Restaurace

         Stál jsem před zrcadlem a prováděl poslední úpravy na svém vzhledu. Podíval jsem se na hodinky. „Sakra, mám už jen dvě hodiny“. Měl jsem schůzku se svou přítelkyní. Bydlela bohužel 70 km od města, tak jsem za ní musel dojíždět. Doběhl jsem na nádraží a jen tak, tak jsem stihnul vlak. Cesta trvala něco málo přes hodinu, po příjezdu mi pak zbylo přibližně 15 minut abych přišel na smluvené místo. Byl jsem tam hned, tohle byla už desátá schůzka, takže jsem měl důležité body ve městě důkladně projité. Přišel jsem ještě o pět minut dříve, ale ona nikde. Najednou proti mně vyšla ze stínu žena. „Ahoj, kde jsi tak dlouho, myslel jsem, že už…“, než jsem to stačil doříct, osoba jsoucí proti mně mne minula bez povšimnutí. Nebyla to ona. „Kde je?“, nemohl jsem pochopit, proč nepřišla. Čekal jsem tam na ni celou hodinu, nic. Tak jsem se sebral a došel na nádraží.

Žádný vlak nikde nestál, v nádražním domku bylo zhasnuto, jen pouliční lampa svým plápolajícím plamínkem lehce osvětlovala temné příšeří vlakového nádraží. Vytáhl jsem z kapsy hodinky a podíval se na čas. „Půl jedenáctý?!“ skoro jsem vykřikl. Poslední vlak odjel pře půl hodinou a další měl jet až v pět ráno. „Co tady budu dělat šest a půl hodiny?“. Pomalu jsem se procházel městem. Cítil jsem, jak mi na hlavu padají kapky deště. Najednou jsem o něco zakopl a upadl rovnou do bláta na zemi. „Do prdele“ vykřikl jsem. Sám sobě jsem neustále zakazoval používat taková slova, nyní jsem to však nedokázal zastavit. Bylo toho na mne moc, nevydařená schůzka, vlak, déšť a nyní ještě tohle.

Coural jsem se mokrý a špinavý temnými ulicemi města. Zakručelo mi v břiše a dostal veliký hlad. „Měl bych se někde najíst.“ Sáhl jsem do kapsy a snažil se nahmatat peněženku. Nenašel jsem ji. Musela mi vypadnou při tom pádu, vracet jsem se však už nechtěl. Naštěstí jsem si vzpomněl na 30 Korun zašitých v saku. „To je sice hezký, stejně mně v tomhle do žádný restaurace nepustí.“,  pomyslel jsem si. Procházel jsem spletí špinavých uliček až jsem narazil divně vzhlížející nápis „Hostinec u Necra“. Věděl jsem, že Necro znamená mrtvý, mrtvola, nebo něco takového. „Hostinec u Mrtvoly, kdo si může dát na hospodu takové jméno. No, uvidíme, aspoň jim nebude vadit stav mého oblečení, teda doufám, že nebude.“ Vešel jsem dovnitř. Rozhlédl se okolo. Nikde nikdo, hospoda vydala velmi pochmurně a všude jakoby se vznášel odporný pach mrtvolné hniloby. Pracoval jsem v nemocnici a tento pach jsem moc dobře znal. Otočil jsem se a chtěl odejít, můj hlad mne však přesvědčil.

Sedl jsem si ke stolu a čekal na číšníka. Přišel asi za pět minut, divný chlápek v otrhané košili a vestě, z jehož pohledu se nedalo absolutně nic vyčíst. „Co si přejete?“ náhle přerušil ticho hlubokým hrobově pochmurným hlasem. Chvíli jsem přemýšlel, pohlédl jsem na tabuli a zjistil, že žádná z cen nepřevyšuje 20 Korun. „Dejte mi vaši specialitu.“ Řekl jsem směrem k číšníkovy. Jeho dosud bezvýrazný obličej dostal zvláštní změny, jakéhosi spikleneckého úšklebku. „V pořádku, chápu.“ Nevěděl jsem proč, ale jeho chování mi připadlo nějak divné. Číšník byl zpět poměrně rychle. Postavil přede mne na stůl talíř, z kterého se na mně linula vábivá vůně nějakého masa a tmavě červené omáčky. „Co je to za jídlo?“, zeptal jsem se. „Přeji dobrou chuť.“ Ani neodpověděl, jen se otočil a odešel. Dal jsem se do jídla. Maso bylo měkké, dobře okořeněné a chutné. Omáčka mi však zvláštně připomínala špatně upečené kuře, nevěděl jsem v čem, ano, už vím, chutnala jako krev, a přece byla jiná. Dojedl jsem a moje únava vzniklá promoknutím a dlouhou túrou po městě zmizela. Cítil jsem, jak mi do těla vlévá nová energie. S mým tělem se začalo dít něco divného, měl jsem uvnitř pocit nějaké změny. Uslyšel jsem za sebou klapnutí dveří. Otočil jsem se a viděl číšníka zamykat za sebou dveře. Pomalým krokem šel ke mně. „Co je to za maso?“ zeptal jsem se. „Lidské, s naším speciálním kořením.“ odpověděl. Tělem mi projel blesk, tohle byl opravdu šok. „Přejete si zaplatit?“ promluvil náhle číšník. „AAnnno.“ vykoktal jsem . Na stole jsem nechal 30 korun a chtěl odejít. „Ne“ řekl číšník s pořád stejným stoickým klidem. „Co ne?“ vyhrkl jsem rozhořčeně. „Ne, zaplatíte jinak.“pravil on. Náhle vidím, táhá z kapsy nůž a přibližuje se. Začal jsem utíkat pryč. Vyběhl jsem ze dveří a hlas za mnou, jenž zněl „Stejně neunikneš!“, se vytrácel do tmy. Probíhal jsem spletí ulic a tušil za svými zády oči, jenž jakoby mne probodávali. Otočil jsem se a uviděl postavu za mnou. Stála přesně pod plápolající lampou. Poprvé v životě jsem zalitoval svého velmi dobrého zraku. I na tu dálku jsem přesně rozeznal bledý obličej posetý krvavými čárami, zničený oblek i chybějící pravou ruku. Dostal jsem strach a běžel ulicí dál. Ohlédl jsem se doprava do ulice a viděl další malátně ke mně běžící postavu. Rychle jsem zahnul do ulice vlevo. Náhle jsem se zatavil, proti mně malátně běžela další postava. Můj počáteční strach se měnil v panickou hrůzu, vzpomněl jsem si na číšníkova slova, „nikdy neuniknu“. Pobíhal jsem zmateně sem a tam a postavy kolem mne byli tím dál tím blíž, tvořili okolo mne takový kruh. V tom jsem uviděl pře sebou žebřík vedoucí někam na střechu. Vyskočil jsem, abych na něj dosáhl a začal lézt nahoru. Vylezl jsem na střechu a podíval se dolů, divné individua se snažili dostat za mnou, žebřík byl ale nad jejich síly. Běžel jsem dál po střeše, přeskočil úzkou uličku na další, z toho jsem po přeběhnutí seskočil na nižší část dole, z ní pak na další ještě nižší, a potom dolů na zem. Utíkal jsem úzkou uličkou, a asi po pěti minutách  jsem se octl na osvětleném prostranství. „Nádraží“, zajásal jsem. Doběhl jsem na vrátnici a zjistil, kdy mi jede vlak. „Za pět minut?!“, vykřikl jsem nahlas údivem. „To není možný, celý incident s “restaurací“ trval maximálně dvě hodiny. Vytáhl jsem z kapsy hodinky, jejich ručička se zastavila těsně za jedenáctou. Kouknu na zeď na hodiny, 5 hodin a pět minut.

Strnule jsem vyšel ven. Vlak zahoukal. Nastoupil jsem a jel. Cesta trvala neobvykle dlouho, neustále se mi hlavou honily myšlenky na onu divnou příhodu a zároveň cítil ve své těle jakousi změnu. Po příjezdu jsem došel domů, lehl si na postel a usnul...

Ráno se probudím, vstanu a jdu do koupelny se umýt. Zjišťuji, že se na mne v zrcadle dívá cosi divného. To se na mne dívalo v zrcadle bylo bledé s řídkými vlasy a černými zuby. Nemohl jsem uvěřit. Pohlédl jsem na své ruce, stejně bledé jako obličej a uvnitř prázdno, „Moje srdce, vždyť netluče!“, vykřikl jsem v duchu, „Tep, nehmatný. Panebože, vždyť já jsem mrtvý!“. ...Náhle cítím změnu i ve svém chování, už necítím strach a hrůzu, jsem úplně klidný, jako ten číšník z restaurace.

Beru si věci a chystám se na vlak. V hlavě se mi neustále opakuje jediná, jakoby cizí myšlenka: „Musím tam jít, musím se přidat k ostatním.“