Deník

Den 1
    Oslaven ať je můj deník, ten, jenž mi poslouží jako paměť smějících se dní pro časy zamračené i jakožto připomínka chmurných myšlenek a dojmů pro větší radost z chvílí jasných a veselých.
    (Pochybuji, že budu ve špatné náladě chtít cokoliv číst.)
(Pochybuji, že si budu chtít dobrou náladu zkazit temnými vzpomínkami.)
    Pochybování! Jeden z mých svazujících pocitů. Proč vlastně píšu? Proč? Otázka bez odpovědi, hra bez vítězství, sázka bez zisku... Nikdy ji nezodpovím. Ne dnes, ne zítra ani nikdy jindy.
    Zoufalost? Jistě, další ničemná emoce. Ale když se více zamyslím, je vlastně útěchou. Neříkám lékem, to ne. Droga bolest zmírní, zcela však nevyléčí. Když se její účinek vytratí, otupělost vystřídá známý nepřítel, ten neúnavný pronásledovatel, stín, který ze mě vysává všechnu energii a sám se stává stále silnějším. Zoufalost! Když je někdo naprosto zoufalý, nemusí pochybovat. Už nemůže.

Jiný den
    Získal jsem naději a víru. Své poznámky použiji jako nástroj ke svému právě naplánovanému účelu. Uvidím, zda se to dozvím, ale myslím, že ano. Doufám.
    Dospělí lidé by přece měli mít důvod žít. Něco je k tomu nutí. A nebo – ztratili zájem vědět, proč žijí. A to se právě pokusím zjistit. Dříve nebo později důvod objevím. Stačí jen psát a číst. A následně porovnávat. Vypátrám smysl lidského bytí. Z toho, jak se budu měnit. Jak budu dospívat.
    Napadlo mě, jestli to nemá zásadní příčinu, jakýsi zlomový okamžik, jakým je kupříkladu narození nebo smrt. Potom by byly mé poznámky k ničemu, dokonce nebezpečné v případě, že dochází k nevědomé změně. Mohlo by to být dokonce tak prosté jako odhalení falešnosti vánočního Ježíška, Mikuláše a čertů nebo svaté Barbory. Jednoho dne vás rodiče opatrně zastaví a řeknou: „Víš, drahý chlapče, už jsi dost velký, a přišel čas, abychom ti něco prozradili...“ Ne, to by bylo moc jednoduché. Možná vám přijde dopis s předvoláním. Půjdete dlouhou ohromnou halou, co krok vás zastaví jakýsi tajný úředník, zeptá se vás na jméno, sejme otisky prstů, překontroluje doklady a nakonec vás zaregistruje do obsáhlého „Rejstříku zasvěcených bytostí světa“. Shromáždíte se spolu s tisíci neznámých vrstevníků, které prošly stejným obřadem jako vy, v prostorném sále osvětleném ze všech stran mléčnou oslnivou září.
    „Dobrý den, dámy a pánové, dobrý den, který je pro všechny z vás slavnostní. Dozvíte se zde totiž smysl lidského života!“ Dav zašumí a vy se v přívalu poznání usmějete.
    Sice praktičtější, ale moc nápadné, řekl bych: neproveditelné.
    Počkám. Budu trpělivý a zjistím hodnotu té věci, nazývané „nejcennějším pokladem“. Už se těším. Brzy se dozvím pravdu.
    Možná.

Jiný den
    Uplynula jen krátká doba, nic se nezměnilo. Samozřejmě jsem ani nepředpokládal žádný rychlý zvrat. Každopádně chci, aby k němu došlo, dříve nebo později.
    Přemýšlel jsem nad tím, co jsem zapsal minule. Nejspíše je to dětinské. Neměl bych o tom vůbec uvažovat. A nepsat takové nesmysly. Hloupost!
    Kdyby to však fungovalo, byl by určitě stanovený pevný věk. Jakýsi hraniční přechod, stejně jako se u nás člověk nazývá plnoletým přesně ode dne osmnáctých narozenin. Je to nadějná myšlenka: za měsíc oslavím své patnácté narozeniny. A není právě číslo 15 hezké pro začátek života? Snad se podobně jako já cítí více mladých lidí, a kdyby Přechod nastával později, zbytečně by nás týrali zoufalstvím. Třeba si v mém věku každý pokládá otázku, kam jeho cesta vede. Mohl bych se vrstevníků zeptat – avšak určitě by se mi vysmáli. Kdybych tak měl aspoň jednoho kamaráda...

Jiný den
    Nutil jsem se nepsat o tom, ale nemám dost silnou vůli. Možná ji jen nechci mít.
    Potlačoval jsem svoji lítost, prázdné místo v srdci, které se uvolnilo po odjezdu mého táty. Nejasně si uvědomuji, že mi tenkrát bylo osm let. Několik nezřetelných fotografií v mé paměti. Černobílý potrhaný film doplněný vlastní fantazií, aby vystupující postavy vypadaly přirozeně. Zvláštní, moje maminka vypadá stále stejně. Nepamatuji si ji mladší. Posadila si mě do klína. Nevhodným způsobem mi držela hlavu. Snad ji hladila, nevím. Přehrávám si jen nepříjemný dotek ruky a nesmazatelný hlas: „Tatínek odjel na dalekou cestu. Dlouho ho neuvidíme. Dlouho.“
    Ještě jsem nechápal, jak dlouho, proto jsem měl na mámu zlost, že pláče, a musel jsem vydržet její silný stisk, kterým mě drtila na prsou.
    Dnes již vím, že se táta musel určitě někde zdržet. Jinak by už dávno přijel.

Jiný den
    Mám dobrou náladu. Oproti předešlému týdnu je skvělá. Pomáhal jsem mamince na zahrádce za domem a poslouchal písničky. Raději si pouštím jen ty anglické, abych nerozuměl slovům. Hlavně nesmím zchromnout doma u počítače nebo u knížky, to z člověka vysaje potěšení z hezkého slunečného dne.
    No, splnil jsem své předsevzetí, totiž že někdy vložím poznámku o dobré náladě; a teď už končím.
    Těším se na své narozeniny.

Jiný den
    Brzy dostanu občanský průkaz. Za týden mám znovu přijít na městský magistrát. Dopoledne jsem tam byl s maminkou, dal jsem úřednici malou fotografii a něco podepsal. Něco. Samozřejmě jsem list nestihl přečíst. Přede dveřmi stojí dlouhé fronty a každý zaměstnanec spěchá a chová se velmi nevlídně. Člověka nemile odbudou a běda tomu, kdo chce zdržovat zbytečnými otázkami. V takovém prostředí bych dvě chvíle nepřežil. No co, už je to minulostí a za týden se zdržím jen při rychlé návštěvě. Odnesu si malou kartičku. Průkaz občanství.
    Pche, prý průkaz občanství.
    Průkaz POZNÁNÍ!

Jiný den
    Ještě tři dny. Vlečou se moc pomalu a příliš jednotvárně. Pozoruji matku, ale nedává na sobě nic znát. Možná umí dobře předstírat.
    Včera večer mi připomněla, že se blíží mé polokulaté výročí. Trochu se usmála. A já snad viděl malý – třebaže docela nepatrný – náznak jakéhosi šibalského mrknutí. Než jsem si ho stačil jasně uvědomit, byl pryč. Rozplynul se ve večerní hře stínů. V čase iluzí. A pochybností.
    A přece to stále vidím. Výraz tváře, který se chystá prozradit tajemství.

Zase jiný den
    Zbývají dva dlouhé dny. Je nesmysl těšit se na dárky. Vím, že nemohu dostat nic, co by mi mohlo udělat skutečnou radost. Toužím po jediném.

Jindy
    Pouhý den. Čím méně času, tím více jsem netrpělivý. Myslím, že se tomu v matematice říká nepřímá úměra. Dnes jsem ale naštěstí nešel do školy (je totiž sobota!). Jsem natolik rozrušený, že by to stejně nemělo žádný význam.

Jinej den (nezáleží na přesným určení, čas se pořád točí dokola – nechápu, proč fyzikové přemýšlej nad jeho tvarem, když je to zřejmý: dokonalej kruh)
    Nic.
    Jen špatně nacházím slova, který by vystihly mou lítost a můj vztek na sebe samýho. Na oběd jsme zašli do restaurace. Bláhově jsem to považoval za dobrý znamení. Objednal jsem si kuchařovu specialitu. Jmenovala se Touha, což v podstatě bylo zvláštně upravený kuřecí maso s hranolkama. Celou dvě stě gramovou porci jsem sněd jedním hltem a čekal, co bude dál. V tý restauraci jsem nebyl poprvý a zdálo se mi, že vše probíhá jako obyčejně.
    Jistěže! Odešli jsme a já měl sto chutí prásknout dveřma.
    Odpoledne samozřejmě oslava. Samozřejmě doma. Samozřejmě v obývacím pokoji. Samozřejmě dost smutná. Vždycky jsem si lhal, že nikoho jinýho kromě maminky nepotřebuju. Můžeme to klidně zvládnout sami dva. Ale teď... Ne, něco tu opravdu scházelo. Možná mi pouze vadila rozesmátá maska přešťastné ženy, pod kterou se skrývala ustaraná a plačící maminka. To vycítím, znám ji.
    Dostal jsem hodinky. Jsou pěkný, ale držím k nim odpor. Sehrál jsem výkřik nadšení a nasadil si je na zápěstí. Ten moment se kulisy celého divadlo mohly zhroutit, já bych vzdechl, pad bych do maminčiny náruče, tím bych přetrh její křehkou hráz sebeovládání a oba jsme se pak mohli tisknout k sobě a vzlykat. Vypustit všechnu svoji hořkost do vzduchu. Vteřina však rozhodla a já ji úspěšně přestál.
    Ale třeba je matka skutečně šťastná. Nebo aspoň bez extrémně špatný nálady. Proč si zatraceně myslím, že všichni okolo mě mají pohled stejně zakalenej jako já? Buď mám vrozenej talent rozpoznávat vnitřní city, nebo vrozený nadání sugerovat si je. Jdu po ulici kolem chodců a říkám si - ti neznají radost. Jsou polapeni strachem, úzkostí, utíkají před spěchem, před nudou, před stresem a před propadem ve společnosti, soutěží navzájem mezi sebou, a přitom – neuvědomujou si, že jejich stíny se dlouží a zuřivě se na ně škleběj. A co horší: někteří si to uvědomujou. Nemaj však na vybranou. Umění žít, slýchávám. Jedinej sport, ve kterym by se měly porovnávat síly. Rád bych vítěze sám osobně ocenil zlatou medailej. Žít je nejvyšší a nejtěžší umění.
    Přijde mi směšný psát o životě, když jsem tak mladej. Co já o tom asi tak můžu vědět? Do pytle, co mně vlastně schází? Proč se furt vobírám sám sebou, proč se máchám ve vlastních zvratkách sebelítosti?
    Vybíjím se psaním. Dokud mohu, pomáhá to. Po velké naději, kterou jsem měl, nemám nic. Lehce nabyl, lehce pozbyl. Jen nevím, kde jsem ve svých úvahách udělal chybu. Vše se zdálo úplně jasné. Je pět minut po půlnoci, tma. Tma. Tma. Nic nevidím. Nevím, co se stane zítra.
    Zoufalost. Beznaděj. Vyčerpanost.
    Nejsem v šoku, jen silně zklamaný.
    Naštěstí i ospalý.

Další den
    Jak přežít lež? Jak přežít lež?
    ...
    Vždyť to bylo naprosto logické!
    Nechápu, jak jsem včera mohl ztratit hlavu. Povídám, že kdybych měl zdravý rozum, nikdy bych své slabosti nedal příležitost. Mám tolik báječných zážitků, že ani nevím, jak začít. Snad vytrhnutím včerejšího zápisu. Ne, to počká, nejdříve si musím uspořádat myšlenky.
    Dnes je pondělí, první den po mých narozeninách. Šel jsem jako obvykle do školy. Ale vyučování neprobíhalo jako pokaždé...
    O dvacetiminutové přestávce, po druhé vyučovací hodině, mě třídní učitelka zastavila na chodbě a pozvala do kabinetu. Tam už čekal ředitel školy.
    „Nemám na to dost času, proto budu stručný,“ začal chladně. „Za pár měsíců opustíš naši základní školu, ale předtím musíš úspěšně vykonat přijímací zkoušku na střední. Abys tak mohl učinit, měl bys něco vědět. Čekali jsme, jako u tvých spolužáků, až ti bude patnáct let, abychom dodrželi předepsaná pravidla.
    Nebudu s tím dělat žádný cavyky - ty nejsi obyčejným žákem. Naše škola není běžnou institucí. Jsi vy-so-ce nadprůměrný student.
    Tady vidím, že ses přihlásil na gymnázium slavného jména.“
    „To ne já,“ zavrtěl jsem pohotově hlavou, „to si přála moje maminka.“
    „Takže si tam nepřeješ vstoupit?“
    Krátce jsem zaváhal, ale pak jsem sebral odvahu a náhle si byl naprosto jistý. „Ne,“ odpověděl jsem a s tím jediným slovem ze mě spadlo mnoha set tunové závaží horského masivu, zároveň jsem se po bůhví jak dlouhé době nadechl svěžího vzduchu a celé svalstvo se mi příjemně uvolnilo.
    „Výborně, to rád slyším,“ usmál se ředitel. „To totiž není škola pro tebe. Ty jsi už dostudoval. Dosaženým vzděláním patříš mezi svě-to-vou elitu. To, že nemusíš pokračovat, svědčí o tvých výborných kvalitách. Gratuluji. Teď bys měl jen přemýšlet, co budeš dělat dál. Jsou ti otevřeny všechny dveře, protože vynikáš v každém oboru. Dělej prostě jen to, co tě baví, a na co máš zrovna chuť.“
    Slyšíš, světe? Já dýchám, já žiju!
    Už se nikdy nebudu flákat po městě, nebudu šplhat na Černou věž k umíráčku Augustinovi, nechytím padající listí línajících líp, nepohlédnu do vražedných vod hučícího elektrárenského mostu, nevzhlédnu k Suchardově hrozebné soše zelenočerného otrokáře s metlou, ani nezasednu doma ke konzumnímu způsobu žití: nepřečtu knihu, tu rakev prohnilých emocí, neposlechnu píseň, obehraný smuteční pochod - už nikdy, už nikdy, už nikdy!
    Já budu t v o ř i t!

Úterý, 10. října 2007
    Včera jsem dlouho přemítal, jak začít nový život. Výjimečně jsem nenavštívil školu (stejně se doma mohu učit rychleji a efektivněji). Jsem totiž dobrý samouk. Vlastně jsem výborný samouk. Na psacím stroji jsem se s přestávkami učil psát dva roky. Ostatní se to učí až pětkrát déle, ne-li více; přičemž nepočítám nezanedbatelná procenta těch žáků, kteří se to nedokáží naučit nikdy.
    Chtěl jsem se však zmínit o jiné věci. Počítačové hry. Nikdo mě neučil hrát je, a přesto jsem to bravurně zvládl. Pomýšlím na účast v nějaké soutěži strategických her. Dnes ještě zůstanu doma a budu pilně cvičit. Nezahodím tak svůj doposavad trávený čas; ale potom již začnu tvořit.

Zjistil jsem, že také umím hrát klasické akční střílečky. Jelikož jsem předtím s nikým schopnosti nesrovnával, zbytečně jsem se podceňoval. Nyní trénuji v hráčských klubech. Nejdříve se mi smáli jako troufalému nováčkovi, ale úsměv jim zamrzl na rtech. Teď se chystám, jako jejich nejlepší člen, na celostátní soutěž.

Středa, 11. října 2007
Jiný den
    Mám teď spoustu nových přátel. Vždy jsem si přál být v kruhu milovaných a být jimi obdivován. Co může být lepšího?
Není divu, že se mi teď klaní, když jsem King of Europe 2007 in Computer Sports Games. Sport mě zaujal natolik, že ho snad začnu provozovat i v realitě. Proč ne? Já mohu všechno...
    Zkoušel jsem desetibojařství, obzvlášť mě uchvátil běh. Krátké sprinty jsou sice pěknou relaxační záležitostí, ale vytrvalostní závody trvají déle, a tím pro mě mají vítězství v nich větší cenu.
    Máma je na mě pyšná. A přátelé, kterých mám habaděj, také.
    V plaveckém bazénu jsem se seznámil s jednou překrásnou dívkou. Podal jsem jí ručník, aby si mohla osušit své dlouhé vlnité vlasy. Krůpěje vody se jí v rozevláté hřívě třpytily jako zlaté hvězdičky. Neodmítla, dokonce se na mě usmála. Jmenuje se Marie, jako ta Portorikánka z West Side Story. Marie. Bože, jaké je to úžasné jméno!

Jiný den
    „Údělem enormně kreativní individuality je limitovaná absorbce signálů z externího prostředí a kontinuální produkce výtvorů z jádra nenápadného psyché, poté co autor prodlí nekonečný časový úsek sám se sebou, a stane se svým vlastním přítelem i rivalem, druhem i psychopatem.“
    Ano, prosedím teď celé noční hodiny v opuštěné místnosti, soustředím se na ruce a samozřejmě na to, co maluji. Lidé tvrdí, že přestávám žít, když se takhle uzavírám do sebe. Ale oni mají možnost sledovat mě jen přes den. Mají pravdu, za světla skutečně nedělám nic hodnotného. Probouzím se v noci. Pouštím počítač, píšu deník a kreslím. To je přece vřelá aktivita. Na povrchu neviditelná, avšak nesporně činná, stejně jako ve vulkanickém kráteru.
    Baví mě malovat pastelem, ale úchvatné jsou také obrazy akvarelové nebo z olejových barev. Každý materiál a technika mají svůj půvab. Chci vyzkoušet všechny metody. Nakonec budu přesně vědět, co čím vyjádřit a co použít pro kterou náladu.
    Myslívám na Marii a takové chvíle nenechávám bez výsledků. Zpaměti jsem nakreslil desítky skic jejího úsměvu plného zářivě bílých zubů, grafitovou tužkou jsem vytáhl její jemné linky tváře, pastelkami jsem si připomněl její čiré safírové oči, tuší jsem zvěčnil její roztomilý nosánek a sladká ouška, dokonalé proporce samy o sobě, a konečně celou její figuru, bujné poprsí, útlý pas, dlouhé nohy, to všechno jsem zachytil na stovkách čtverečních metrů kvalitního střednězrnného papíru, v různých odstínech smaragdové, jantarové i rubínové, dokonce jsem ji vykreslil křídou, rudkou a uhlem, jak to dělávali vášniví francouzští umělci. Andělská Marie!

Jiný den
    Ach, jak se ten čas nenávratně řítí kupředu, až mám někdy pocit, že je rozjetý expresní vlak, já jsem uvnitř a bojím se vyskočit, protože za ním už žádný další nepojede.
    Dnes jsem byl na patnáctileté lékařské prohlídce. Malá zdravotní sestra, která měřila mou výšku, neviděla na stupnici, takže jsem musel nad hlavou přidržet ruku a poodstoupit, abychom společně přečetli míru: skoro dva metry. Vážím optimálně, což je myslím, že takových 80 kilogramů. Vidím jako Bystrozraký, tělo roste přesně jak podle zednické olovnice, srdce bije způsobem měděného zvonu (s příměsí stříbra a antimonu), atd. atd.; zkrátka zdraví jako rybička, což také hned doktorka prohlásila. Ještě než jsem odešel, zanechal jsem v čekárně pár autogramů, jelikož pověst literárního umělce se jistě šíří daleko přede mnou - ano, geniální člověk, renesanční všeuměl, tak mě nazývají, ale já neztratím nic ze své skromnosti - tedy spisovatel, o tom jsem se doposavad nezmínil. Nepokládám se za žádného mistra, to ne, píši totiž jen tak pro potěšení: povídky, novely, sem tam nějaký kratší román, výjimečně eposy nebo epopeje, samozřejmě taky lyriku, od vznešených říkanek, přes osobní a politické žánry až k „prachobyčejným“ romancím s epickým nádechem. Pravda, když se nějakému příteli podaří přesvědčit mě k odeslání nějakého starého zaprášeného výtvoru do soutěže, mimochodem naposledy to byla Marie (napsal jsem na ní nádhernou ódu plnou metafor a personifikací), pokaždé zvítězím, a to myslím díky nenucenosti textu, z kterého čiší radost z činnosti, jež ovšem není prací, ale koníčkem.

Jiný den
    Právě jsem se vrátil z Paříže. Moji přátelé uspořádali v Pompidouově centru výstavu obrazů mých amatérských začátků. Na pět let mi vyhradily sály pro tisíc pláten (ve skutečnosti patří k ryze nováčkovským jen pár). Nejnovější díla mám ovšem v newyorské galerii, ale tam jsem zavítal už hned po cestě z Londýna, kde jsem pobyl bohužel velmi krátce. Opravdu, nezbývá mi žádný čas pro nudu, jsem zcela zaneprázdněný, příjemně. A když se mi konečně všechno znechutí, seknu s tím, nejnutnější převezmou lidé, které za to platím, a odjedu se rekreovat někam k moři nebo do hor, kde nabírám síly na takové zábavy, jako jsou šachové turnaje, na nichž sklízím již třetím rokem největší potlesky.
    Taky jsem založil pětičlennou hudební kapelu. Já v ní zpívám a hraji na klavír nebo elektrickou kytaru. Nebo bicí. Takové nástroje jsem si odmala přál a až nyní se mi poštěstilo vzít je do ruky a vyluzovat z nich nesmrtelné tóny akordů G dur, A moll a také méně obvyklé intervalové odvozeniny C7 maj, Fis dim anebo E7/4 sus. Sotva kytarový interpret nechá rozeznít struny, tréma je tatam a už se soustředí jen na rytmus a dynamické rozdíly, než i ty postupně pronikají do krve a pulzují všemi nervovými spoji zcela ochotně a automaticky. Mladé časy bez muziky si vynahrazuji dlouhým koncertním turné.

Další dny
    Už snad není místa, které bych neviděl. Co jsem si dříve mohl jen představovat, stalo se skutečností. Putovat pustou písčinou na pouštním korábu, pichlavými slunečními paprsky osleplý a žíznivý, nechat si propalovat plíce tetelivým žhavým vzduchem, pomalu podléhat fatamorganám, a poté se náramně veselit z nalezené oázy. Procházet se po starověkých monumentech egyptských faraónů, stoupat velkou galerií ke králově komoře, vyhlížet z teras Hatšepsutina chrámu, navštívit Luxor, Abú Simbel, Wádí-es-Sebú, Kóm Ombo a další místa cize znějících jmen. A právě uprostřed trosek Babylónské věže a visutých zahrad jsem si umanul opět zřít ztracený lesk heroických dob.
    Začal jsem proto dumat nad velkolepým projektem. Abych vyvrátil Einsteinovu teorii relativity, musel jsem se setkat s hlavním ředitelem NASA a prodiskutovat teorii chaosu, přičemž jsem bohužel pochopil, že jeho omezená inteligence nemůže dosáhnout mé úrovně myšlení, což mě o týden zdrželo. Znovu jsem bádal v oblasti acidobazických neutralizačních indikátorů, poté jsem přezkoumal poznatky Boltzmanna, Rydberga, Faradaye, Rochowa, Leonarda da Vinci, Darwina, Archimeda a nakonec také Aristotela a zjistil jsem, že všechno, co jsem kdy nemohl pochopit, byly vlastně jen bezobsažné záležitosti, mnohdy značně pokřivující pravdu. Proto jsem tyto překážky smetl ze stolu a začal si budovat novou cestu, na níž jsem byl hned několikrát oceněn významnými cenami v oboru psychologie, filosofie, chemie, jaderné i makromolekulární fyziky, zkrátka ve všech vědeckých disciplínách. A k cíli mého snažení jsem dospěl zanedlouho. Vyrobil jsem první stroj času v historii lidstva. Díky němu můžeme opět spatřit divy starověkých civilizací nebo se vrátíme do našich šťastných dětství…

    S tím jsem se však nespokojil. Objevoval jsem další věci, například nové živočišné druhy, léky na smrtelné choroby, životy na jiných planetách, zázračné elixíry mládí, lásky, života, dokonce perpetum mobile! Zkrátka hýbu celým světem.
    Ale v tom celém zajímavém životě je přeci jen něco, co mně dělá starost. A to je Marie. Myslím, že ji nevěnuji dostatek času. Musím si s ní o tom promluvit.

Jiný den
    Nemám náladu na žádné umění, kulturu, politiku, nedělám výstavy, přestal jsem psát knihy a tuším, že podlehnu i v zápasnickém ringu. Domnívám se, že Marie mě chce trochu jiného. Kdybych... No, ono totiž jaksi přituhuje.

Prostě teď
    Cha, cha! Cha, cha, chá, cháchácháá, hoho ha ha, cho cho chóóó! Šílené, viďte? Já vím, ale nemohu si pomoct. Dnes jsem totiž vyhrál největší cenu. Pohrdám všemi jinými trofejemi, diplomy, medailemi i poháry. Marie, ona se vlastně jmenuje Xenie (a vůbec nemá zlaté vlasy - je to obyčejná brunetka), miluje toho malého hloupého tlouštíka, kterým jsem zcela náhodou já. Neodmítla mě!
    Život je skvost! Nádhera!
    Napíšu, jak to všechno ve skutečnosti začalo. Nebo víte co? Já