Období dešťů

Mami, mami, podívej!“ Chytne malý kluk svoji maminku za sukni a táhne ji k oknu.

„Copak je, Lukášku?“ Ptá se zmateně Marie.

„Támdle jede na svém pytli s dárky Ježíšek,“ povídá radostně hoch a ukazuje na blankytně modré nebe.

Maminka se nevěřícně dívá na oblohu, až náhle spatří velký černý vak, na kterém sedí malý černoušek.

Chvíli pak jen tiše spolu pozorují, jak panáček vytahuje jeden dárek za druhým a rozhazuje je mezi děti.

„A já si vždycky myslel, že s sebou má i žirafy a zebry, které mu pomáhají nadělit všechny dárky včas,“ probodne ticho povzdychem malý klučina. Seskočí ze stoličky pod oknem a zklamaně odejde do svého pokojíčku. Rozhodne se zkontrolovat svou surikatu, kterou mu tatínek chytil a dal mu ji jako dárek k jeho sedmým narozeninám.

Marie se ještě chvíli nevěřícně kouká na podivný úkaz na nebi a pak také odejde věnovat se pečení kýty slona.

...
Pět minut poté…
...

„Nazdar, rodino, konečně jsem sehnal pěkný baobab, to byste nevěřili, kolik lidí se letos rozhodlo zrovna pro tento typ. Je to hit těchto Vánoc.“

Úplně propocený táta postavil strom před jejich chýši a šel se podívat, co dělá jeho milovaný syn.

„Tak co, Luky, jak ses tady měl?“

„Docela dobře, viděl jsem Ježíška, ale byl bych radši, kdybych ho neviděl,“ řekne nevzrušeně dítě.

„Copak udělal, že už ho radši nechceš nikdy ani vidět?“ Posadí se vedle syna a pozoruje, jak si hraje se svým zvířátkem.

„Nevzal s sebou na dalekou cestu jediného svého pomocníčka.“

„Ale to nemůže být pravda. Třeba je jen schovává před zvědavými zraky hochů a holčiček. Co ty na to?“

„Hm, možná to doopravdy udělal naschvál,“ zamumlá dítě a dál nerušeně krmí svou surikatu.

„No tak vidíš.“ Pohladí Lukáše a spokojeně odchází do kuchyňky.

„ Tady to krásně voní, copak to budeme mít dobrého?“

„ No přeci slona na batátech, tatínku,“ odpoví mu sladce Marie.

„ Tak to už se mi zbíhají sliny,“ řekne Marek a natahuje se pro kousek na ohni pečeného slona.

„Necháš toho!“ Praští manžela přes ruku a začne se smát.

Rodina prožívá nádherné chvilky, zatímco černoušek Jéžišek lítá od jedné chýše k druhé a pokládá dárky k připraveným baobabům.

...
Po večeři, u baobabu…
...

„ Jé, mami, já dostal krabičku, kde se otáčí taková ručička,“ křičí Lukášek a běhá kolem baobabu s kompasem v ruce.

„Tak to si musel být asi hodně hodný,“ hladí tatínek kluka po vlasech.

„ Koukej, tady máš ještě jeden,“ podává maminka synovi podlouhlý úzký dárek.

Chlapec nedočkavě roztrhne bambusový list, ve kterém bylo zabaleno překvapení. Na zem mu vypadne podivný kus něčeho bílého z jedné strany černě pomalovaného.

„Copak to je?“ zeptá se udiveně dítě svých rodičů.
„ To je adoptivní list.“

„ A k čemu to slouží?“

Lukáš zkoumá papír a převrací ho ze strany na druhou, nemůže však pořád přijít na něco, co by mu pomohlo najít význam tohoto dárku.

„ Od teď budeš moc chodit do školy a vzdělávat se.“

„ To jako, že budu umět číst a psát jako syn náčelníka?“ Ptá se stále nevěřící hoch svých rodičů.

Matka s otcem přikývnou.

„Jupí!“ Vykřikne dítě a obejme pevně své rodiče, „Už se na tebe nezlobím, Jéžíškuuu!“

...

Na sídlo Uhurijců, Prahu, se pomalu začínají snášet studené kapky přiváté větrem jako dárek pro všechny z kmene. Děti pobíhají šťastně kolem baobabů a zpívají radostné písně, koledy…
Začíná dlouho očekávané období dešťů.