Malé prádlo

Moje bývalá spolubydlící Irina, studentka z Voroněže, zmizela. Ukončila semestr, nájemní smlouvu, ale do Ruska se už nevrátila. Tak mi to alespoň oznámil pán od policie, který si pro mě přišel až do práce.

Odpoledne jsem to musela sdělit Jolaně, které občas kvůli jejímu dálkovému studiu půjčuji klíče od bytu, když zrovna odjíždím na víkendy pryč, zrovna jako předevčírem.
Jolana nikdy neměla přítele a nikdy se nechtěla o mužích s nikým bavit. Před třemi lety jsem jí k narozeninám přinesla kotě, které pojmenovala podle mě a já se s ní pak půl roku nebavila. Jednou na lyžáku, po flašce rumu, mi položila hlavu na klín a řekla něco, co jsem naopak já chtěla už dlouho říct Milošovi z béčka. Byla s ní jednoduše od začátku legrace a zůstaly jsme kamarádky. Jolana Irinu poznala asi tři dny před tím, než se odstěhovala. Byly spolu v jednom bytě do soboty. Pak už jsem svou spolubydlící neviděla.
Bylo mi úplně jasné, že i ve chvíli, kdy se mi v hlavě točily vzpomínky na pohřešovanou Iri, jí naskakovaly pocity zhrzené obdivovatelky. Co se týkalo mých nájemnic, s pochopením tak trochu nepochopitelně žárlivé Jolany jsem se setkat nemohla. I na mou otázku ohledně nové spolubydlící se ušklíbla a pomalu mi podala vypůjčené klíče od bytu.

Hua, která u mě teď bydlí místo Iriny je z Tokia a studuje umění. Je tu na půl roku a já jí tajně závidím všechny ty její sladké stylové minioblečky. Úplně nejsladší jsou ale její ohromné červené náušnice. Vypadají jak dvě červené žárovky z nejsprostšího bordelu, což mi vlastně připadá dost romantické a dokážu si představit, jak pěkně by se hodily k těm černým šatům, co jsem si před týdnem koupila. Hua si své bordel náušnice ale nesundává. Evidentně ani na noc, když si ráno celá pomačkaná čistí zuby a houpou se jí v uších.

Ještě než jsem rozsvítila v předsíni, cosi na mě vybaflo z kuchyně. Byl to pach něčeho na škvarek spáleného. Ona neidentifikovatelná směs se válela na pekáči v troubě. Když jsem se odvážila bez zaklepání vkročit do pokoje, kde se za poslední měsíc vystřídaly dvě zahraniční studentky, ani tam nikdo nebyl. Hua ale nikam večer nechodila. Moc přátel tu podle jejích slov neměla. V koupelně prala pračka a já vytáčela Jolanino číslo. Celá tahle spoušť se spáleným obsahem trouby a puštěnou pračkou, musela být její dílo. Jen jsem nechápala proč. Novinkou pro mě bylo i to, když Jolana ani napotřetí nezvedla telefon. To se u ní nestávalo často.
V ledničce jsem našla poslední zbytek džusu, který jsem přilepený na puse donesla až do obýváku a zapnula televizi. Pomerančový džusy lepí rozhodně víc než ty ostatní. Napadlo mě. Ani na počtvrté mi to Jolana nevzala. Vrátila jsem se do koupelny. Co jsem se nastěhovala, systém odpadní hadice v umyvadle provozuji běžně. Jsem zvyklá z domova, kde jsme při praní hadici nahazovaly s matkou běžně.  Když se jednou vysmekla z umyvadla, vytopily jsme polovinu bytu. Otec, který se odhodlával už dlouho ucpaný odpad zprovoznit, to psychicky neunesl a odešel od nás se svou sekretářkou. Pustila jsem vodu a přemýšlela zase o lepivých složkách pomerančového nektaru a jejich následném působení v žaludku. Musí to být hnus. Pračka se začala technicky připravovat na ždímání. Vypouštět vodu. Uvnitř to jen chrastilo, jako když se pere něco s velikými knoflíky, zipy a podobně. Nesnáším, když se věci neperou z rubu, aby byly všechny tyhle kovové a plastové součástky pěkně schované a nerušily klidnou domácnost.

Něco mi slepilo prsty pod kohoutkem víc než pár dní zaschlý stoprocentní džus a já jsem si najednou všimla, že voda není tak špinavá, jak jsem si myslela. Podívala jsem se ještě jednou z blízka na své ruce, omotané černými pramínky. Z plastové hadice mi vytékaly do dlaní jen samé černé vlasy a v pračce to chrastilo, jako když se pere něco s knoflíky, zipy a velkými červenými náušnicemi.