Strach v množném čísle

Sláva! Už zase se vyhrálo. Před měsícem ještě fanoušci z celých západních Vršovic i z jiných částí Prahy používali k cestě domů kanalizaci, aby nemuseli čelit narážkám na výkon svých oblíbenců a teď se znovu podvečerní Prahou ozývají chorály velebící „klokana z Vršovic“. Skupince nejvěrnějších pan ředitel přichází oznámit, že na oslavu vítězství koupil v nedaleké restauraci soudek a že jsme zváni, protože naše zdecimované hlasivky si trochu vláhy zaslouží.

V této partě jsem i já a můj kamarád Dan. Oba jsme průměrní studenti posledního ročníku střední školy a blížící se maturita na nás čím dál dotěrněji doléhá. Ještě před rokem bychom na takovéto oslavě strávili celý večer a to nám v té době ani nebylo 18. Jenže teď nás oba trápí školní povinnosti a oba víme, že jestli se co nejdřív neodebeme domů za učením, tak se na nás obou hned zítra ctěné profesorky pěkně vyřádí…

Z restaurace U Švejka vyrážíme okolo sedmé hodiny a jdeme na metro do Strašnic. neuvědomujeme si, že se dnes večer ještě koná prvoligový zápas Slavia – Jablonec, a že radikální příznivci těchto klubů mají „dostaveníčko“ jen pár metrů od naší současné pozice. Pro „jablonečáky“ budeme vítaný předkrm.

Metro nám ujelo před nosem, a tak čekáme. Příjezdu soupravy z druhého směru nevěnuji žádnou zvláštní pozornost až do chvíle, kdy se za mnou nepříliš přívětivým tónem ozve „Čumte, Bohemáci, dem na ně!“ Během několika sekund se ocitámo uvěznění v kroužku holohlavých (a nejspíš i dutohlavých) existencí. Moje šála se z ozdoby mění na zbraň, kterou mě někdo zezadu škrtí. Snažím se trošku bránit, ale v této přesile je to přilévaní oleje do ohně. Přesto kolem sebe mlátím a má přiopilá pusa ze sebe vypouští nadávky nejhrubšího zrna. Lidé ve stanici se mezitím přesunuli do vzdálených koutů. Jak jsem se dověděl později, policii nikdo nezavolal. Všichni pouze přihlíželi, jak ta banda zakončuje svoji zábavu – hází mě do kolejiště.

Dopadl jsem hlavnou na kovové koleje, ale vědomí jsem naštěstí neztratil. Neohrabaně jsem se zvednul. Normální člověk v této situaci by se asi snažil rychle vyškrábat nahoru, ale teď to nešlo, byl jsem štvaná zvěř a lovci na nástupišti se evidentně náramně bavili mou bezmocností. Ze strachu z té bandy nade mnou nejsem schopný dělat vůbec nic. Dan dopadl úplně stejně, ale je asi o 30 metrů dál. Chudák netuší, jakou má výhodu.

Po chvilce se koleje, na kterých stojím začínají chvět a z tunelu fouká čím dál silnější vítr. Okamžitě vystřízlivým. Za zatáčkou už se zjevují paprsky světel blížícího se ruského stroje. Uvědomuji si, že jsem na tom nejhorším místě – zhruba 5 metrů před ústím tunelu do stanice. Poslední epizoda hry začíná. Všechno ztichne a čeká, jak se zachovám. Ještě chvilinku vyplašeně stojím uprostřed kolejí a pak se, k velkému zděšení všech bez ohledu na klubovou příslušnost, nejrychlejším krátkým sprintem mého života rozbíhám vstříc přijíždějícímu vlaku. Všichni mě určitě mají za šílence, kterému jednoduše v rozhodující chvíli „ruplo v bedně“, ale já vím co dělám. Určitě bych nestačil utéct tak daleko do stanice, aby metro stačilo, i s pomocí magnetických brzd, zastavit. Musím se mu vyhnout! A na to tu je jediný prostor – větrací šachta, která se náchází jen pár kroků v tunelu. Nějakým zázrakem nezakopnu. Záře světlometů mě oslepuje a v zápětí hluchnu při šíleném skřípění brzd,ale společnými silami vůle a pudu sebezáchovy běžím dál. Po posledních vysilujících krocích se tisknu ke steně a v hned zapadám do výklenku. Můj pohyb zastavuje až mříž. Sunu se k zemi zatímco kolem mě proklouzávají vagóny podzemního vlaku. Souprava se zastavuje až kousek před koncem stanice jen pár metrů za Danem, který zvolil logičtější cestu pro záchranu…

Naši trýznitelé spěšně opouští Stanici a spěchají na domluvenou bitku se slávisty. Po chvíli přibíhá obsluha stanice a vytahuje nás oba z kolejiště ještě než přijede další metro. Oba jsme pomlácení. Z mé šály zbyl jen popel, ale hlavně že žijeme. Za pár minut už tento důležitý fakt náležitě zapíjíme v herně ve vestibulu. Moc se vám omlouvám, vážený profesorský sbore, ale dnes se už učit nebudu. Pozdě večer platíme a odcházíme. Za dva týdny hrajeme s Olomoucí. Všechno bude stejné až na 1 drobnost – domů pojedeme tramvají...