Jak jsme lovili němkyni

Jak jsme lovili němkyni

   Už to pár dnů bude, co za mnou přišel děda a klidným, naprosto věcným hlasem mi oznámil, že máme v kurníku Němkyni. Nechápal jsem. Teda ne, že bych nevěděl, co nobo spíš kdo to Němkyně je, ale vůbec mi nešlo na mysl, co by naše západní sousedka moha asi tak pohledávat právě v našem kurníku. O to víc, když mi další větou kmet oznámil, že na ni uspořádáme hon. Chtěl jsem něco namítat ohledně vraždy, božího přikázání a trestního zákoníku naší republiky, ale děda mi nedal prostor pro námitky. Se slovy, že dnes Němkyně zhyne odešel a mě nechal samotného s obavami o své bydlení pro příštích dvacet let s nádherným zamřížovaným výhledem, kde se prostě nebudu smět ohnout pro mýdlo. Abych však předešel paranoidním myšlenkám, vydal jsem se na předběžný průzkum terénu. V kurníku jsem neviděl nic kromě klasických vejcesnášejích nájemníků a jednoho uřvaného kohouta. Žádná Němkyně ani mercedes. S tím, že měl děda nějaké halucinace jsem opustil jak kurník, tak myšlenky na noční zátah. Ovšem děda ne.

   V devět večer mi do pokojíčku vplula hlaveň vzduchovky následovaná pažbou, kterou třímal děda ve svých rozklepaných rukou. Držel ji přesně tak jak se nemá, takže jsem si mohl naplno užít pohledu do té malé, hluboce černé dírky uprostřed. V klidu mě drželo pouze vědomí, že jediná rodinná střelná zbraň není nikdy nabitá. Na mušce byly ještě pavučiny. Děda se svého vražedného plánu nevzdal a zakrátko jsme se už společně kradli vstříc kurníku. Když mi děda podával vzduchovku se slovy: „Pozor je už nabitá,“ málem jsem omdlel, protože ještě před dvěma minutami mi balistická křivka vycházející z hlavně končila někde v levém oku a dědův nestálý prst se pohyboval zatraceně blízko spouště.

   Ještě jsem to rozdýchával, když mi děda vysvětloval svůj plán. „Já rozsvítím, ty vyrazíš, krysa bude oslepená a ty ji střelíš.“ Plán to byl skvělý. Ovšem pitomý. Měl však jednu malou výhodu. Či spíše přínos. Konečně jsem pochopil, co je to němkyně. Není to obyvatelka západní země jménem Německo, ale zlidovělý název pro potkana.  

   Neměl jsem čas protestovat, protože kmet stiskl vypínač a rukou mě poslal kupředu. Povedlo se mu to. Krysu oslnil možná. Mě určitě. Mžhourající jsem dorazil přes jedny dveře do kurníku se zbraní připravenou k výstřelu. Kromě tlupy slepic vykuleně hledících do světla jako já tam nebyla ani krysí noha.

   Když se děda dozvěděl o neúspěchu, chtěl to opakovat. To jsem odmítl já, přivolal brášku a šli jsme na krysu spolu v doprovodu dvou lopat. Krysa tam přeci jenom byla. Slepice ovšem stále také. Sotva jsme ji lokalizovali pod kusem dřeva, vypálila jako střela pryč. Shodou náhod přes mé nohy a já si teprve teď vzpomněl jak moc nerad myši. Obzvláště ty velké co vám přebíhají po nohách. Zaječel sem a vyskočil do vzduchu. Brácha vybuchl smíchy. To probudilo slepice definitivně. Začaly zlostně kvokat, vstávat z bidýlek a kohout, absolutně zpitomělý změnou nočního režimu hlasitě kokrhal. Prostě idyla.

   Němkyně….krysa….potkan…to je jedno pobíhala od kouta do kouta v dešti ran dvojice lopat. Můj hysterický jekot, bráchův pláč smíchy, kokrhání a kvokání. Do toho na nás děda huláká, jestli nechceme pomoct. Kupodivu jsme si stačili sami.

   Krysa byla profesionál. Držela se pod pobíhajícími slepicemi a kryla se pod nimi jako terorista pod rukojmím. Těšil jsem se, až zaběhne pod kohouta. Protože to by pak byly dvě mouchy jednou ranou.

   Udělala chybu (krysa), bráška ji využil a krysa se seznámila s lopatou. Ještě půl hodiny nato jsem se přidušeně hihňal, když už němkyně spokojeně trůnila v popelnici a děda uklízel vzduchovku do skříně na další použití.

   Tři dny na to jsem potkal myš ve spíži. Doufám, že ji nezmerčí děda, protože spíž se na divoký noční hon skutečně nehodí.