Můj mobil

Musí mít veliký a barevný displej, aby se na něm dala přehrávat videa. A taky aby na něm šel spustit video hovor. Každý už může telefonovat přes video hovor, to mi nesmí chybět. A barva?  Nejlepší bude stříbrná barva, možná se spokojím i s černou, ta je taky elegantní. Hlavně aby mi šel ke všemu, co si obléknu, musí to ladit. Spíše by měl být menších rozměrů. Přece nevytáhnu stroj větší než má ňadra. Kdybych byla nějaká kozatice, tak neřeknu, ale takhle? Ne, musí být rozhodně malinký. Nějaké malinké odklápěcí véčko. Jo, véčko to bude. To prej kluky bere, když si ho pak zaklapnu o výstřih někde na kávě, s jakoby zamyšleným pohledem někam ke stropu, jakože si to ani neuvědomuju, zaneprázdněna hlubokým světem myšlenek v mé hlavě. Ach, jo. Měla bych si to možná trošku natrénovat, ať je to přirozené, bez nějakých krkolomných pohybů. Když si pohnu, stihnu ho ještě ukázat večer Lídě.

Tak tohle se právě honí hlavou Marušce. Maruška nikdy neměla žádné ambice něco vytvořit. Už odmala byla vedena svou matkou k jedinému cíli, stát se modelkou. Nesplněný sen maminky se splní dceři, tak si to Maruščina matka barvila. Maruška byla velice hezké děvče a všemi o tom byla neustále ujišťována. Sen maminky se brzy stal i jejím snem. Propadla vidině života na úrovni, krásných šatů, drahých šperků a dostatečnému množství peněz. Od deseti let přestala jíst maso na žádost matky, která přestala taktéž, aby jí šla příkladem. Sladkosti téměř nikdy nejedla, jen jednou, když jí tetička Berta dovezla pěnové bonbóny, přejedla se jich a dva dny zvracela podivnou žlučovitou hmotu, zbarvenou do růžova. To jí bylo devět let. Od té doby sladké nejí vůbec.  Protesty otce proti výživě dcery a celkovému vedení ke kariéristickému a povrchnímu chování vyřešil rozvod. Obě tak získaly volnou ruku. Maruška bude modelkou, ať se stane co se stane. V patnácti letech se zúčastnila soutěže Miss Frýdlant nad Ostravicí a zvítězila. To byl start v kariéře. Maruška vyhrála zájezd pro dvě osoby do Tater, kde měla, mimo rekreování,  předvést několik značkových šatů na tamější přehlídce. Byla jednoznačně nejkrásnější a dostala nabídky ze všech koutů republiky České i Slovenské. Rozhodla se, že bude fotit do módních časopisů a její kariéra odstartovala naplno.

Teď je Marušce osmnáct let a dostala  peníze na svůj první mobilní telefon. Prozatím veškeré telefonáty z agentur vyřizovala za Marušku maminka, ale nyní je její dceruška plnoletá a musí se tedy naučit stanovovat si podmínky sama. Maminka už na všechno nestačí, schází jí už síly pro neustálé jednání s lidmi, projevilo se to pravidelným tikáním v oku. Proto Marušce musela najít  manažera, kterým se stal Robert Pánek, mladý, pohledný a celkem schopný člověk se sklony k servilitě , který trpí nespavostí z neustálého strachu, že jej chce konkurence v oboru násilnicky odstranit. O tom však nemá Maruščina maminka ani ponětí, na první dojem je „Robo“-jak si nechává s oblibou říkat- velice reprezentativní typ a své strachy pečlivě skrývá. Aby Marušku  přesvědčil, že je správnou volbou, investoval do ní hned patnáct tisíc, aby si mohla pořídit svůj telefon. Je to prý důležité pro rychlou komunikaci. Maruška neprotestovala a šla si přístroj koupit. Tím si Robert získal i Maruščinu matku.

Možná by nebylo špatné, pořídit si rovnou takový ten s dotykovým displejem, pohrávala si Maruška s touto myšlenkou, když procházela po Václavském náměstí a nahlížela do výloh s vystavenými přístroji. Nakonec se rozhodla, že mobil je přeci módní doplněk a myšlenku na dotykový displej zavrhla jednou provždy. Vybrala si podle vzhledu. Tak, jak si všichni vybírají mezi ní a jejími konkurentkami. Byla na tento druh výběru navyklá z vlastní profese a jakákoliv jiná úvaha ji ve finále nikdy nepřipadala přirozená a vyvolávala v ní pocity nervozity. Co když by něco udělala špatně? Něco, co se po ní nechce? Máma by byla jistě zklamaná. Kariéra především. Takhle Maruška uvažovala a vše se snažila tomu podřídit. Takhle uvažovala i její maminka a maminka má ve všem pravdu. Bude se tedy držet svého rozhodnutí pro krásné malé véčko, jak se s matkou dohodla. Netuší, že vzhled jejího mobilního telefonu nebude hrát v budoucnu pražádnou roli.

Dva dny se všem kamarádkám, které poznala za krátký čas pobytu v Praze, chlubila svým nádherným zlatíčkem, svým klenotem a měla z něj upřímnou radost. Vyměnila si se všemi čísla a totéž nezapomněla udělat se svou milovanou maminkou a Robertem, jejím čerstvým manažerem a teď i dočasným sponzorem. Brzy toho bude litovat. Robert, jak už jsme lehce nastínili, je uvnitř psychicky nevyrovnaný jedinec. Uvědomuje si svůj problém, ale tak moc se za něj stydí, že ho v sobě potlačuje, místo aby vyhledal pomoc. Bojí se reakcí svého okolí. Do jisté míry mu také napomáhá schopnost nedat na sobě ve společnosti nic najevo. Doma ovšem zatahuje žaluzie a udržuje neustálé příšeří aby ho najatí vrazi neviděli. Nervózně postává u oken a sleduje ruch ulice. Vše si zapisuje do notesu. Datum, čas, a co se na ulici přihodilo. Je tedy  skutečně přesvědčen, že ho chce někdo zabít? Jak je možné, že tyto stavy dokáže ovládat? Nebo spíš, jak dlouho je ještě dokáže ovládat? Maruška se to brzy dozví.

Zrovna když se vracela z večírku, zazvonil jí mobil. Podívala se na displej, na kterém bylo napsáno volá Robo. Hovor přijala se slovem prosím.

„Tady Robo.“

„Ahoj, co potřebuješ?“

„Jen jsem ti chtěl říct, že zítra nepřijdu na tu schůzku v jedenáct, není mi dobře. Necháme to na pozítří, ano?“  Jeho hlas zněl zastřeně.

„Jasně, to není problém Robo, co ti je?“

„Jsem prostě nějaký jiný, není mi dobře.“

„Fajn, tak se vylež a uvidíme se pozítří. Domluveno.“

„Dobře. Ahoj.“

„Ahoj.“

 To bylo naposledy, co slyšela Roberta manažera. Odteď bude všechno jinak. Robert bude skutečně jiný. Robert je totiž nemocný. Robert potřebuje pomoc.

Maruška se plně oddávala životu modelky a užívala si všechno, co k tomuto životu patří. Večeře v luxusních restauracích, promo-večírky , ale taky kvantum práce. Focení, focení, focení a zase focení, to všechno jí dokázal Robert zajistit hned ze začátku jejich spolupráce. Za tu chvíli, co může pracovat sama na sebe, si vydělala skutečně slušnou sumu peněz. Teď už by nepotřebovala milodary od manažerů, ale právě naopak ona sama by mohla být velice štědrá. A taky byla. Matce koupila nový vůz značky Renault, ne že by neměla na dražší, ale maminka prostě vozy značky Renault miluje. Maruška ví, jak jí udělat radost. Robertovi už několikrát poslala donáškovou službou drahé šampaňské na  důkaz vděčnosti, že se o ni tak dobře postaral, ale Robert se stále neukázal, jen pokaždé napsal textovku, že mu pořád není do zpěvu a že bude veškeré jednání s agenturami prozatím zvládat z domu. To Marušce vyhovovalo, jelikož se nemusela starat naprosto o nic jiného, než jen o samotnou práci, která ji naplňovala až po okraj. Její maminka byla spokojená, jelikož jí dcera dělala radost a vše šlo zdá se podle maminčina plánu. Všichni byli spokojení. Nikdo z nás by nevěřil, že je možné, že to jde tak lehce, ale pakliže to nelze, Maruščin život je světlou výjimkou. Avšak nepříjemnosti se neúprosně blíží a nelze jim zabránit. Maruška jim musí čelit a přijmout je tak, jako její maminka nerozvážně svěřila svou dceru do rukou Roberta bez hlubších prověření jeho kvalit a praxe.

Její mobilní telefon opět ukázal jednoho večera na displeji Robertovo jméno.

„Ano?“

„Tady Robert.“

„Ahoj Robo, už jsi v pořádku?“

„Neříkej mi Robo, jmenuji se Robert.“

„Promiň, myslela jsem, že to máš rád, když ti říkám Robo.“

„Neříkej mi sakra Robo!“ Ozvalo se ze sluchátka  Maruščina mobilu podrážděně. Po chvíli se, teď už klidněji, ozvalo:

„Jmenuji se Robert, respektuj to prosím, Marie.“

„Dobře, omlouvám se Roberte, co se ti stalo?“

„Někdo mě chce zabít Marie, někdo po mně jde. Číhají tady, slídí všude kolem.“

„Kdo slídí?“ Přendala si Maruška mobil do druhé ruky a přiložila na druhé ucho.

„To je jedno, prostě oni, musíš mi pomoct, ty jediná mi budeš rozumět. Nikomu jinému nemůžu věřit, vysmáli by se mi, víš?“

„Nerozumím ti, o čem to mluvíš pořád?“ Maruška nechápala naprosto nic z toho, co se jí snaží Robert říct, ale jako vždy dala na první dojem, na první pocit, který ji naplní. Naléhavost v jeho hlase ji utvrdila v tom, že si Robert nevymýšlí.

„Potřebuju, abys co jak nejdříve přišla sem ke mně domů.“

„Jako k tobě do bytu?“ A proč proboha? Co se děje? Co to zkoušíš?“

„Poslouchej Marie, já v tebe od začátku věřil, tak teď musíš věřit ty mně.  To já ti koupil i ten pitomej telefon, když si neměla ani vindru. Dlužíš mi to.“

„Dobře, dobře, nerozčiluj se. Já se teda stavím.“

„Přijeď rychle. Mánesova 15, budu čekat.“

Marie v rozrušení mávla na kolemjedoucí taxík. Zastavil a ona nastoupila. Nadiktovala řidiči název ulice a během cesty napsala mámě textovou zprávu: Mami, Robert má nějaké potíže, jedu za ním do bytu, abych zjistila, co se děje. Až tě prozvoním, prosím přijeď pro mě. Mánesova 15. Nechci jít večer sama. Zmáčkla tlačítko odeslat a zpráva odletěla do matčina mobilu. Na cílové ulici zaplatila taxikáři a vystoupila před vchod, kde bydlel Robert. Ulice byla tichá a prázdná. Nikde nikdo. Byla celkem zima a Maruška se celá roztřásla. Došla ke zvonkům a začala hledat Robertovo příjmení. Nebylo tam. Podívala se ještě jednou a pořádně, ale výsledek byl stejný. Vchodové dveře se pod její rukou ani nepohnuly, byly zamčené. Když se pomalu obracela k ústupu, ozvalo se z repráčku u zvonků.

„Marie, rychle, otevřu ti. Druhé patro.“ Potom se spustil bzučák a dveře povolily. Marie zmizela ve vchodu. Vyšla po schodech do druhého patra, kde už byly lehce pootevřené dveře a Robert nakukoval mezerou do chodby.

„Neviděl tě nikdo?“

„Ne, nikdo. Ulice je prázdná.“

„To si jenom myslíš,“ šeptl a pootevřel dveře, aby mohla Maruška projít.

„Pojď dovnitř.“

Maruška nabyla dojmu, že s Robertem je skutečně něco v nepořádku. Pohyboval se jako v křeči, dvě unavené hnědé oči podtržené hlubokými kruhy dodávaly jeho tváři lehce šílený výraz. Vyzula si boty a následovala Roberta do bytu.

„Půjdeme raději do obýváku. Ložnice je příliš nebezpečná,“ prohodil Robert přes rameno, když procházel přes předsíň, a vstoupil do jednoho ze tří pokojů. Maruška ho zmateně následovala. Nic jí stále nedocházelo, o Robertově chorobě neměla samozřejmě ani potuchy. Bytem se linul zatuchlý puch. Nejspíš nevynesené odpadky, pomyslela si Maruška. Na prahu obýváku se zarazila. Celý prostor pokoje byl pokryt korkem. Zdi, strop i podlaha. Na korku byly ledabyle přišpendlené fotografie. Přistoupila blíž, aby zjistila, že to jsou fotografie ulice, na které před chvílí vystoupila z taxíku. Ulice před Robertovým domem. Na podlaze pokoje se tyčily vedle sebe kupy novin a časopisů a zbytek podlahy pokrývaly zbytky jídel, plastové láhve od minerálek, obaly od tyčinek, a nedopité láhve piva. Maruška v údivu pootevřela ústa.

„Bože můj, co se stalo?“ Podívala se upřeně na Roberta. Ten se provinile koukal do rohu pokoje a jeho výraz napovídal, že si uvědomil, že vlastně nechtěl, aby tohle Maruška viděla. Vlastně neví proč jí zavolal, nemohl si vybavit nikoho jiného, prostě se nedokázal zbavit myšlenek na ni.

„Já,“ začal koktat „já zkrátka nemůžu ven, já, mě je špatně a oni po mě jdou. Musíme to spolu nějak vyřešit Marie, ty mi pomůžeš to všechno vyřešit, pomůžeš mi . . rozluštit co se děje, my na to přijdeme a bude zase dobře.“

„Co rozluštit? Kdo po tobě jde?“

Robert značně znervózněl a začal si třít čelo. Proč se ho pořád vyptává? On sám je z toho jelen. Ničemu nerozumí.

„Je mi hodně zle,“ začal opět vysvětlovat. „ Já mám strach z těch lidí venku, protože já jsem nový a oni se mě chtějí zbavit, víš? Oni nechtějí, abych jim uždiboval z koláče, oni si objednali mou smrt.“

„Co to plácáš Roberte? Ty na něčem jedeš? Přehnal si to? Potřebuješ půjčit peníze?“ Snažila se Maruška vysvětlit si to svým chápáním. Ale tentokrát je problém složitější, než si myslí.

„Dlužíš někomu?“ Pokusila se Maruška znovu o Robertovo  racionální vysvětlení.

„Sakra poslouchej mě!“ Vykřikl Robert. „Proč se pořád vyptáváš? Už jsem ti to řekl, všechno je posraným navrch, chtějí mě zabít, protože jsem nová konkurence a mám styky. Mohl bych jím lézt do zelí. Je to všechno jedna velká mafie.“ Maruška pochopila. Robert je přesvědčen, že mu hrozí nebezpečí ze strany zaběhlých manažerů. Takový nesmysl, pomyslela si a dopustila se veliké chyby, když Robertovi pobaveně řekla:

„Robo, ty jsi pomatený, ne? Proč by tě někdo chtěl zabíjet? Potřebuješ prášky na uklidnění.Asi je toho na tebe moc.“ Byla už uznávanou fotomodelkou a i přes prvotní strach se jí navrátil arogantní způsob jednání. Takhle se cítila mnohem silnější. Byla zvyklá s lidmi tak trochu zametat. Roberta ovšem tohle nezajímá, dovolila si pochybovat o jeho situaci, znevážila potíže do kterých se dostal. On se jí svěřil, vložil do ní svou důvěru, vybral si ji. Nemůže se mu přeci jen tak vysmívat.

„Řekl jsem ti snad jasně, že se jmenuji Robert, do hajzlu!“

Maruška se ještě stále schovávala za roušku zhýčkané mladé modelky.

„To máš fuk, ne? Zkrátka potřebuješ vypnout, začíná ti z toho shonu hrabat.“

Teď už se v Robertovi zpěnila krev. Nebude si z něj dělat srandu.

„Přestaň se mi vysmívat! Sakra! Nechci ti ublížit.“ Maruška trošku zvážněla. Řekl ublížit?

„Dobrá, pojď se přesvědčit sama,“ vybídl ji Robert a pokynul jí, aby šla do ložnice. Tam se jí ale rozhodně nechtělo.

„Ne, to je dobrý, mě to stačí, já ti teda věřím,“ pronesla nejistě.

„Nenene. Ty se půjdeš přesvědčit, že si udělala chybu, když ses mi smála.“ Řekl Robert a chytil Marušku za zápěstí. Tento pevný fyzický kontakt v ní vyvolal vlnu strachu a Marušce poprvé vyvstala v mysli myšlenka, že se jí může něco zlého stát. Robert ji táhl za zápěstí do ložnice. Nečekala, že by si dovolil na ni vztáhnout ruku, nedokázala se tedy překvapením ani bránit. V ložnici  byla tma. Lustr byl odšroubovaný a žaluzie zatáhnuté. Marušce se rozbušilo srdce. Tma v člověku vždycky vyvolá nejistotu. Zastavili se před oknem bez záclon. Robert se přikrčil a Marušku stáhnul s sebou. Opatrně otočil kolíčkem a žaluzie vpustily do pokoje trochu oranžového světla z pouliční lampy. Koukali se na tichou ulici před domem. Marie si  všimla stojanu s fotoaparátem v rohu vedle okna. Víčko na objektiv volně viselo odklopené. Tady nejspíš Robert pořizuje ty fotky, blesklo jí hlavou. Ale to už Robert šeptal o svých přeludech.

„Vidíš?“ Podíval se na Marii.

„Ne.“

„Támhle v tom autě. Vidíš je?“ Upřesnil Robert.

„Ne, nic nevidím.“ Nevědomky provokovala.

„Tak ten u těch dveří, jak se tam nenápadně opírá, vidíš ho, hajzla?“

Maruška se podívala na Robertovu tvář, oranžovo-černě pruhovanou, jak se vyděšeně rozhlíží skrz volné proužky mezi žaluziemi dolů na ulici. On je opravdu vidí, došlo jí. Vždyť on se opravdu bojí, to není výmysl, plynulo jí v mysli. Teď už se skutečně začala hrůzou třást. Bože, co když je nebezpečný? Já jsem tady zavřená s psychopatem, který může každou chvíli vytáhnout sekáček na maso a zabít mě. Nenápadně vytáhla z kapsy svůj mobilní telefon a přitiskla ho na stehno. Nesmí vidět podsvícený displej, toho by si v té tmě okamžitě všiml. Po paměti zmáčkla 2ABC, což bylo tlačítko pro rychlou volbu mámy. Nechala ho chvíli tiše vyzvánět a pak po slepu zmáčkla Ukončit hovor. Snad si máma zprávu, kterou psala v taxíku přečetla. V duchu si vynadala, že si nenastavila ty doručenky, jak jí radila Lída, její kamarádka z branže.Mobil schovala zpět do kapsy. Robert mezi tím vyjmenovával místa, kde všude na něj číhají osoby, které mu jdou po krku.

„Támhle za stromem, ten snad ani nechodí spát. Oni se všichni střídají, ale tenhle je tam furt.“

„Jasně, už ho vidím,“ ze strachu přistoupila na jeho vlnu.

„Tak vidíš, vidíš, že je to vážné. Není to k smíchu.“ Zatáhl Robert žaluzie, posadil se a opřel se o zeď pod oknem.

„Musíš tady teď se mnou zůstat a vymyslíme plán, jak mě zachránit. Nesmí mě dostat.“ Upřel na ni své unavené oči, které teď ve tmě opravdu naháněly Marii husí kůži. Ne, musím vymyslet plán, jak se já mám odsud co jak nejrychleji dostat. To je teď hlavní. Pomyslela si.

„Musím nutně na záchod.“ Začala nervózně přešlapovat.

 „Je u vchodových dveří, ale počkej, musím zamknout, nemohu tě nechat jen tak jít, mohli by ti ublížit.“ Vzal Marušce naději. Pomalu přestávala ovládat nutkání propuknout v pláč. Rozklepaly se jí kolena a brada se vymkla její kontrole a začala se třást.

Robert odešel do předsíně a vytáhl z šuplíku klíče. Maruška, které teď skápla první slza, uslyšela dvojité cvaknutí zámku.

„Tak,“ ozvalo se z předsíně, „teď budu mnohem klidnější. Můžeš jít na ten záchod.

Maruška si dřepla a dala se tiše do pláče. Jak se do toho mohla sama od sebe takhle uvrtat? Jak to, že si nikdy na Robertovi nevšimla ničeho podivného?

Po chvíli s pláčem ustala. Robert si něco lepil v obýváku na korkovou stěnu. Věděla, že se odsud nedostane, pokud se ho nějak nezbaví. Rozhlédla se kolem sebe. Rozeznala obrys postele a na ní krabici od pizzy. Oči už si přivykly na tmu. Viděla mnohem zřetelněji. Ale nikde nic pevného, co by se dalo použít jako zbraň. Jedna stará skříň, ta bude určitě vrzat, kdybych se ji snažila otevřít, přemýšlela. Pak její oči přeskočily na stojan s fotoaparátem. Bingo! Potichu odejmula fotoaparát ze stojanu. Starý železný stojan zvedla do vzduchu. Nebyl těžký. Pomalu se přesunula ke dveřím obýváku. Robert se teď skláněl nad nějakou fotografií, položenou na kupě novin.

„Tak co tam děláš tak dlouho?“ Ani se neotočil v domnění, že je Marie stále na toaletě.

Krůček za krůčkem se k němu ze zadu přibližovala, stojan pevně v obou rukou. Ještě kousek, ještě kousíček. Nikdy jsem nikoho neuhodila. Nevím, jak to mám udělat. Co když ho minu a on mě pak zabije? Proboha. Kousala se do spodního rtu. A v tom se Robert otočil.

„Co tady děláš s tím . . . . .  . .

Marie v sekundě napřáhla obě ruce nad hlavu a zasadila Robertovi pevnou ránu stojanem do obličeje. Svalil se na záda a rozbořil kupu novin. Napřáhla se ještě jednou a práskla se stojanem do Roberta podruhé. Pak se na něj na pár sekund zahleděla. Nehýbal se. V rychlosti mu vytáhla z kapsy klíče a během chvíle už běžela po schodech  dolů,  pryč z tohoto domu. Před vchodem opět prozvonila matku. Cítila se velice silná, dokázala se dostat z nebezpečí úplně sama. Energie jí proudila tělem, přesto přidala do kroku, kdyby se náhodou Robert probral a odhodlal se opustit byt. Došla na roh domu, když její mobilní telefon začal zvonit. Na displeji svítilo maminka volá. Přitiskla telefon k uchu a maminka ji sdělila, že už je skoro tam. V tom jí někdo telefon vyškubnul od ucha a dal se na útěk. Zloděj. Marie stála celá omámená, ale tohle si líbit nenechá. Tolik zlého v jeden den? Instinktivně se dala do běhu. „Stůj!“ Vykřikla směrem před sebe.

„TO JE MUJ MOBÍL!!!“

Lupič běžel kolem celého domu až k popelnicím na druhém konci ulice. Maruška běžela, co jí síly stačily za ním. Myšlenky na zážitek s Robertem hodila za hlavu, teď jí  nějaký parchant ukradl po tom všem její telefon.

„Můj MOBIL!“ Výkřiky se nesly večerním sídlištěm. Zloděj přeběhl přes silnici, Maruška za ním. Toho auta si nevšimla.

Do noci zakvílely kola, jak auto prudce zabrzdilo, ale bylo příliš pozdě něco zachraňovat.

Nabralo ji nohy a Marie se ocitla na přední kapotě, strnule se snažila něčeho zachytit. Potom se ozval tupý náraz, jak prorazila hlavou přední sklo. Rána ji proměnila v bezvládnou loutku. Dvakrát se na kapotě otočila kolem své osy a v důsledku dobrždění dopadla několik metrů před auto na chladnou zem. Maruščina matka zatínala prsty do volantu. V důsledku šoku pevně svírala čelisti a skřípala zuby. Přes rozbité sklo svého renaulta zírala na osvětlenou zem na svou dceru, která teď vypadala, jako odhozená hračka. Kolem její hlavy se  utvořila loužička tmavé barvy. Ráno utvořily děti, hrající si venku, kolem opuštěné skvrny po mrtvé holčičce kruh. Bylo poznat, že je zbarvená do červena.