Necromancer

Všichni mě už varovali
před dvanáctou hodinou.
Neustále se strachovali
před mou láskou jedinou.

Před spaním ho často slyším,
jeho tichý melodický hlas.
Láskou, touhou moje srdce buší,
chtěla bych ho spatřit zas.

Hubený sotva kost a kůže,
v hrdle jeho smutek zní.
Mohla bych si ho vzíti za muže,
toť mé přání poslední.

Všichni tvrdí, že jsem divná,
někteří mě chtějí mučit, upálit.
Jaká jsem, jen on vnímá,
ostatní lid bojí se k tomu vyjádřit.

Dneska přišla ta pravá chvíle,
Zrovna zvony bijí v kostele.
Na náhrobcích oddala jsem se plně jeho síle,
které nám sloužily jako postele.

Pomalu dosáhla jsem kýženého vrcholu,
avšak s prvním svitem se změnil v prach.
Stála jsem mlčky v slzách u hrobu,
zatímco jeho mírná duše bloudí v temnotách.

Možná jsem šílená. Nekrofilka.
Chvíli počkám, neboť nevím jak dál.
Jednou si pro mě taky příjde chvilka
a mezi své přátele srdečně mě přivítá.