Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seVánoce Nebudou
23. 12. 2007
0
1
734
Autor
jim
VÁNOCE NEBUDOU ?!?
...............................
Drobně padá sníh z šedých mraků a lehce mrzne.
Auto za autem odbočuje z dálnice k Shopping centru.Parkoviště již je obsazené - všech osm set padesát míst - auta s řidiči,manželkami,dětmi,tchýněmi a psy,bezradně projíždí kolem a okamžitě,jak nějaké auto odjíždí,čeká dalších několik řidičů na zaparkování.Vyhrává vždy ten nejhrubší,nejrychlejší,nejšikovnější.Všude kolem vládne nákupní šílenství spolu s klením a hysterií.
Muž jenž právě zaparkoval,zhasl motor,vystoupil z vozu a zamkl.Nadechl se mrazivého vzduchu a pomalým krokem se vydal k vchodu onoho megahypermarketu.U vchodu vložil svou desetikorunovou minci do vozíku se kterým vstoupil dovnitř.Okamžitě byl upoután vůní pečených kuřat,smažených řízků,hamburgerů a pizz přicházejících zleva.Zprava přicházel hlasitý křik dětí z dětského koutku.Kráčel dál,tlačíc před sebou prázdný vozík a míjel přitom výlohy obuvi,květin,tisku,oděvů,zlatnictví a stánku s mobilními telefony,bez něhož by nebyl superhypermegamarket marketem.Muž zbožňoval tyhle ty kolosy v i napředměstí všech měst větších i menších,pro to nepřeberné množství různého zboží a lidí,kteří do sebe naráželi,hlučeli a drželi se za hlavy přísahajíc: " Už nikdy více ! "
Už nikdy více sem nevkročím a uběhne pár dní a začnou mít abstinenční stav a musí sem,utratit ty poslední penízky co ještě mají.
Pomalým rozvážným krokem přišel muž,který se ničem nelišil od ostatních mužů procházejících kolem k pokladnám a k hlavní části tohohle mamutího obchodně nákupního a zábavného komplexu.Nechal se vésti davem,který se utvořil před hlavním vchodem do jeho hlavní - nákupní - části.Ta síla všech těch těl kolem jej silně vzrušovala.Strkání,jadrná slůvka,mračení,najíždění vozíků na paty,kopání,šlapání na palce.Muž se dostával do transu,byl nadšený,nastávala v něm extáze.
Dav se průchody rozprchl a muž osaměl.Pryč bylo vzrušení,které mu probíhalo tělem jako slastné mravenčení.Stál před regálem s vánočními ozdobami,kolem něho umělé stromky,vypadající jako živé,v dálce poslední hity z dílny domácího výrobce osobních automobilů,jehož vlastníkem je cizí automobilová společnost,z mikrofonů nad hlavou hlasitá hudba všech možných žánru,koledy nevyjímaje v cizím jazyce nejlépe,mísící se s neopakovatelnou melodií do sebe narážejících vozíků.Projížděl uličkami kolem regálů plných nejrůznějšího zboží za osumdesát děvět devadesát,sto padesát padesát či tři sta třicet tři třicet a hloupě se na kolemstojící a kolemjdoucí,přemýšlející a počítající usmíval.Sledoval se zájmem hádající se manželské páry v oddělení kuchyňských potřeb,podivoval se partám puberťáků a puberťaček kteří zde hráli na schovávanou a zabijeli tak svůj volný čas.Všichni před sebou tlačili většinou plné nákupní vozíky,jen on se procházel kolem vystaveného zboží,ve tváři stále ten přiblblý spokojený výraz a vozík měl až trapně zcela prázdný.
U pultu s masem a masnými výrobky stála početná fronta lidí,kteří si měli co říci i jednotlivců,kteří mlčeli v duchu si opakujíc seznam nákupu a rozhlíželi se,kdy už budou na řadě.Z dálky bylo slyšet dětský pláč spolu s ženským křikem.Hlavy se točily,nahlídaly do uliček,pod regály,hledaly,pátraly odkud a kde dítě pláče a zda-li ženský křik patří matce nebo je to babička,teta,bo snad nedej bože únoskyně ?! Ve tvářích bylo vidět to vzrušení,dychtivý zájem o cizí vztek,špatně ukrývané pobavení s chabými usměvy do tváře křičící ženy vmést: " Co to máte za dítě? Proč tak hystericky řvete? Nemáte vychování dámo! Hrůza! Škan - dáál!" Jak nenadále pouliční představení začalo,tak nečekaně skončilo.Do tváří se vrátil soustředěný výraz,hlavy se vrátily do původní polohy.
Neznámý muž stále svíral stále prázdný vozík,bloudil v labirintu domnělého blahobytu,jen na to vše mít. Venku se už setmělo,tato noc nebude krátká a do zavírací doby zbývala už jen pouhá hodina.U pokladen se počaly tvořit fronty.Lidé před sebou tlačily svůj nový majetek a v kapsách se jim chvěly připravené pěněženky.Do všeobecného chaosu se přidali pokladní a jedna přes druhou vykřikovali: Tisícpětsetdevadesátdevět,děkujeme..Třitisíceosumsetosumdesátpět padesát,děkujeme.. Třistatřicettři,děkujeme..sedmsetsedmdesátsedm,děkujeme.
Muž si našel klidné místo v oddělení potravin a mezi mrazícími pulty a regály s mléčnými výrobky si lehl na zem.Připadal si jako v ledově bílém ráji.Těch pár opozdilců kteří zde ještě pobíhali a brali vše i to co nepotřebovali,jen aby doplnili zásoby a nenuseli sem jít zas zítra.Jejich pohledy jej nechávalo chladným,ležel a leželo se mi příjemně.Melodie z mikrofonů utichla a ozvalo se z mikrofónu upozornění o končící prodejní době.Hlas děkoval za návštěvu,za důvěru,doporučoval další návštěvu a upozorňoval na cenově výhodné nabídky.Hlas přitom získával jemný nádech mamonu a byl kolébavější a kolébavjejší a stratil se někde v dálce.Nastalo ticho !
Poslední plné vozíky opuštěly prostor pokladen,vlekouce za sebou unavené zákazníky.Pokladní si oddechli,vydechli a jejich mozky se s nevědomě sdílenou myšlenkou: pro dnešek padla,vypnuly.Zbývá jen spočítat tržbu,předat ji do trezoru a nashledanou ve stejně šíleném zítřejším ránu.Ochranka objektu zamkla vchody i východy.Obchod se chystal k spánku.
Neznámý muž ležel na podlaze,chvílemi měl pocit že se vznáší,po chvíli zas,že padá.Horko se střídalo se zimou.Hlava se plavila po rozbouřených vodách rudého oceánu,žaludek křičel a snažil se dostat z potápějícího se Titaniku pryč.Srdce bušilo jako kovadlina.
Uklizečky srkaly do bezvládného těla,jenž spolykalo přehršel různých léků jako projev své beznezné lásky k obřím těmto multifunkčním centrům.Měl rakovinu a proto chtěl umřít,páč umřít měl a moc času už neměl,právě tady,na jediném místě,kde prožíval něco,co by se snad dalo nazvat štěstím.
Všechny světla zhasla,hlasy utichly.
U úst muže se objevila bílá pěna,rty zmodraly.Nevnímal,necítil.Jeho vědomí poletovalo nad regály,hledělo na tělesnou schránku a čekalo na světlo na konci tunelu. Tak nějak věděl,co ho na konci čeká.Obrovské nákupní centrum s nepřetržitým provozem !
....
Bylo šest hodin ráno.Dveře megahypermarketu se otevřely.Tělo neznámého může stále leželo na podlaze,nakupující je obcházeli,bez známky zájmu či znepokojení.Lhostejnost a apatie.
Ještě přec nejsou vánoce a budou vůbec Vánoce ?!
...............................
Drobně padá sníh z šedých mraků a lehce mrzne.
Auto za autem odbočuje z dálnice k Shopping centru.Parkoviště již je obsazené - všech osm set padesát míst - auta s řidiči,manželkami,dětmi,tchýněmi a psy,bezradně projíždí kolem a okamžitě,jak nějaké auto odjíždí,čeká dalších několik řidičů na zaparkování.Vyhrává vždy ten nejhrubší,nejrychlejší,nejšikovnější.Všude kolem vládne nákupní šílenství spolu s klením a hysterií.
Muž jenž právě zaparkoval,zhasl motor,vystoupil z vozu a zamkl.Nadechl se mrazivého vzduchu a pomalým krokem se vydal k vchodu onoho megahypermarketu.U vchodu vložil svou desetikorunovou minci do vozíku se kterým vstoupil dovnitř.Okamžitě byl upoután vůní pečených kuřat,smažených řízků,hamburgerů a pizz přicházejících zleva.Zprava přicházel hlasitý křik dětí z dětského koutku.Kráčel dál,tlačíc před sebou prázdný vozík a míjel přitom výlohy obuvi,květin,tisku,oděvů,zlatnictví a stánku s mobilními telefony,bez něhož by nebyl superhypermegamarket marketem.Muž zbožňoval tyhle ty kolosy v i napředměstí všech měst větších i menších,pro to nepřeberné množství různého zboží a lidí,kteří do sebe naráželi,hlučeli a drželi se za hlavy přísahajíc: " Už nikdy více ! "
Už nikdy více sem nevkročím a uběhne pár dní a začnou mít abstinenční stav a musí sem,utratit ty poslední penízky co ještě mají.
Pomalým rozvážným krokem přišel muž,který se ničem nelišil od ostatních mužů procházejících kolem k pokladnám a k hlavní části tohohle mamutího obchodně nákupního a zábavného komplexu.Nechal se vésti davem,který se utvořil před hlavním vchodem do jeho hlavní - nákupní - části.Ta síla všech těch těl kolem jej silně vzrušovala.Strkání,jadrná slůvka,mračení,najíždění vozíků na paty,kopání,šlapání na palce.Muž se dostával do transu,byl nadšený,nastávala v něm extáze.
Dav se průchody rozprchl a muž osaměl.Pryč bylo vzrušení,které mu probíhalo tělem jako slastné mravenčení.Stál před regálem s vánočními ozdobami,kolem něho umělé stromky,vypadající jako živé,v dálce poslední hity z dílny domácího výrobce osobních automobilů,jehož vlastníkem je cizí automobilová společnost,z mikrofonů nad hlavou hlasitá hudba všech možných žánru,koledy nevyjímaje v cizím jazyce nejlépe,mísící se s neopakovatelnou melodií do sebe narážejících vozíků.Projížděl uličkami kolem regálů plných nejrůznějšího zboží za osumdesát děvět devadesát,sto padesát padesát či tři sta třicet tři třicet a hloupě se na kolemstojící a kolemjdoucí,přemýšlející a počítající usmíval.Sledoval se zájmem hádající se manželské páry v oddělení kuchyňských potřeb,podivoval se partám puberťáků a puberťaček kteří zde hráli na schovávanou a zabijeli tak svůj volný čas.Všichni před sebou tlačili většinou plné nákupní vozíky,jen on se procházel kolem vystaveného zboží,ve tváři stále ten přiblblý spokojený výraz a vozík měl až trapně zcela prázdný.
U pultu s masem a masnými výrobky stála početná fronta lidí,kteří si měli co říci i jednotlivců,kteří mlčeli v duchu si opakujíc seznam nákupu a rozhlíželi se,kdy už budou na řadě.Z dálky bylo slyšet dětský pláč spolu s ženským křikem.Hlavy se točily,nahlídaly do uliček,pod regály,hledaly,pátraly odkud a kde dítě pláče a zda-li ženský křik patří matce nebo je to babička,teta,bo snad nedej bože únoskyně ?! Ve tvářích bylo vidět to vzrušení,dychtivý zájem o cizí vztek,špatně ukrývané pobavení s chabými usměvy do tváře křičící ženy vmést: " Co to máte za dítě? Proč tak hystericky řvete? Nemáte vychování dámo! Hrůza! Škan - dáál!" Jak nenadále pouliční představení začalo,tak nečekaně skončilo.Do tváří se vrátil soustředěný výraz,hlavy se vrátily do původní polohy.
Neznámý muž stále svíral stále prázdný vozík,bloudil v labirintu domnělého blahobytu,jen na to vše mít. Venku se už setmělo,tato noc nebude krátká a do zavírací doby zbývala už jen pouhá hodina.U pokladen se počaly tvořit fronty.Lidé před sebou tlačily svůj nový majetek a v kapsách se jim chvěly připravené pěněženky.Do všeobecného chaosu se přidali pokladní a jedna přes druhou vykřikovali: Tisícpětsetdevadesátdevět,děkujeme..Třitisíceosumsetosumdesátpět padesát,děkujeme.. Třistatřicettři,děkujeme..sedmsetsedmdesátsedm,děkujeme.
Muž si našel klidné místo v oddělení potravin a mezi mrazícími pulty a regály s mléčnými výrobky si lehl na zem.Připadal si jako v ledově bílém ráji.Těch pár opozdilců kteří zde ještě pobíhali a brali vše i to co nepotřebovali,jen aby doplnili zásoby a nenuseli sem jít zas zítra.Jejich pohledy jej nechávalo chladným,ležel a leželo se mi příjemně.Melodie z mikrofonů utichla a ozvalo se z mikrofónu upozornění o končící prodejní době.Hlas děkoval za návštěvu,za důvěru,doporučoval další návštěvu a upozorňoval na cenově výhodné nabídky.Hlas přitom získával jemný nádech mamonu a byl kolébavější a kolébavjejší a stratil se někde v dálce.Nastalo ticho !
Poslední plné vozíky opuštěly prostor pokladen,vlekouce za sebou unavené zákazníky.Pokladní si oddechli,vydechli a jejich mozky se s nevědomě sdílenou myšlenkou: pro dnešek padla,vypnuly.Zbývá jen spočítat tržbu,předat ji do trezoru a nashledanou ve stejně šíleném zítřejším ránu.Ochranka objektu zamkla vchody i východy.Obchod se chystal k spánku.
Neznámý muž ležel na podlaze,chvílemi měl pocit že se vznáší,po chvíli zas,že padá.Horko se střídalo se zimou.Hlava se plavila po rozbouřených vodách rudého oceánu,žaludek křičel a snažil se dostat z potápějícího se Titaniku pryč.Srdce bušilo jako kovadlina.
Uklizečky srkaly do bezvládného těla,jenž spolykalo přehršel různých léků jako projev své beznezné lásky k obřím těmto multifunkčním centrům.Měl rakovinu a proto chtěl umřít,páč umřít měl a moc času už neměl,právě tady,na jediném místě,kde prožíval něco,co by se snad dalo nazvat štěstím.
Všechny světla zhasla,hlasy utichly.
U úst muže se objevila bílá pěna,rty zmodraly.Nevnímal,necítil.Jeho vědomí poletovalo nad regály,hledělo na tělesnou schránku a čekalo na světlo na konci tunelu. Tak nějak věděl,co ho na konci čeká.Obrovské nákupní centrum s nepřetržitým provozem !
....
Bylo šest hodin ráno.Dveře megahypermarketu se otevřely.Tělo neznámého může stále leželo na podlaze,nakupující je obcházeli,bez známky zájmu či znepokojení.Lhostejnost a apatie.
Ještě přec nejsou vánoce a budou vůbec Vánoce ?!