Bude pět

Ručička už stoupá výše, dech jí slábne, těžce dýše, otáčím svou hlavu zpět, na hodinách bude pět. Slyším klíč a dveře letí, ty přicházíš do dveří, ať je pátá nebo třetí, já tě čekám s večeří. V očích žár a pusa k tomu, oba plni radosti, v tváři úsměv, že jdeš domů, překonáme starosti. Dělíme si krajíc chleba, zpomalil se rychlý čas, ničeho víc není třeba, když je velká láska v nás. Dvacet roků život plyne, ubírá nám na kráse, teď se chodíš líbat k jiné, já už hezká nezdám se. Hledáš klid a myslíš si, že najdeš jenom u ní mír, snad pochopíš lásku blíže – jiná sžírá jako štír. Však ta pravá, ta je stálá, přátelství a sílu dá, vše příkoří nenadálá svou věrností překoná. Vymýšlíš si, že už nedbám o sebe a o svou pleť, natruc mně a kvůli kletbám všude hledáš samou šeď. Čekáš na mě, až u práce uvidíš mě v zástěře, bez polibků, bez legrace jenom krůček k nevěře. Zapomínáš na vše krásné, co jsme spolu prožili, našim dětem v oči jasné mrkni aspoň na chvíli. Nepochopí v domě smutek, naše věčné starosti, ke druhé že táta utek užívat si radosti. Hlídám staré hodiny, ohlížím se stále zpět, nikdo nejsme bez viny, za chvíli už bude pět. Život plyne a čas běží, cestou svou jdem stále dál, kdo zůstává v srdci svěží, lásku čas mu neodvál.

---