Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Zas vrací se mi vzpomínka,
jak kdysi moje maminka
mi řekla: "Moje maličká,
teď nabalíme jablíčka
a poběž honem, jedem k moři!
– to slunce, které žárem hoří
se vůbec neptá, zda-li chci
se od starostí očistit
a pálí na mě paprsky
a svádí mě z té dlouhé pouti,
co od zimy mě ještě rmoutí,
když dědeček mi umíral.
Vždyť nebyl kníže ani král
a přesto mě to bolí skrytě.
Já dívka malá, ještě dítě,
jsem nevěděla, kudy kam.
"To proto já tě posílám
si odpočinout za ty lesy,
kde moře šplouchá v dálce kdesi,
kde klid je aspoň zdánlivý."
– potom se už nedivím,
když na mě fouká zlehýnka,
není to vítr, ale maminka.
Pak koupu se v tom zvláštním kraji
a stavím hrady z písku, hraji
si s vodou, skáču přes vlny,
mám nové plavky z bavlny
a radost jako malé děcko.
Však tohle ještě není všecko,
co se dá dělat u moře.
Je to tu jiné, než u nás na dvoře;
není tu děda, pejsek ani růže,
ale je jisté, že člověk může
zbavit se svého trápení.
A potom pozděj, po té době,
když zastavím se na hřbitově,
ta bolest taková už není.
Nosím si v sobě vzácné jmění
– vzpomínku krásnou na dědu
a hledím jenom dopředu
a nevracím se raděj zpět.
Co zbude z lidí, snad jen květ
uchován v srdci na památku
a potom, v době jeho svátku
jdu za ním kleknout na hřbitov.
Však neleží tam jenom on
- i milá, hodná babička,
co chystala mi jablíčka,
když daleko jsme odjížděli
a potom ona týden celý
se na nás tolik těšila
a sama byla smutná v domě
a denně stála na prahu
a vyhlížela svoje děcka.
To vrátila se bolest všecka
na její zlaté srdíčko.
A já ji měla tolik ráda!
Pak našla jsem si kamaráda
(to vnuk byl její kamarádky)
a ona, všechno vrátíc zpátky
mi dala svoje požehnání
a já, stále myslíc na ni,
ji prosím
– o d p u s ť b a b i č k o!
Písmák