strom nebo vás, takže si nevyberete. Pokud budete mít tolik štěstí, že vás netrefí, váš běh bude pronásledován zvuky srážky auta s nějakým pevným předmětem, nadávkami a letícími předměty čerstvě uvolněných z vraku drahého vozu, nehledě na několik žalob.

   Já si pro své sebetýrající snažení nalezl docela nepoužívanou polní cestu, po které jsem si vesele den za dnem pobíhal sem tam jako křeček ve svém čerstvě promazaném kole. Tedy až do dne, kdy jsem se potkal s NÍM. Vracel jsem se už v podvečer domů. Měl jsem v nohách už nějaký ten kilometr a před sebou uprostřed mírného kopce jsem spatřil jakéhosi dědulu, jak se, vybaven kolem, snaží dostat na druhou stranu. Zrychlil jsem běh a zakrátko kmotříčka předběhl. Nasadil jsme ukázkový krok namísto pouhého pokládání nohou, tam, kam dopadnou a obvyklé funění vystřídalo pravidelné, tiché, hluboké dýchání. Ještě jsem jen tak z rozhazovačnosti zplýtval kyslíkem a dědu pozdravil. Sotva jsem si byl jist, že mě nemůže slyšet, vrátil jsem se do svého obvyklého tempa a začal opět normálně dýchat, protože se mi před očima začaly dělat zajímavá červená kolečka. Myslel jsem si, že mám vyhráno, ale to bohužel neměl. Kopec se podle přirozeného řádu věcí začal svažovat a mechanizovaný důchodce šlapaje ze všech sil a využívaje setrvačnosti mě opět předjel a opět se ujal vedení. Ještě se navíc bezzubě drze smál a já zatoužil vrazit mu klacek do kola. Žádný jsem ale neměl a ruku ani nohu jsem obětovat nechtěl, takž jsem se musel spokojit s průběžným druhým místem. Krev ve mně vřela a já sáhl do svých nejposlednějších zásob energie a ještě jednou zrychlil. Tentokrát ne precizním stylem ani bez jediného hlasitého nádechu. Dupal jsem, funěl, v uších jsem slyšel akorát tlukot vlastního srdce a na levé rameno mi začal lehce poklepávat prsty nefalšovaný infarkt, ale má ješitnost mě hnala kupředu a metr po metru jsem se přibližoval k dědovi, kterému už došla setrvačnost, a tak šlapal co to převod dovolil. Bylo

mi jedno, co si o mě pomyslí, ale prohnal jsem se okolo něj jako lokomotiva. Měl jsem v hlavě stovky vět, které mu povím a dlouze vybíral, kterou nejtrefnější použiji, ale v tu chvíli

jsem se soustředil čistě na to, abych zůstal při vědomí a nezhroutil se v cílové rovince. Děda zůstal hluboce za mnou a nakonec odbočil na vedlejší cestu. Vydechl jsem si. Náhlá energie mě opustila stejně či snad ještě rychleji než přišla a já se sotva ploužil domů. Byl jsem unavený, strhaný a sotva jsem dýchal. Měl jsem pocit, že pokud se budu chtít napít, dám si to nitrožilně. Pot se ze mě jenom lil. Už jsem nemohl dál. Co čert nechtěl. Jen pár metrů od vysněného soukromí a bezpečí, které by skýtal můj baráček stále lavička a na lavičce dvě sice cizí, ale pěkné slečny, které viditelně čekaly na autobus. Srovnal jsem krok, vypnul hrudník a předpisovým sprintem do finiše jsem okolo nich proběhl a zapadl domů. Tam jsem si teprve uvědomil, že poslední část běhu nebyl sport, ale jenom má pýcha, která mě hnala dál, protože opravdový sportovec by se na nějaké hloupé předbíhání s důchodcem na kole asi vykašlal.