Běrunice

Zázraky se nedějí – namítne vám kdekdo, pokusíte-li se ho přesvědčit o opaku. Ale zasvěcení vědí, že tomu tak není. Ony se dějí. Ne sice každodenně – i když, pokud bychom více otevřeli svoje oči, uši a srdce, možná bychom je zachytili častěji, než si vůbec dokážeme představit. Nevěříte? Věřte. Podávám důkaz o existenci jednoho z nich: Jako malá jsem se velice ráda učila nazpaměť nejrůznějším říkankám a ohromovala svým talentem nejbližší rodinu. To se i malému člověku líbí, když ho dospělá ruka pohladí po vlasech s pýchou, jak moc je šikovný. Rád se předvádí dál. A když ta chvála najednou přesáhne i rámec domova, to už se pak z pochvalných pohlazení stane cosi jako droga. Začnete se snažit upoutávat pozornost cíleně – učíte se zpaměti stále delší a obtížnější kousky, a když už si vaše okolí i na to zvykne, nezbývá než napsat svoji vlastní báseň. Obstaráte si tak víceméně trvalý přísun pochval. Znáte snad někoho, kdo by odolal? Než se nadějete, urodí se vám v hlavě myšlenka stát se známým básníkem či spisovatelem. Už v okamžiku jejího zrodu ji však zavrhnete, protože to přece vůbec nemůže být tak snadné! A léta jdou. Přejde vás ta velkopanská pýcha. Vzděláváte se, zamilováváte, vdáváte, rodíte děti a svůj někdejší talent uplatňujete v jejich výchově k lásce k mateřskému jazyku. Jenomže – to semínko, co vám kdysi dávno spadlo do hrudníčku někam hodně blízko srdci, se zničehonic probudí, zapustí kořínek a začne klíčit. Vyraší první ratolest, den ode dne, rok od roku sílí a obrůstá zeleným listovím. Brzy se korunkou mladého stromku prohání panenský vítr a ševelení jeho listů s láskou přenáší do kraje. Je jeden kraj, který se mi, stejně dávno, usadil na tomtéž místě. Přesněji řečeno jedno město. Tím městem je metropole Čech – Praha. Moje láska. K životu v ní mi půl století dláždila cestu celá řada těch, jimž se říká andělé. Cesta to byla dlouhá – až ze srdce Moravského Slovácka, lidovým folklórem po celém světě proslavené Strážnice, dějiště již šesti desítek Mezinárodních folklórních festivalů. A tak jsem konečně doma. Tak to cítím. Jen co se oteplí, rozjedu se navštívit místa, k nimž mi moji andělé rozeseli rozcestníky. Na jednom z nich vidím zřetelný nápis BĚRUNICE. Zní to jako berunky, slunéčka sedmitečná z dětských let. A já? Prý básnířka … no, řekněte sami, není to zázrak? Je.

---