Dočkej ...

                                Dočkej ...

Já zřel bělostným oknem podivnou tvář,

co mi husí kůži navodila.

Sotva dech popadal a srdce se zastavovalo.

Já mrazení měl při zření oné tváře ...

Nic však neviděl jsem jasně, matnost stínů mě lekala.

Duše má se lekala a plakala s leknutí i radostí.

Jsem blázen, nebo je něco mezi nebem a zemí?

Je, ty bláhový člověče ...

Kdo mluví za mé rty?

Já duch, který je stále s tebou ...

Neodejdu, dokud nepoznáš pravdu ...

Jakou pravdu mám znát, poznat.

Vyjevím ti vše, až přijde čas a doba bude ti nakloněna ...

Hm ...to je milé od tebe duchu, ale co z toho budu mít?

Poznáš vše, a tvé zapomenuté vědění ti bude odhaleno.

Proč?

Proto, abys mohl druhým dát světlo a otevřít jejich slepé oči ...

Já?

Ano, ty ...ty budeš tím světlonošem pro mnohé smrtelníky.

Jaký důvod máš k tomu?

Chybí ti trpělivost ...dočkej času a poznáš ...