Zpovědi

1.
Svist a švehol. Rozpitá radost a strnulost. Vypít a shnít...
Zaklíněný kalamář – černá ušeň. Svěsit, pověsit – oběsit.
Plášť? Zuby! Směšná mošna... Píchnutí jak hmyzí...
Bolest hnedle zmizí
snad jen strachu trochu
neboj se nás hochu
doktoři oblečeni bílou
pustí ti trochu žílou
na rohu blázince
odchytí našince.
Smysl se ztrácí
když přítel zvrací krev... Pěnivá... Rudý dým. Stoupá, doufá – zoufá.
Smích? Pro-test...

2.
Výkřik. Prsty se svezly po skle a vydaly opět ten příšerný zvuk. Poslední dny to je jen horší a horší. Psychotický smích mě probouzí ze spánku a musím třeštit oči do bezedné prázdnoty. Stále dokola. A slyším slova. Bez zvuku se pohybují tmou a rozechvívají mě. Cítím je

Smazaná křída...
Jen čmouha vlastně
dívá se ze zdi
na mou postel
A cítí,
vyčkává.

Modlím se – ostatně jako vždycky – za klid, který neuvidím. A až prohlédnu jak nad hlavou... Polštář... Proč mě ruší? Nechápou co to je deprese. Lepší než mánie – myslím jasněji. Opět ten tlukot. Srdce ne; to je spíš hlava. Zdi jsou tu pevné. Ještě se nezbořily. Ne, že by to nezkoušely. Snaží se mi rozdrtit palce u nohou. Kdybych je nechal. Ta barva. Bílá co nikdy nesvítila. Jen kousek papíru co jsem včera roztrhal. Něco mi připomínal. Vzpomínky. Nikdy jsem je nechtěl. Poletují hlavou jako vrány a krákají. Krhavě. Poulí oči a jen čekají kdy ze mě odpadne další kousek. Sezobou ho. O to se nebojím. Ale já je roztrhal. Vždycky jsem to tak dělal.

3.
Zasněžená krajina co nikdy nepoznala léto. Vychladlé louky opět sténají. Semena, která by se měla skrývat v půdě, vyrážejí na povrch jak zběsilá. Zahynou. Život je zatlačen do pozadí a vše co se vzmůže na odpor se zlomí. I mladý, štíhlý kmínek co vyrašil teprve nedávno, nevydržel. Uvadl a jeho listy pozbyly tu trochu života, kterou měly. Zbledly a vyschly. A poté, jako ruka starce, upadly do všeobjímající prázdnoty okolí. Suky sešlých kmenů na mě vrhají chladné pohledy. Snaží se pálit, ale sotva doutnají. Ty uhlíky v jejich očích dávno vyhasly a zbyl jen popel. A i ten se mísí se sněhem a tvoří kašovitou hmotu. Tou si třu boláky. Obloha se vyjasnila. Vlastně ne; to jen jedna bouře vytlačila druhou. Bijí se o místo nad planinou. Ostatní zpívají indiánské písně a obličej si barví hlinkou. Schovávají se za barvy a štětce brání jejich svobodu. Tančí kolem ohně. Nevím jestli se chtějí zahřát nebo si dodat odvahu. Oboje bude potřeba. Už slyším jak z dálky zaznívají údery hromu. Znějí jako kroky. Blíží se k planině a my se jen choulíme. Klapnutí dveří. Už přišli.

4.
Víte pane doktore, po práci jsem přišel domů. Neklepal jsem, protože jsem to nikdy předtím nedělal. Možná jsem měl, ale v tu chvíli jsem nevěděl proč. Už samotný skřípot dveří mi říkal, co příjde. Byl zlověstný a sliboval nepříjemnosti. Zpět k tomu co se stalo. Vešel jsem tedy do domu a sundal si boty, kabát a klíče jsem pověsil na věšáček. Všechno vypadalo tak normálně. Dokud jsem neuslyšel ten rytmický zvuk. Takové buch, buch. Jako když poklepáváte nohou. Nebo spíš pomalu tleskáte. Divil jsem se, co to může být. Ozývalo se to zeshora. Vyšel jsem tedy po schodech nahoru a otevřel dveře do ložnice... Já jsem klidný člověk, vždyť mě znáte pane. Ale od té chvíle si nic nepamatuji. Občas jsem si zkoušel vybavit, co se stalo. Většinou v noci, když se pokouším spát. Na nic jsem si nevzpomněl. Řekli mi, že jsem vyváděl jako šílený. Zničil jsem staré hodiny a křičel jsem, že je prý oba zabiji. A pak mě odvezli sem. Nevím, jestli Vám to pomůže v mé diagnóze...