Hoř plamínku

Lepší než Shakespeare

Tak jo teda. Tak teda pojedem.

Divadlo, v hlavním městě, hra od hodně známýho dramatika, zas zkusíme zakousnout trochu té kultury. Proč ne? Zvlášť když ji konečně dostanu. A bude to. Bude na lopatkách. Kruci, tak dlouho na ni mám chuť a tak dlouho nic. Krásná lascivní Monika. Jo, líbilo se mi, jak mluvila, jak se natřásala a kroutila zadnicí, když šla ulicí. Měl jsem tehdy tu suprovou možnost sbalit se a za pár šupů jet do divadla. Být či nebýt…a tak to bylo, těšil jsem se nejen na ni, ale taky na tuhle větu. Nevím proč, nevím co mi to říkalo, moc mě to přitahovalo. Stejně jak ta ženská. Tak sem si řek, proč to nespojit dohromady? Monča povolí a já se konečně kouknu na dílo prvotřídní kvality. Teda doufám. Když se to chystalo, cejtil jsem, že s tím mám cosi společnýho, že jsem součástí procesu, kterej už několik staletí hejbe světem. Už vím co mě tak táhlo. Sláva. Pozlátko, který  když už nic, tak je smyslem nejednoho života. Jo, bejt tak slavnej, něco dokázat, dát to lidem a pak…pak nebejt…Je to jak syndrom monstrozity - sladce lákavý, svou velikostí nepřekonatelně okouzlující a přitahující. Magnetický a pohltí tě to jak bažina. Horkej, bublající kus bláta. Obrovskej kus bláta. Zamiloval jsem se, aniž bych věděl co přesně mám čekat.

S velkou lačností  jsem hltal kouř. Koukal na druhou stranu silnice, mírně rozklepanej. Auta různých barev a velikostí přejížděly tam a zpátky a já rezignovaně, přitom pozorně hleděl skrz tu mechanickou duhu. Vyhlížeje oběť touhy, pohupoval jsem se mírně, ze strany na stranu - v rytmu afrických bubnů, co mi zněly v hlavě. Ústa se mi roztáhla do blahobytnýho úsměšku, aniž by jim k tomu mozek dal podnět. Stávalo se mi to takhle pokaždý, když jsem viděl ženskou, co šla ke mně. A přímo. Jak se blížila, začal jsem rozeznávat rysy jejího obličeje, taky se lehce usmála, podívala se mi do očí a pak její pohled odskočil  - napravo, na levo, jak nás to učili ve školce. Čekala, až bude možnost přejít silnici a já týhle malý nepozornosti využil. V rudým kostýmku její kozy vypadali krásnější, než kdy jindy. Dva mlíčný vaky a co to se mnou vždycky udělá…

„Ahoj kotě“, vycenil jsem na ni mírně zuby.

„Víš, že mi nemáš říkat KOTĚ, Česťo, přece víš, že nejsem žádný tvoje kotě“, zamračila se, ale já jí na modrejch kukadlech viděl, jak se jí to líbí. Udělal jsem jeden ráznej krok, stál jsem pár centimetrů od ní, našpulil pusu a…no jako vždycky, votočila hlavou a já jí dal pusu na tvář.

„Jako vždycky?“ Povídám, kývla. Podal jsem jí cigaretu a škrtl sirkama. Natáhla kouř a mě to rozrajcovalo ještě víc než předtím.

„Tak co, těšíš se? Lůno umění a matka všech měst nás čeká, nezapomenutelnej zážitek, dramatik světovýho kádru, co tohle dílko připravil jen pro tebe, abys mohla zhodnotit to, co vytvořil, když se ženský ještě nemyly.“ Mrknu na ni.

„Seš blbej? Jako bys nevěděl, že s manželem jezdím do divadla každej měsíc, bude to nuda, kdybys neslíbil, že mě pak nepozveš na panáka, radši bych byla doma.“ Odvětila stroze.

 Je to přece jen kráva, i když asi dost plodná kráva. Chodit s ní do divadla, to je taky to jediný, na co se zmohl, starej pracháč, ale v posteli se jí moc nevěnoval.

A tak sme teda jeli. Žlutý auto brázdilo silnice jak prastarej koráb a já se cejtil nadpřirozeně, jak kapitán pirátský lodi, nebo co. Monika seděla vedle mě a kouřila jedno za druhým, prohodili jsme pár slov, celkem o ničem, mí narážky na její nadčasovou krásu a inteligenci skončili odseknutím a pokračováním keců o kamarádkách a o „suprovým“ manžílkovi. Bylo mi z toho nablití, ale přece jen né tolik, abych zastavil a fakt to hodil, pár věcí mě drželo nad tím vším…Těšil jsem se jako malej kluk. Jako vojevůdce na předem vyhranou bitvu. Přitahovalo mě to naprosto přesvědčivě, čím blíž jsme byli. A potom, až se vrátíme, pár panáků, sex a budu světovej.

Před sebou sem to měl  jak na fotce, všechno ve zlatě, ve starobylé kráse, mělo to za úkol ohromit - jo, mají to dobře vykoumaný. Hlavní dojem nastává už v tý chvíli, kdy vstoupíte do něčeho, jako je divadlo. A díky tomu se už jen necháte nést na vlně ohromení, luxusu a krásnejch zážitků. A pak vás to dorazí. Když na pódium naběhnou herci a do uší vám dopluje každá hláska, díky šíleně dobrý akustice a všechno je tak, tak…dokonalý? Jo, dokonalý. Světlo, zvuk, pohyby, slova, grimasy - kompozice klasiky všech klasik. Cejtil sem se jak král. Přeneslo mě to zpátky do tý doby a já místo načančanejch paniček a dědoušků viděl špinavý, přisprostlý lidi ve starejch, dobovejch hadrech. Natěšenejch z toho, že jim někdo jako Shakespeare poskytne celoživotní zážitek a na pár chvil jim dovolí utýct od bití a urážek, bláta a smradu splašků. Byla to atmosféra s velkým A. A já byl asi jako jedinej, snad kromě herců, středem toho všeho. Byl jsem jedním z Nich.

Těžká opona se zatáhla. Opona - zajímavý slovo a ještě zajímavější věc, mít něco takovýho v životě….když to potřebuješ, zatáhneš, rozmyslíš si co a jak a roztáhneš. Stroj času. Nevím kdo to vymyslel, ale měl sem ho v tu chvíli rád. Cigareta!

„Pojď, kotě, půjdem si ven zakouřit, než skončí pauza, co?“ Dělám na ni svoje psí oči.

„Tak dobrá,“ zavrtěla zadkem a už jsme si to krátili po schodech směrem dolů. Zlatem vykládaný zrcadla lemovali naši cestu. Jedno, druhý, třetí, vypadal jsem jak šmouha.

„Moment!“ Zavelela. Začala šmátrat ve svojí perletí vykládaný kabelce.

„Krucinál, volá mi, snad už nepřijel!“ Zhrozila se.

Aniž jsem cokoliv stačil říct, dala mi posunkem ruky jasně najevo, že cigáro padá a ať se klidím, nebo aspoň chvilku počkám. Přiložila telefon k uchu a začla cosi povídat, už jsem tomu nevěnoval pozornost. Minutu počkám, pak jdu sám. Mou Pozornost ale přitáhlo jedno z drahejch zrcadel. Žádný zkreslení obrazu, realita, akorát otočená. A tak sem tam stál a pozoroval otočenou realitu sebe sama. Krásnej novej oblek, (po mrtvým strejčkovi) na což jsem vůbec nebyl zvyklej. Byl jsem nóbl, mohli si mě klidně splíct s pupkatým podnikatelem, přitloustlým pracháčem, kterej má co chce a přitom je úplně vedle. Docela jsem se do toho zrcadélka hodil. Zaujatě, celou dobu, koukám, jak blázen do blba. A pak sem se otočil a šel.

„Tak a už je to tady, stih sem to akorát, supr,“ povídám natěšeně, když přibíhám do salónku. S žuchnutím sednu na sametovou židli a samolibě se šklebím.

„No jo, seš frajer,“ řekne ironicky Monika.

Zajímalo mě, proč je tak nechutná, copak jí manžílek sdělil v tom strašně důležitým telefonátu, ale než jsem se stihl zeptat, světla začly pohasínat. A soustředění na dění na jevišti vystřídalo všechny ostatní zájmy. Na pódium vešel hlavní hrdina. Ovšem místo zájmu o jeho monolog, jsem začal cítit atmosféru obracející se jiným směrem. Cítil jsem neklid, šuškání, pár lidí se koukalo jinam, než mělo. Kašlal jsem na to a soustředil se na jeviště. Žďuchla do mě.

„Podívej, vidíš to, je tam vidět kouř“, zašeptala. Dvě starší ženský si šuškali, že ho i cejtí. No co, nápověda si smaží vajíčka, pomyslel jsem si a nebral  to na zřetel. Nebo sem se aspoň snažil. Co kdyby to blaflo?!? Co bych dělal, zachraňoval bych ženskou, o kterou cejtím starost? Ne, v duchu sem se usmál. Seděl bych a čekal, koukal, jak se lidi navzájem ušlapávaj a všechen chaos by šel mimo mě. Seděl bych a nechal se unášet na vlnách klidu.

Byli mi u prdele. Sledoval jsem hru.

Výkřik. Krásnej ženskej výkřik, tak jak to umí, čistě strachovitej, lekavej výkřik.  Zespoda jeviště vyšlehly plameny! Z čelní části, tak, že opálily první řadu. Jen tak, z ničeho nic. Nechápal jsem. Ten zvuk, byl zajímavej, podobal se zurčení potoka. Hluk přerušili výkřiky obecenstva. Herec vzal dávno nohy na ramena a osvětlovači zmizeli taky. Šlo to tak rychle…Lidi se stali jednolitým davem a jeden přes druhého běželi stejným směrem. Loutky ovládané pudem.

„Ježišmarjá, dělej, dělej, rychle pryč!“ Řvala Monika. Jen jsem se zakřenil a koukal. Krásná scéna. Srdce mi bušilo jako o život, nebejt tam a nebejt to já, tak se asi poseru. Jo, nebyl jsem to já, ten týpek co seděl a koukal, jak neuvěřitelně rychle se plameny po látkách, rekvizitách, židlích a všem dřevěným šíří. Byl to někdo jinej, já jsem byl už venku se svou holkou, rozklepanej jak malý děcko. Nešlo to zastavit a nikdo se o to ani nesnažil, každej si hleděl toho jedinýho, co zrovna v tu chvíli měl.

Kouř mě začal oslepovat. Tak sem si řek, že už mě to nebaví a že z divadla nic nebude. Oči mě pálily jak čert, nemoh sem dejchat. Vstal jsem a rozkráčel se k východu. Hučení v hlavě a tma…

Jelen běžel po louce, krásný, voňavý louce a já měl hlad. Namířil jsem puškou, zmáčkl spoušť. Cítil jsem strašnou bolest v prsou a setkání s tvrdou zemí…tvrdou realitou? Poslední co jsem zahlíd, bylo moje krásný paroží, na který jsem byl pyšnej už hodně dlouho...

„Sakra, co to?“ Kurevsky mě bolela hlava. Než sem otevřel oči, můj nos zaregistroval, že něco není v pořádku. Nejsem tam, kde mám bejt. Ten smrad…to není pach tabáku a propocený postele, nýbrž pach nemocnice. V šoku jsem se snažil vstát z nemocničního lůžka. Nešlo to! Další sen, jsem už mrtvej, ňáký promítání halucinací, realit, než nastoupí dlouhej světlej tunel? Ruce mi obepínaly kovový pouta, přidělaný k posteli.

„Hej, ha…haló, haló!“ Vykřikl jsem.

„A tak jste vzhůru, pane Troufale.“ Pronesl klidně, tvrdý mužský hlas, kdesi za mou hlavou.

“Konečně, už jsme se nemohli dočkat.“

„Co je, kde to sem, co se stalo?“ Povídám.

Ze zadu vystoupil do mého zorného pole. Chlápek střední postavy, asi tak 40, sebejistej, na ten jeho divně pokroucenej ksicht jen tak nezapomenete. Vytáh cosi z kvádra, byla to placka, ta policajtská.

„Jmenuji se inspektor Korinťan, jsem tady, abych vás pohlídal, než se zotavíte a pak nám půjdete zodpovědět pár otázek. Ale řekněme si na rovinu, bude to třeba? Mě i Vám je jasné co se stalo, nebo snad máte amnézii?“ Usmál se.

„Ale co, doprdele, co by mě mělo bejt jasný?“

„Takže klasika. Víte, vzpomínáte, co jste dělal, kde jste byl?“

„No jasně, v divadle, s ženskou, začlo tam hořet a…a…“

„Jo přesně a víš co ty šmejde, přestaň si ze mě dělat prdel, kvůli tobě tam zařvali tři lidi, LIDI, co maj děti a šli se jen bavit.“ Vrhl se po mně, bafl mě pod krkem a stisk.

„Doprdele!“

Ale byla to krásná scéna a já byl její součástí, já ji utvářel, jako bůh, k obrazu svému, stal jsem se umělcem, aspoň na tu krátkou chvíli. Lepší než Shakespeare. Najednou jsem si vzpomněl na tu krásu.

„Jo, byl sem to já, dostanu nobelovku?“ A ten druhej, ten umělec za zrcadlem se začal smát.

V nemocnici u sv. Ignáce 3.5.2007, spokojeně, blahobytně.