Vampire kiss (save you)

Zrod černého anděla

… Díval se na ni a poslouchal, jak jí zachrastí v plících pokaždé, když se nadechne. Vždy, když se její tělo křečovitě otřásalo v záchvatu kašle, ho vědomí, že je naprosto bezmocný, přivádělo k šílenství. Pohled na její tmavé vlasy, rozhozené po polštáři s krvavě rudým povlakem, její třesoucí se ruce na bělostné přikrývce, bolestný výraz v její pobledlé ale přesto nádherné tváři v něm vzbouzel touhu jít a bezhlavě se dovolávat spravedlnosti, která odsoudila tohoto pozemského anděla k takovému utrpení. Spravedlnosti, která by od ní odvrátila tu příšernou hrozivou chorobu, jež z ní vysávala život jako… jako… jako… upír, jiné slovo pro to neexistovalo. Považte, upír, jeden z jeho bratrů, vznešených andělů věčnosti, kteří nikdy nevzali bezdůvodně nevinný život.

„Michaeli.“

Pohlédl na svou krásku, která zašeptala jeho jméno. Tolik po tom v duchu toužil. A přesto byl velmi zklamán, když se ohlédl, ale jeho oči dopadly na spící dívku, s jemně se třesoucími víčky a rty lehce pootevřenými, tak ohromě svůdným způsobem.

Ještě jednou zašeptala jeho jméno, než se obličej znovu uvolnil a ona zase klidně snila. Alespoň v to doufal. V mysli mu znovu vytanula slova lékaře, který ji ošetřoval.

„Je už téměř zdravá, to ano, ale s tím dýcháním nemohu nic udělat, a samo se to nezlepší. Naopak, je to čím dál horší. Plíce už jsou téměř plně sevřené. Je mi líto, ale už nemá žádnou naději. Dalšího rána už se nedožije…“

Dalšího rána se nedožije…  Ta slova mu zněla v uších znova a znova. Neuvidí už nikdy východ slunce, nikdy už nespatří krásu duhy… A já už nikdy nespatřím její úsměv. Nikdy ji už neuvidím se smát, neuvidím jak její oči září, když se dívá na vodopád, neuslyším její smích když utíká rozkvetlou loukou a za ní létají do vzduchu květy barev duhy. Tahle pravda byla příliš jasná a o to bolestnější byla.

Pak si vzpomněl, co říkala jeho matka.

„Vždycky je naděje. Záleží jen na tom, zda se některý z černých andělů odváží vyměnit onu krásnou vlastnost smrtelnosti za mrazivě temnou věčnost…“

Opatrně pokleknul vedle lůžka své spící krásky. Ano, je to těžké, odsoudit někoho jen ze sobectví k prázdnotě věčného života. Ale je téměř správné darovat své lásce věčnost, když ztrácí život i s onou smrtelností, nebo není?

Pohladil ji po vlasech, po tváři.

„Michaeli,“ zamumlala jeho jméno. Rozhodla za něj. Za ně. Naklonil se nad jejím tělem a podíval se na její tvář, krásnou, smrtelnou. Byla tak neuvěřitelně křehká, zranitelná, rozbitná. Olízl si rty. Ostré zuby prořízly kůži rtů a po bradě mu pomalu stékaly dva potůčky temně rudé krve. Přitiskl své rty na její, krev stékala na rudý polštář, na bělostnou přikrývku. Zabroukala a přitiskla se k němu, oplácejíc polibek, oči stále zavřené.

Odpusť. Co nejněžněji dokázal, prokousl i její rty, až ucítil v ústech její sladkou krev. Prudce otevřela oči v němém úžasu. Vzepřela se v jeho vražedném objetí, zalapala po vzduchu který nepřicházel. Políbil ji silněji a přitiskl si ji pevně k sobě.

A pak, najednou, to všechno ustalo. Jeho láska zemřela. Odešla. Místo ní otevřel oči nový anděl smrti. Otevřel černočerné oči, potřásl hlavou s dlouhou temně lesklou hřívou a rozkošnými rtíky v bledém obličeji.

Usmála se tím samým okouzlujícím úsměvem a on se nemohl nabažit polibků. Krvavých, upířích polibků…