Lovec

Lovec

   
    „Vzpomínáte si, chlapci, jak jsem vám říkal o dni zvěře?“ ptal se muž naproti mně. To, že byl vousatý a vrásčitý, jsem věděl jen proto, že jsem ho znal, protože teď seděl ponořený ve tmě a zářily mu pouze oči, v nichž se odráželo světlo posledních řeřavých uhlíků dohasínajícího ohniště. „Ten den, kterej přichází jednou za sto roků po prvním jarním úplňku. Vidíte? Měsíc je kulatej.“ Významně se odmlčel a zraky nás všech pěti zíraly k nebi. Jistě, znali jsme ten mýtus. Praví, že pokaždé jeden den za sto let patří lovcům. Všechna zvířata vylézají ze svých nor a úkrytů, přátelsky se shromažďují na velkých mýtinách a stávají se tak pro střelce snadnou kořistí. Nevím, kde ten muž vypátral přesné datum, každopádně ho znal odnepaměti, nebo alespoň neochvějně tvrdil, že ho ví. Vždy nás zajímalo, jestli se pak něco skutečně přihodí, a konečně se pověstný čas přiblížil.
    „Zítra se potkaj divočák s jelenem, jelen s medvědem a medvěd s datlem. Kamarádsky pokecaj o tom, co bylo a co bude. A taky vystoupí královna všech, srna se zlatou srstí. Bude se promenádovat lesem jen proto, aby mohla bejt zastřelená. Na větvičkách keřů, kolem kterejch projde, z ní zůstanou zlatý chomáče. Zejtra, chlapci, bude velkej den. Jestliže tu srnu nedostaneme, ale já vím, že jo, poněvadž na ni čekám celej život, tak aspoň získáme desítky jinejch cennejch kůží.“
    Nikdo nic neříkal. Povídačce jsem věřil z nás všech asi nejméně, ale nechtěl jsem ji zpochybňovat, protože ten muž ji držel v posvátné úctě. Jen jsem smutně přemýšlel, co bude, až se zítra ve své víře zklame.
    Bez skromnosti mohu pravit, že jsem byl nejlepším stopařem a lovcem. Kdyby srna nebyla jen výmyslem, tak bych to byl jistě já, kdo by ji vypátral, zastřelil a stáhl z kůže. A to i když jsem srny skoro nepronásledoval, většinou jen nižší zvěř. Uvažoval jsem, že bych se měl zítra v lovu neobyčejně snažit a chytit více tvorů, aby ten muž nabyl dojmu, že se v legendě nezmýlil. Takto jsem přemítání ukončil, a protože bylo stále ticho, nehlučně jsem vstal a vyšplhal do chaty v koruně stromu, abych mohl usnout.
    Můj spánek čelil divokým pocitům noci. Přerušovaly ho hrozivé sny o zlaté srně. Nejednou jsem se probudil do tmy po vlastním výkřiku. A rána jsem nemohl dospat, protože jsem k sobě v duchu stále vábil zlatou srnu. Vyskočil jsem tedy z propoceného lůžka, opláchl tvář ve vodě ze sudu, popadl pušku a rychle se vydal na lov.
    Hned po prvních krocích jsem pochopil, že tento den bude skutečně výjimečný. Narazil jsem na neobyčejné množství křižujících se stop rozmanitých druhů zvířat. Musel jsem připustit, že to nemůže být náhoda a k vlastnímu údivu se mně do mysli vkradla touha najít zlatou srnu. Sám sobě jsem se smál, nicméně dál jsem se snažil postupovat po stopách srnčích, nikoli vlčích, jak je mým zvykem. A asi za hodinu, sotvaže vyšlo slunce, jsem se zastavil. Na větvičce přede mnou se blýštil chomáč zlatavě zrzavé srnčí srsti a podbízivě se ukazoval mému pohledu. Pak se dokonce vzdul mírný vítr, který ho strhl, aby mohl dopadnout přímo na šněrování mé vysoké boty. Rázem jsem odhodil všechny pochybnosti o věrohodnosti příběhu a cíleně se pustil do stopování zlaté srny.
    Cestou jsem starostlivě vzhlížel k černajícím oblakům. Do dusného vzduchu se blížíla bouře nevídané síly, ale odhadoval jsem, že času mám ještě dost. Šel jsem dál a čím více stop jsem nalézal, tím více jsem spěchal.
    „Bude se promenádovat lesem jen proto, aby mohla bejt zastřelená,“ opakoval jsem si včerejší hlas. Zmocnila se mě nenasytná touha.
    Zkřížil jsem mnoho jiných stop patřících nevídaně cenným kouskům lesní zvěře. Našel jsem otisky divokého prasete. Tak hluboké jsem v životě ještě neviděl, ale nedbal jsem toho a šel dál. Našel jsem taky šlépěje starého vlka. Na okamžik jsem nevěřícně zastavil, abych je mohl přeměřit, protože jsem je tak veliké ještě nikdy nespatřil. Avšak spěchal jsem dál. A náhodou jsem minul statného jelena dvanácteráka, který jakoby se mi vystavoval a vrhal pokušení na mou pušku. Jindy bych ho bez váhání skolil, ale nyní jsem běžel dál a dál za zlatou srnou.
    Ačkoli jsem pospíchal jak šílený, čas unikal rychleji a já začínal mít vážné obavy, že svou životní šanci promarním. Temná oblaka vrhala na zem hrozivé stíny a ty se pohybovaly směrem proti mně. Navíc se zvedl mohutný vítr, s nepříjemným skřípotem ohýbající větve stromů.     Prostředí, trvale ponuré, se tak stalo snesitelným ještě hůře než kdy jindy.
    Dlouhými skoky jsem se hnal stále kupředu, zápolil se silou vichru a srdce mi bušilo ze vzrušení, námahy a nedočkavosti. Plíce mi nestačily sloužit, přerývaně jsem dýchal, hlava se mi začínala točit, ale zastavit jsem si netroufal. Každou chvíli mohla spadnout první kapka deště předznamenávající konec, konec všech nadějí. Setmělo se natolik, že jsem se jen stěží stačil vyhýbat kmenům, které přede mnou nečekaně vyrůstaly. Bože, dej, ať to ještě stihnu, modlil jsem se. Nikdy jsem tě o nic jiného nežádal, tak bys mi teď mohl pomoci, za celý život si přeju jen tohle, prosím, ať ulovím zlatou srnu!
    A zázrak se skutečně stal. Zastavil jsem celý zpocený na kraji mýtiny, kde se mi zjevila nejkrásnější podívaná v životě. Po dlouhém odpoledni slunce konečně prorazilo v těžkém hábitu mraků a vyšlehlo pár svých oslnivých paprsků přímo do prostoru přede mnou. Vítr se rázem utišil. A vprostřed mýtiny, dozlatova rozpálená jak rozžhavený kov, s hlavou poklidně zvednutou k výši, zářila bájná srna.
    Děkuji ti!
    Okamžitě jsem zamířil. Vystřelil.
V tu ránu se blýsklo a ozval se děsivý smrtelný výkřik. Horká, rozprouděná krev mi rázem zmrzla v žilách. Byl to sten zvířecí nebo lidský? Země se prudce otřásla, ztratil jsem balanc a upadl. Z očí jsem však neztrácel srnu. Viděl jsem, jak překvapeně trhla zadními běhy a pomalu, až příliš pomalu, se kácela na bok. Světlo odvrátilo svou tvář a z živé pohádky zbyla jen vzpomínka. Konečně jsem pocítil, jak se slabostí celý třesu. Divokým utíkáním jsem ze sebe vydal téměř všechnu energii. A z netrpělivosti jsem musel špatně zacílit, proto jsem se netrefil přesně.
    Nevěřícně jsem kráčel k oběti, která se přičítala pouze mně samotnému. Už z několika kroků jsem viděl, že ještě dýchá, ale nekontrolovaně se třese. Přistoupil jsem až k ní, ležela mi u nohou a já se tyčil nad ní. Vládlo ticho, ozýval se jen slabý nářek umírající bytosti. Mám důvod se radovat. Zvítězil jsem. Lepší kořist jsem si přát nemohl. Tak tohle jsem chtěl?
    Lovecká vášeň se vytratila, zůstalo jen nevystrnaditelné prázdno. Klesl jsem na kolena a jemně si položil hlavu srny do náruče. Nic neříkala, ležela klidně, s jistotou. Hleděla na mě bez výčitek. Teď už nemám proč bych dále lovil, jsi má nejlepší trofej.
    Rozhlédl jsem se po okolí. Tam, odkud jsem přišel, ležely koruny stromů, zlomené v kmeni vejpůl. Dřevěné pahýly se smutně natahovaly k nedosažitelnému nebi. Zřejmě se tam přehnala silná vichřice. A zde se prostírala vykácená mýtina. Nic zajímavého.
    Sklonil jsem se nad bezvládným tělem. Teplo z něj pomalu unikalo. Srst ztrácela svůj živoucí lesk. Zvíře mě upřeně pozorovalo. Třpyt v očích mu však nenávratně pohasínal. A pak se zcela zakalil. Ve stejném okamžiku silně zahřmělo a spustil se vydatný déšť.