Protože vždy je co říct

2.1.2008

A to je vše? Vše po čem prahneš mi říct?

Jsi vílou mých snů, mých upocených nocí.

-         těch černých, i těch, které na sebe dají zapomenout.

svým množstvím...až k zadávení se – něhou.

      Skleněných, co se lesknou a blyští, kovově průhledná smyčka,

jako když Chiméru přivoláš píšťalou na opasku,

píšťalou na opasku přivázaném k patě,..a její oči?

Ty oči se lesknou vším hněvem z potlačené touhy,

tolik lásky chce aby tryskala z pokřivených konečků chloupků,

mezi jazykem a vnitřkem sebe sama, jako nahá jizva,

která vyskočila z vejce, objímajícího pálící kouř temných doteků.

      Věnuj mi to, čím ti vepíši potlačované touhy vespod slov.

To, a ještě víc! Když slíbíš a splníš, aby ta slova doplula

nejprve do mých úst a z tvých do mých uší a do mého nosu.

Bledé, vyhublé a křehké, až lačné po všem co cítí, že se jim nabízí!

Po všem, co už, už! Cítí že by jim mohlo tepat v žilách, ve spáncích,

a hlouběji, a níže, těsněji, dráždivě, sedřít z kostí kůži!

Ať je nebolí puchýře z mýdla, puchýře z milování.

Mé milované Pavlínce,

      protože vždy je co říct

Martin