Zatracen nevinností

Nesnesitelně přitažlivá síla úsměvu

Spoutala duši a opomněla držet stráž

Nad tichem v nitru uvadajícím

A hlas trubky vystupující z halasné šedi

Jako by způsobil praskání aureoly

Trůnící zcela samozřejmě v černi vlasů

K čertu s filosofií!

Ta působí jen beznaděj…a nic méně ani více

A vůbec už není sil na jakýkoli odpor

Ale ten smích snad může znamenat osvobození

Možná. Ale co když i to je jen hra?

Ne, to ne. Ta tvář není schopna klamu.

Nesmí být.

Znamenalo by to konec.

Ale co když ten už dávno nastal?

Ptát se je prostředníkem zániku

Žit je třeba v okamžiku

V okamžiku opojení nádherou

Spoutanou andělsky nevinnou bělostí

Možná se nikdy nepochopíme

Ale člověk nemusí vědět

Stačí jen vidět a cítit

A pocit že ti patří bezelstná laň

Probudí v tobě nový život