O kom, o čem

Něco lze sdělit jen verši
O tobě - odnaproti
ale o kom vlastně
Bylo mi náct a hrála jsem si s prťaty z ulice

Avízo

Uživatele F. možná znáte
můžete mu poslat zprávu
nebo si ho přidat do přátel
Můžete zavolat z okna

Media luna

Pod srpkem měsíce
omamně kvetou stromy beze jména.
Náhle jak špehýrkou dozírá
a všetečnou čepelkou kdosi vede řez

Pouťová

Už tu nejsi
ani nebudeš
až zase do vsi
dorazí kolotočáři

Proč

Proč nejste modrá jako první den.
Dlí mi otázka v útrobách,
dosud slyším ten hlásek
a dětsky oblou výslovnost.

Autofonie

Bubínek šedý, konturovaný, bez sekrece,to chcešpo týdnech odulé hlavya polštáři na levé straně. Bez tušení,kterou lícílneš k polštáři ty.

Pláňka

jestli dospělé ženy neklopýtají
kým jsem
když klesám na mysli
v předtuše hypotetické sloty

Knedlík

To, čemu nerozumíme, bolí jinak. Je to jen představa,pořádně nafouklá, před prasknutím, pnutí,zoufalé úsilí vžít se.
A mezitím vlastně nežijeme.
Kolik týdnů ti vězí v hrdle knedlík,rozpíná se, naplňuje tě.

Agadir uvádí... Zdeňka Pospíšilová

Cobardía

měsíc se mi vysmívá cení kolozubá ústa skrze mraky
byla jsem zbabělá
zatoužila jsem po čaji zčerstvých kopřiv
ale holou rukou. rukávem.

Večer ženské poezie (Brno)

Srdečně zveme,
vystoupí atkij, Lnice, Luzz a Santi€.

(Teťaně a Serhijovi)

nether, creepeři, ender perla…
decimováni paralelní kanonádoupočítáme dny, týdny, nezvěstné
pulzace vtýlní oblastitik vlícistřídavé vrstvení šedé přes černou
Charkov, Černihiv, státní hranicebrázdy za lžící vkrupičné kaši

Krajinou poezie

Na setkání s poezií zvou Luzz a Santi€:29. 3. 2022 v 18h v pobočce Knihovny Jiřího Mahena v Brně-Bohunicích, Lány 3.
https://www.

Sílabas

u okrajů vědomí jiná břemenanáhle přestávají tížit jako doposudsbírám sílu, slova, slabiky,kapesníky, dílky lega. s rozbřeskem: třeskostré úlomky skutečnostise s vervou deroučím dál blíž

Pérdida

v andělské kuchyni připálili jíškutvaruji zrakemmraky na prahu prosincepostávám u oknaprožívaná kašeje hustá až ažkdyž větrámkontroluješ kličky.

Algo.fobie

budím se
bloumám spánku za humny
rozpomínám se na krátký sen
pocit z něj dosud obkružuje mé nitro

Adventní čtení poezie (Brno)

Vyšla sbírka básní Luz adentro

https://www. literarnisalon. cz/vydavatelstvi/2021/pospisilova_2021/pospisilova_info_2021. htm

Agadir: Na strunách naděje AFAM AKEH

Agadir v Praze

Agadir: nabídka BRNO

Divadlo hudby a poezie AGADIR rádo rozšíří své řady herců, případně hudebníků.
Zajímáš se o poezii. Chceš si vyzkoušet vystupování před publikem. Chceš být součástí party podobných nadšenců.

Agadir Na strunách naděje, Nora Strejilevichová

Zvu ke shlédnutí video verze představení Divadla hudby a poezie Agadir, jehož jsem členkou. Literární předlohou pro náš aktuální projekt byl román Una sola muerte numerosa argentinské spisovatelky Nory Strejilevich.
https://youtu. be/iEgr_ZZ9giw

Vyprávěnka

I. Mezi kmeny a kamenyprašná pentlička polní stezky- zarůstá s letyšíje nejednoho dětství
za zahradoutě vezmu za rukua za očibudu ti vyprávět
II. Na mezích za vsízpomaluje čas
v kmitavém stínu pod lípamipolíbení

Nevíš

rozevřels mi v srdci knížku s veršinevíšže se to stává
mezi řečíkdyž mi svěříš svoje oči
nevíš ještě tolik věcí.

MAČ 2021

https://www. autorskecteni. cz/.

Bez

trháme květenství černého bezudo červených plastových košů
do textilních tašek
otec podává větve hráběmi
schyluje se k dešti

Úzkost

tma kráčí po hladiněpo lidech šlape
v noci umí stisknout krkavici
cítíšjak v nejužším místě srdce se přesýpacím hodinámzadrhávají zrnka.
tvá největší vina:napil ses ze sklenice vodyrybích slz.

Pravidla hry

Mlha je větší než ráno
divíš se na prahu poledne
dětskýma očima
Zapojím se do hry:

Kuriozita

v Brně prý vůbec nepršelozato vedroprýštilo proudem do dřezu města
k ránu sotva zavíralo krám
když jsem se vracela průrvoumezi včerejším a dnešním dnem

Kružnice

stále se vše točíkolem mě
kroužím slovy
měla bych být jako mámapevným bodem
ale motá se mi hlava.

Šestnáctý den

jednoho dne ti mladý muž řekneže nepije kávuznámému nabídne láhevtobě sušené kopřivybudeš se přitom držet svého šálkujak záchranného kolaa čekat na první sníh.

Otevřené oči

https://www. kjm. cz/udalost/otevrene-oci
http://www. denpoezie.

Sonet

S ránem zas za oknem tikánaditá hodina deště. A nejen ta, bobtná ještězlá nálada, chuť uniká.
Chvíle za opratě vede,chvíle - napínavé klání. Jestli nevyslovíš přání,prudce puknou slova s jedem.

O nás

přemýšlím o lásce:jako bych přilévala vodu do vanynebo do konvicetolik let ti vařívám čaj
namočil ses po loktykdyž sis v té vodě máchal košiliještě ji občas nosíváš
ve zbylém proudu dnís námi prostě jsi

Láska

V televizi mluvili o lásce
Rosalinda nevěděla
jestli chce Josého
V reklamním bloku vnucují časopis

Licoměrná

některé věci mi nemusejí patřit
stačí
kam jsi mě přivedl
- opakuji

Tonutí

v neděli odpoledne na Štajbruku
k večeru i ke břehu je daleko
zase lapám po dechu
strach mě má v hrsti

Hydrometeorologie

Nenacházíme se na stejném břehu
nejsme ani na stejné palubě
plavíš se po moři
sám určuješ kurz

Letos

letos bych chtěla míň fejsbukovat
míň se opíjet vínem
míň se obávat
navýšení pohybu obstará rekonstrukce výtahu

To do

před usnutím opakuji mantru
úkolů pro příští den:
umýt si vlasy
koupit těhotenský test

LUZ ADENTRO - autorské čtení Santi€ v Blansku

Metabáseň

Už když myslíš na slovo
je zvýrazněné
paměť navíc opatří takový segment tagem
Ještě tušíš směr.

Usínání

myslete na černou barvu
zaznělo z úst spánkového guru
myšlenka na nudné jevy údajně ukolébá
za zavřenými víčky

Kmeny

Toto je ořešák
tamten kmen patří hrušni
za uschlou slivoň necháme sloužit
zádušní mši

Levity

Léto se opírá do krajiny
vedro vniká do bytu
syn kázal otci:
ty jsi nohatý.

Třísky

štípe špalky
čepel sekery se míhá
nad chvojkovým plotem
oddělujícím oba dvory

Prázdniny

Ke snídani rohlík od Wilka
odvykla jsem
tolika maličkostem
dítě bere za ruku mě:

Pomlčka

nálada klopýtla o pátek
sklenkou ji překlopím
zpátky na znak
snažím se naznačit

Míč

někdymlčíš
jako bys mrštil míčem
chtěl jsi mítštěstí
držet nový balónpod paží

Řečiště

obýváme velmi malé území
za hranicemi
je mi zima
přinášíš-li své věty:

Jarmark

Pěstovala si dlouhé vlasy. Každé ráno z nich zaplétala cop a přimykala uzel k týlu koženou sponou s jehlicí. Před spaním vlasy rozpouštěla, osvobozené prameny jí sypaly na záda stříbro. Dětské prsty její vnučky s posvátnou úctou laskaly vzory vyražené ve sponě.

Mlčení

Některá slova se nenosí ke směně
nehodí se do krámu doby
pouze mraky se smějí
prohánět po nebi

Známost

Sen mě tvým hlasem vyvrhnul na hladinu noci
z ulice zaznívá déšť
nečas polyká světla
nejsmutnější cesta k městu

Hojení

odřená na kost slova
vyhaslá
jsou kamna nad ránem
ohniště po létě

Exit

nejprve odešla z města
slova v rutinní korespondenci
čtyřikrát do roka
klopýtala o nemoc

Drobky

volala
telefonní spojení
jí chvělo hlasem
časem se to třeba zlepší.

Bilance

její kosti si pamatují
všechny ty roky
kdy vkládala pod talíř zlatou minci
cídila v bytě týdně každý kout

Vnitřnosti

vysoko na římse
chřadne torzo vrabce
- neodstranitelný tumor konce podzimu
nevšímáme si toho několik týdnů:

Listopad

ještě je listopad
ale adventní dny
už se řadí do šiku
ještě je listopad

Labyrintem poezie

FB událost:https://www. facebook. com/events/223446484852638/

Mám(a)

jsem sad
sedm let trčím
z vlastního života
anebo do něj

Hřebíky

a z hřebene drolíš hřebíky
lámeš si zuby o slova
naděje nebo modlitby
bolí to, říkáš

Básnířky Brna na MAČi

https://www. youtube. com/watch. v=gqk8KfuhvoY

Luz adentro

se fue la luz
bledne den
podobný fotografii
z dávné rekreace u moře

Koněm prý muže neurazím

nevíš-li
co říct o štěstí
možná ti sedí za zády
a jen se tváří

Vůně večera

Nebe je z kamene:
odřené koleno obzoru
se opřelo o okno kuchyně
snědli jsme večeři

Rozepře

hlídej si slovo
ať ti ho jak sousto
od úst neutrhnou
nepřekroutí

Pověrčivá

oknem u výtahu vídávámvzdálenou kostelní věž
nad střechou protějšího domu
jako na dlani
když čekám

MAČ365.cz - program květen 2017

Slyším

Slyším liják vzlínat tmou
větve šeříku se vahou vody kloní k zemi
déšť píše vzkaz na každý list
na kabáty paneláků

Největší pátek

nenakrojíš patku chleba
nevezmeš
masitá slova do úst
u božích muk v poli za městem

Čtenářka

zahlédla jsem ji při čtení:
soustředí se a komíhá
neposedným pramínkem vlasů
můj pohled je lapen

Svitava

Svitava vine se krajem
Brnu pod krkem
ví své
ta líně klokotající

Předpověď

Zmlkněte, utište se, ptáčci.
(propukal vhněv
veškerou umíněností svých tří let)
do dvora vtékalo únorové šero

Milý Písmáku

Milý Písmáku.
Plavu vtvé modři desátým rokem. Vtomto roce mě čeká vícero významných událostí a změn, tak mě napadá kde co pokládat na misky vah, symbolicky zaokrouhlovat, sbírat odvahu kdalším změnám, významným krokům. Tobě za mnoho vděčím, proto tě vtuto chvíli nemůžu vynechat.

Symptomy

obdělané svahy za městem
jsou nacucané
příroda začíná preludovat
ledu zvoní hrana

Tam

na plotně kypěla pěna z vývaru
na plotě
si roky obrousily zuby
u rybízuse schoulil

Šibřinky

večer rozdává karty do štůsků
lícem ke stolu
zrána započne zas
každodenní hra

O komunikaci

mezi věděním toho
co chci říci
a vyřčením
vyčnívají otázky

Hledáme byt

hledáme přístřeší
pro naše sny
prostor pro dětské hry
rána neraněná spěchem

Lysčí píseň

slínou řekou
za starou školou
a sbřehy pokrytými popelavým sněhem:
loučím se

Věčnost

když jsme byli malí
a Jana Králová přehrabovala
krabice s odloženými šaty
lógr z bláta se usazoval

Havraní

po chladné noci
dlouhým ránem
táhlé hartusení
havranů

Santi€ bude číst v Brně

Zvu vás do Brna na čtení.
Setkání s poezií se uskuteční 28. ledna 2016 v 17h v prostorách bohunické pobočky Knihovny Jiřího Mahena (Lány 3).
Číst básně ze své tvorby bude moje maličkost brněnská básnířka na mateřské Zdeňka Pospíšilová a talentovaný student Vojtěch Vrbík z Lipníka nad Bečvou.

Bílo-modrá naděje

jsi poťouchlý hráč šachu Héfaiste
na okrouhlých políčkách vmoři
stavíš milíře
hleď:

Cizí žena

nejsem jen statická manekýnka
plochá vzpomínka
kterou sis vmysli vyretušoval
jsem lukostřelkyně i napětí tětivy

Aprílová

mrholí
šmahem mraky záplatují oblohu:
laterna magika
na rohu

Podmítání

na úvod mého dopisu
přijmi kámen:
aby bylo patrnější
že věci jsou těžší

Bílý den

děcko rozkleplo vejce
o hřbet noci
za městem polehává bílkový kal
pijeme bílou kávu

Legato

den vykloubený z plánu
z pantů nálady
našlapuju mezi minami lega
opatrně

Dům

"Slyšíš, jak venku prší za sto let.
Jak liják myje hnízda, stromy, keře.
Za sto let možná otevrou se dveře.
Za sto let.

Dekantace jeseně

do nebeské číše
nalil večer rosé
domu pod nosem
zasněný Monet

Tóny října

vítr sem tam zabrnká
na chordofon ve větvích
v holých větách
volají krkavci na pozdrav:

Láskovec

kam se vracet
v myšlenkách
kde se mračit
i tančit

Podzimní počty

na úvod mého podzimu
napíšu dvojtečku:
k večeru ve svetru
odezírám z červánků

Z okna

co vídáš z okna
co vyjídáš očima z krajiny
a uvízne ti
v zubech duše

Lítovice

v Letovicích mi švadlena
brala míry na šaty
brala do úst
řeči o dávných časech

Kdyby

kdyby dřív někdo obnosil budoucnost:
odnosil dny
jako březí břicha
takové břímě.

Neděle

Povětří vyhrávalo dopolednem na flašku starobrna. Někdo ji odložil u paty řídkého schodiště skořicově hnědého paneláku a byla opatřená hladinkou temného potu noci. Byl to teskný kvílivý koncert třetí třetiny ledna. Vpoledne slunko nebývale nakynulo.

Souzemí

on je ten první
který je
drží mě
držím se jej

Suvenýry

Prahu za nehty batolete
umyjem mýdlem
umíněná tíseň
jak nechtěné štěně slepým čumákem

Smutci

od Petrova vlají
vagabundům cípy
číši trpkosti
plní ranou odrůdou

Por-CELÁ-n

nevěřím na osud v řezu jablkem
to pánbůh žehná
věřím na obrysy v šeru
ptáky v letu - rány do krajiny

K Moři

pluji
obdivuji nadhled
imaginaci
autobiografické prvky

JEDNA VĚTA 2015

Psali jste si někdy deník.
Dali jste si nějaké předsevzetí týkající se rozvoje vaší literární tvorby.
Inspirovala jsem se projektem Jedna věta časopisu Revolver Revue a ráda bych zkusila taky každý den napsat aspoň jednu větu. Jakkoli rozvitou, s libovolným počtem vedlejších větných větviček, od velkého písmene po tečku.

Přízimní

město mohou být
kroky v břečce
kolik zim
zadřelo do fasád nehty

První sníh

ráno je parafín vylitý do údolí
bílý škraloup na mléce
které prosinci
stéká po bradě

Vyznání

esemesky pozdě večer
jsou jenom neohrabaná obejmutí
je mezi námi
těsná vzdálenost

Variace na noční téma

noc si rozpustila vlasy
vlály po sídlišti
stíny si stlaly ve vnitroblocích
na hromádkách listí

Zády

ke dnu zády
záhy
lanky z lékořice k pelesti
šatnářka v předspánčí

Kotviště

naznač a obrátím
peřinu
ve vteřině
v té řece jsme zakotvili

Lipová

z lipového dřeva je píseň matky
tak krátce
krásně zní
říkal o truhle z toho dřeva

Nerozhodnost

po dešti zas
barvy osychají do vesela
havran si koupe zobák v louži
něco nechtít

Taková slova; rozepisování

taková slova
plná vaty
a zmáčeného listí
- vkročíš-li do něj

Sychravá

kdekomu rupne ve švech víra
komu křičet
svědomí vyčítá
jsme z podzimního těsta

Výmluvy

oholili Samsona
odhalili
vývody a důvody
výhody

Na omak

jsi zádumčivý kolibřík
maluješ za letu
mlhavou, opiovou, bolavou
nakonec nadějnou

Kostkovaná

naše hlasy
mají přiostřené okraje
zase se něco rozfrcalo
svátek je na cáry

Nenoc

většinou klidně
plujeme po moři tmy
naše dny
zahajují dvě oblé noty celé

Ve znamení jeřába

o další slova
jak o hrozinky jeřabin
spodzimem - starším bratrem léta
rdí se děcku ústa

Srpnová

kon try hel;
opakovala
zdobila se květy plevele
pěšinkou za domem

Nespavost

mělká je noc
jak vypité koryto Svratky
a casnuje
očím barvu

Kde déšť

kde je ten déšť
kde plechová melodie za oknem
a plískání vláhy
vzoraném lánu

Bez tváře

dnes jsi bez tváře
bez výrazu
pro tu slotu
v dutině pod klíční kostí

Tramvaj blues

ani úhor ani hnízdiště
ale tramvaje
oblýskané hranolky tuhy
ztupené kolky črtají po výkresu města

Bílá tma

vtiskařských halách
kdo vnoci na očích kávové brýle
kdo mašinám roztlouká srdce
aby nelehal

Malá podzimní

podzim je latinská mše
je připálená rozinka
taková barevná struska
pro oči

Ztráta krve

posílal mi po vodě Svratky
kalná slova
důsledně jsem je vylévala
mezitím fibriloval

Můj podzim

kondenzační čáry stehují oblohu
protože modrá jí sluší
nejen na podzim
stromy si na tu slávu

Po žízni

po tom dešti zbylo
jen pár louží
chudých jako kostelní kropenka
na jeden dva prsty

Modlitba matky

pane bože
děkuju ti za ty čtyři
zavřené oči
a prosím tě o trpělivost

Monolog o jaru ve městě

barvy i bolesti
po dešti
město vzrcadloužích
má měkké hrany

Oranžová

obzor ovázala
oranžová stuha
profil únavy je zalomený vloktech
-- večer matce

Obývací nepokoj

nechtěné zvuky vnoci
jsou hlučnější než jindy
po víku našeho bytu
křižují přesuny lidí a věcí

Obratník pštrosa

obratník pštrosa je čára
která ti prochází hlavou
linie šlápot
vtisknutých do sněhu

Dovolávání

schází mi jaro
kdy z kopců začne scházet sníh
a kdy
slunko se na ně zas usměje

Trocha počtů

je čtvrt na příliš brzy
dívám se na svůj opuchlý odraz vzrcadle
hlavou mi proudí myšlenky
některé se jen zlehka otřou o pozornost

Ke komu

ke komu paže sprosbou
vkonečcích prstů přitisknutých dlaní
jako některé větve ve větru
vtrávě osiřelá jablka

životní

když jsi přicházel na svět
měla jsem zavřené oči
měla jsem tě plné tělo
pak odešla voda a krev

Tak trochu podzimní

každým ránem
vždy o něco déle
už do krmítek nakukuje tma
kde za tebou nemohu

Červencová

když si vítr pohrával se stonky muškátů na zápraží
na schodech pospával kocour
na parapet usedal večer
jako prach

Noční bdění

nevěřím myšlenkám
jež se rodí vnoci;
přesto se zpravidla budím
před tou velkou chvílí

Kolikátá

příroda nad ránem vytřípá zcích
bílá jehňátka
a červené šmouhy snů
jako na obrázku

Malá ranní

nejtišší chvíle je ta před ránem
než začnou klechtat lžičky
a kávovary
a dveře od koupelen

Nejkrásnější báseň o létě

nejkrásnější báseň o létě
nemusí být veselá
ale třeba o listech kontryhelu:
vím o místech

Krátká ze vsi

mimochodem
lidem tvrdnou ruce a slova
k stáru stačí
ráno umýt oči v lavoru

Tázací o mateřství

odkud z žen prýští
smysl pro mateřskou lež
když jistým hlasem
konejší své malé:

Opravdová

večeru do čela
zabloudil pramínek tmy
a pak ji chvíle jako malé prsty
rozcuchaly docela

Jistota

a najednou máš jistotu
je vtom cosi automatického
jako by sis oblékl svetr
když se ochladí

Západ

nade dvorem modrá plachta
jak oceán hladinou naruby
rubínové mince
přepadávají ze střechy stodoly

Jiné jaro

na odvrácené straně sídliště
vítr překřikuje ptačí hlásky
stromy rozevírají
pupeny sbázní

Dubnová

kvetou po paměti
hrušně
děcka jim zpolovice
olámaly halouzky

Večerní

účtujeme –
den se kymácí kpřístavu
už mrholí tma
jako letmé saze

sobotní boskovická..

neznělé jsou kroky
kladeny osaměle
pod náznakem úzkého srpku měsíce
na kočičí hlavy na náměstí

Návrat

za posledním převisem krajiny
a zákrutou silnice:
rodná vesnice
vyhlížíš věžičku kostela

Vzpomínání

Na sídliště se začal droboučce snášet sníh, jako když babička pečlivě zdobívala cukrem vdolky sjablky právě vytažené ztrouby. Ona vyhlížela zokna, ale neviděla protější domy, nýbrž se dívala na místa do minulosti, kam už se zřejmě nevrátí. Do Madridu. Na vlakovou zastávku vCantoblanco, kam jezdívala někdy dvakrát denně tam i zpět, jindy jen dvakrát týdně.

nepovím vám

nepovím vám
kolik vody proteklo korytem Svratky
od pramínku dodnes
ani kolik šrámů

pevnina

některé skutečnosti dobou nestárnou
jen lokály mění jména
lokálkám škrtají
zastávky v jízdních řádech

Led(n)ová

křik sněhu zmohl chodník před barákem
když havrani na něm
vyskákali jako pihy
jako saze

odsud

zamlklé mrazem koly v plotu
kolikátou zimu
mezi sochami
dědova obětavost

Nebe nad Brnem

nebe nad Brnem je ze zablácené překližky
v kráterech rozsvícených oken
rodiny k večerní relaci
měsíc si stele u nádraží jako starý bezdomovec

břichomluvecká

svědomí matek promlouvá z podhoubí plodnosti
noc co noc
vyhloubí nový letokruh
pro tu chvíli prvního nádechu

ranní milostná

tak se miluje příroda:
saténová mlha
splývá po křivkách krajiny
ráno jen ohromeně

světlík

noc si připnula náušnice
a do pasu předkloněná
proláklinou okna
nahlížela dovnitř:

obnovená

nespěchejte verše tepat
pane
když těsto ještě ztuhlé z chladu
jak kámen

rozárko

tepe ve mně cípek čehosi tvého
děvčátko.
vykvetla jsi z jedné slzy
do přidušeného ticha

Post scriptum

o nedořečených citech
se pláče
když se nikdo nedívá

Tahle skladba je pro čtyři ruce

a když budeš vidět černě
ještě ti zbudou
moje oči

předvánoční brněnská

prší
kapky šeptají o zem
město si kleká ksoumraku
prsty paneláků

sminutí

tak dlouho se křeše
kamenem o srdce:
na okamžik
jsme se sminuli

němoválka

proč
hezké věci nevyzní tak
jak si je malujeme
ve skicáři naší mysli

nevstoupíš dvakrát

myšlenky ženou
jak korytem řeky
vymílají ze dne na den nové nálady
kde včera byla pevná půda pod nohama

trpkosladká

vteřiny v prosinci
kdy fíky a pomerančová kůra
shůry pláčou litry deště
namísto bílé přikrývky

separace nedolomených srdcí

dostat někoho z hlavy
je snazší než ze srdce
prý
tak nech si svůj stín

otevřená

nemysli si
věřím
že káva jsou jen pražená zrna
že iluze jsou jen iluze

o lítosti

když lituješ
slova chutnají jak kocovina
jako těžké kyvadlo hodin
co teprve když miluješ.

shledaná

v náplavě let jsem tě našla
jako zapomenutou duhovou kuličku
jenže dnes
bych tě za nic nevyměnila

temná

šikmina střechy je jediná jistota
kolébá mne k spánku tma
je živá
je pružná na dotek

15 minut svobody

patnáct minut svobody
je realita přitažená za lokny
za okny
někdo vyždímal veverku

Nijaká zakřičenka

nemám žádné zbraně
podívej se do mých rukou
moje dny jsou prázdné šuplíky
když rána začínají stejně

Čokoládové Brno

brněnské věže jsou jako píšťaly varhan
prořídlé zuby obra Koloděje
když vitrážemi listů
dýchá slunce

Předpodzimní

při obzoru
slaměné pihy na poli:
krajinu zabolely
stroje na sklizeň

dešťové náťuky

když prší
a obloha je šedá
zdají se všechna města
jako vejce vejci

někdy stačí

někdy stačí
naklonit se více z okna
a spatřit větší úhel dvora
uhlím nečmárat po zdech

urbanistická krajinomalba

prahnu
co nevidět
slyšet šaliny
cinkat do rozednívání

O vzpomínkách

některé vzpomínky nejsou než
přesvětlené šmouhy
a jiné jen
pocit

Prolog

napsat to
abyjako ze života
odřít kolena významů
když jde o život sám

tanec

jedna dvě
malé ruce
a pět deset paprsků
od rána do rána

nadokřik

hranice mého prostoru
jsou krabice při zdech
kolena při zemi
při hře

denní směna

Lucie ještě spí
bytem se linou
zvuky rána
dávám si do kávy glukopur

MUZIKANT Z PODZEMKY

Vracím se ze semináře iberoamerického umění z univerzitního kampusu na severu města. Už mám za sebou necelou hodinu jízdy vlakem, přesedám ve stanici Leganés central na metro. Je pozdě večer, další cestující by se dali spočítat na prstech, někteří zběžně listují zapomenutými novinovými stránkami, aby si ukrátili únavnou cestu domů. Cizojazyčné brebentění pozvolna ustává.

širá

utonulý byt
plujeme na kře bolavého zubu
jsme si
jak hrnek s krempou od smetany

vyřezávaná

dlátem pláče
vyřezáváš mi do mozku
svou podobiznu
zbytečně

retence

retence mlékovodu
nerovná se
retenci citu
i když někdy na mikrochvíli

BÍLÝ DÉŠŤ

Vyvstala z klapotu podpatků ve tmě pod oknem, unavená uplynulou kapitolou svého životního příběhu. Vdlani jí zaštěrchaly klíče, odemkla a se zdoláním každého dalšího stupínku schodiště se pozvolna vyjasňovaly její rysy. Mladou tvář rámovaly tmavé vlasy a její postava byla štíhlá. Všestém patře vtichém dvoupokojovém bytě na ni čekal jen dobře krmený černý kocour.

vstup do manéže život je povinný

křiklavě kolorovaný úsměv na tváři
je laciná náplast na nevyřčené běsy
ptát se
někdy chutná

heřmánková

spí ve mně ten hlásek co diktoval verše jen co zakokrhal kohout
mít talent kresby načrtnu tě
jsi měkce laskavá
a vkaždém slůvku náruč

Plínky na pavlači

už je to tady
Nohavica, Murakami, earl grey
strie a těhotenské spleeny
obklad z plíny na hlavu (někdy)

panterská

bylo to k večeru
seděl na obrubníku
podbiblioteca de humanidades
v louži unaveného madridského slunka

angelika připálila rýži

angelika připálila rýži
aniž zaťukala
větráme prostoje
v salónu.

dálková

drobím si nocdo šálku s nespánkembrownovým pohybemmísí se cityTyletmá líbnutí na jeden prstjar(o) v našem dřezua gesta od sladkostímiluji Těnikdy nic nebylo smysluplnější.

malá /smutná/

moje malá kolumbie uprostřed madridu
jsou čtyři lekníny na dně vany
a vzduch načechraný úsměvy. k nedýchání
/někdy/

A zase pochyby

čekal jsi na mé tělonahé a povolnéna řízek se salátemnebo s řízkem. ředidlo. to jsi mi lil do očína ředění láskykyblíčkem z plechupeníze. odjezdy.

Smrti na dlani

sobotaSudicedvacet jedna cosizatáčkamercedes s divokýma očimavysklený rám zlého snupřevráceného narubyhlavou dolůdvakrátve zlomku chvilkytři životy v chatrné skořápcesmrti na dlani -.

Echolokace tebebolu

zurčísamota jak vyděšený splavv laciném rytmuk l i d o b r a n ílíto. jsme slepé dlaněna citovém hmatníkukteré se nikdy nepotkají.

Nenapíšu

že lítostže černá košile a odkvetlé šeříkyže pruhovaná Olomouc po deštiže všechno a nicbyl jsi střenkou mých teatrálních gestbyl jsi.

Slíbená

sám sobě sámzcelí pájkou moje roztříštěné srdcekorodující gangrénourošťákpošťák polibkůa slov s kovadlinou.

Říkali.../ žalologie

říkaliať píšu míňať se naučím říkat kurvaať dělámže to tak mělo býtříkali mi všelijakjako se všelijak na podzim za humny barví listíaž to život mého otce zjistíbude pozděna lítostna řečina všechnoprotivný drén v ráně dětství. říkalito je smutnýříkali uvidíšbude lípříkaliproč ho nenávidíš. a že jeptišky jezdí tramvajítolik oděné v Kristaa že takové liditaky něco bolíneříkal nikdohnisá to ve mněříkali vytrhnoutjenže jsem ještě mladána tonemít zub.

Ještě stále jsem tady

nad tím co bylomávněme rukouvždyť ještě stále jsem tadyještě stále se probouzímoblékámoscilujiještě stále jsem Tvá.

Vykašlem se na básničky a začnem se milovat?

někdy si až bolestně přejiabys nebyl modrým ptákem mých nejistotkloveš midůmyslnou morseovkou na citycintorín záporných iontůza každý den jeden náhrobeka miluji Těbude můj epitaf.

Jedovatá

dnes se mi o Tobě zdáloměla jsi kratší vlasynormálně ses smála a tlachalažádné červené fáborkyse zákazem prohodit byť jen pozdravobručí z Tvých rtůna dětském hřišti si děti hájí svoje průlezkyjako Tyvšechna svá auvajsv novodobém sebemrskačském greenpeaceaž mi budou trhat zubvzpomenu si na Tebea konečně Tě pošlu k jedukterý v Tobě vře.

Samoobjímání

jsou pouta z vlasůa časůkdy sny kvetly na stromecha mohl ses loudat kolempodívatpohladitpřivonětprotrhatzhatitloudám se po obvodu vlastní dušev marné snazedohonit své objetí.

jMĚní

svět se dějeskrumáží podplacených minut v časotryskulíbáme se na oční víčkav kasematech sebe samýchbloudímedva bloudichybí mi dvě slova z prostředkua závěrale stejně to bude zase stejnéjáajá.

Hříčka před zhasnutím

nahoře hořela hostieodrazem našich pochybností a úplňková koťata válela sudyze svahu mého strachuvichřice za oknemvyplivovala vztekbyla tekoucí noctěkavých přání.

...a přece se bojím

a přece se bojímuž je zase úterýsoukromá válka vtlouká chmury do okenního parapetupršínoc souloží s nejistotouna bujarém candrbálev mojí hlavě.

Brněnská odysea

ve zvadlém kolejáčkurozlitou nocíkručí mi v žaludkuúlomky touhya jaraz čela mi odtékápár nechtěných obrázků kohosina slovakterá mu už nenabídnu k výměněusedá prachhoří mi očivozím se životem jako na kolotočičišímv tiché modlitbičces rozčesanými vlasyabypříští stanice SVOBODAbolest zde jízdu končíprosím vystuptes poslední epizodouvykračovánek za humnajsem se minulaa život je cesta nalézt skrýš.

Den kdy potkáš toho na koho si myslíš

holubi zobali ve spárách dlážděnístín koloval po obvodu kašnyseděly jsme na okvětním lístkupočítala jsi kočárkysmála sesa vzduchem se neslojakoby létov bublinách z bublifukuodpoledne se líně vleklo náměstímv třeskutém smutkupošlu Tě pro ošatkupousmánívíščas s Tebouje jako krabička lentilekkaždá minutaje jinak barevnáa s čardášovou notou na rtechbosky nebo v botechchtěla bych Ti o tom všemnapsat básničkuale. a Ty mi to stejněvidíš na očích i bez písmen.

Dilema

nemlč na městřelkami svých očíkřísla nám o sebe srdcea já Tě mám tolik -samotabrnk brnk brnk. Bůh polil svět černou tušía všechna stébla trávy na zahradězadržují dechjen cosi chrastíkdyž mi v hlavě přeskakují výhybkykymácím sebuď mojí kotvoulehni si do měa šeptej miobsahy dětských knížekzatím jsi jen skeletonv představách mě děsíša já Ti potom říkám nesmyslyo tomže Tě nechcirozpíjím sev každé svojí slze- tolik tváříneunesupo zádech mi špacíruje mrázlabužníkslužebník smutkuna hraně večera a nocičelem o stěnu tloucikvětiny tesat z kameníjsem svoje privátní zraněnínetušímjak Ti to sdělím. když nejsi.

Nej motobásnička

až se naše dětibudou prohánět po lesích v oktávkáchbude nám trapnéšpitat si přes webkamerujak po sobě strádámepane na Jédovolte mivyfotit si vaši fotkuvždyť víteje mezi námi víc než pár toustůs polským salámem pět minut před propedeutickým seminářemtřásl jste se jako osikačekávala jsem na vás na břehus přichystaným ručníkemuž si na to nevzpomínáte. ne víc nežna jeden ukazováčekkterý vám v ústechodhalil křivý zubdobré ránodo hrnečku pár zrnek arnoštaač nejsem kávovar pepanaučím vás alepoň španělskyjak se řekne foukat bolístky smíchem z očí inkubovat chvíle ve společné domácnosti trochu opepřené adrenalinem lukostřílet tichostmi v pravý časne nutně v místnosti na KOUse obnaží vaše pravá cihelnatosta chtě nechtě bude zřejméže patříte k náma já vás za to vždycky ráda pohladímtak jak se to dělá konímjednou provždynehoří.

Darmocit

alois se drolívypraný v kapse cizích slov přemýšlí a jako by něco ztrácel když se řekne s bohem oceán v očích.

Povídanka s parapletem

dívat se a mlčetnedovedupokud jde o Tebevracíš mě na místakde už jsem dlouho nebyladomaveverko v mužském roděpráší se mi od vzpomínekjala jsem se uklízeta tříditco ještě stojí za toa co sotva Ti povímmohu vzápětí zapomenoutne(směj se)to není klaunský nosjen v příslušném regálujsem zastihla cedulichrániče vyprodányv galerii Tvých portrétůhledám samu sebea přece si n e r o z u m í m ešermujemeparaple.

Setkání u pana Quijota (Olomouc)

Hlášení písmáckého rozhlasu:
pro setkání olomouckých psavců a čtenářů byla zvolena sobota 26. dubna a hystericko historicky podruhé se srazíme v kafírně U pana Quijotastart v 19h
-konec hlášení-
----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------santi€malinka_hvezdinkaoleandrFrancois-Baptiste Chabaljtvlastovka. alexandra sovinskájarouchMyshaHonza_PrincNarvaha Hanka SuchánkováHanka Runčíková.

Sudice (aneb s čím sudičky nepočítaly...?)

hořknou mi v ústechmáminy narozeninybezděčně jektám z chladua prý jestlizítra zase o půl paté vstávámmám. mám v kapse pár papírků od hašlerekpo stole mokré kroužkyu zkouškyze samostatnosti jsem propadlalakonicky přes zubycedím několik nejnutnějších větmaluji Ti jedním a půl tahem naši vesskučící kolotoč v parkuještě donedávna modrootlučenýkonečnou stanici procházek s dědou k pánůmnedalekou autostráduzarostlý bazénpouť na výročí založení sokolovnya obecní úřad v budově bývalé školkyvidím nás za jedenáct minut půlnoctančit na vodárně valčíks ušmudlanými chodidly a slanou vodou na krajíčkujsi ponorná říčkakterá mě do spánku kolébáa k zádumčivému toulání zvechtěla bych Ti drmolitjak to tu ne -v králíkárně bez pasažéraověšené bulíky.

Nevyznání

až příliš zakutaná ve svých nárocíchpo nocíchtahám z duše písmenkajen z rukávu nemůžu nicčím bych se Ti zavděčilajsi lepšíšílím z tohoa že náhody nejsoutoť moje vlastní slovavakcína proti citus prošlou dobou spotřebyneříkej nicmraky se přeženoua budepo dešti.

Právo se odlišovat/ čekárna Zlín 19.3.

sníh mi dnes plakal pod očimasmál ses zbloudilé kapce na mém nosechumeliloa nebýt měneslyšel bys na náměstí šalmajvzpomínáš. do tichachrápal jenom ten pán v šedivé bunděuprostředmalá botanická zahradaz vedlejšího místa na lavičcestovky kilometrů mezi myšlenkamiduny v pouštitěžko říctzda chtěla jsem se ztratit schválněotázkami jsem Ti do vlasů vázala uzly a dutě jsem rovnala slovaaby řeč nestálamáváš mi a leskneš se mi za oknemznáš pravý význam čekánía já tohomít sourozenceza krustou hvězdtisíce cestsměr života dál.

Brněnské dozvuky

serpentýny snůse ulicemi vinoua ne že není naší vinouže máčejí si šosysyčákuuž je pozdě stíhat bychabych alespoň na kousíček chvíle -ale nemezi námilány v rozpukuklukuz plakátu mojí duševypíchala jsem Ti očia teď toho nelitujibloudí(m) kolem vlastní hlavydavypocitů a slovdost bylo mlčení/brečení/učení. nechtítnetítdo srdce žiletkami- baletkami na hraněrozháraněse tu vylévám z břehůa nikdo mi nerozumíV l a d i m í r eplácám do vodyočima obloukykoušu si nehtya Ty -už jenom v básních Ti tak říkámprosím Těnechej se mižít.

Ona

pod jazykem tmavé pivovolá mi znenadáníaby se bylo čemu divitv očích dva krasobruslařea pro slova jen do káryco vleče za sebou na řemenipo rameniteče řeka smírua ještěbrzy na viděnoužádné škrábání očíani hrátky na Ludmilujen já a jeho bývaláládujeme se pouťovými oplatky před květnou nedělílistujeme v soběbělobou přetřené co minulospolu se záchvěvy společných příště.

Rabbuni...

Rabbuni. jen jednou zašeptám to slovoa zemí se rozezní zvonypřicházíšna oltáři vyšlo slunce naší spásyRabbuni. kolmice nad přeponou našich hříchů je Tvůj křížRabbuni. mám ve dlaních štěrk do mozaiky z Magdalylitujiv srdci sutinysmutku a malomocenství láskymaluješ miprstem na záda obrázkya čekáš na mé anoRabbuni.

Čmáranka (d)o minulosti

klacíkem do blátačmrdlikám pár tajemných značekkterým rozumíme jen my dvakdyž se usmívámusmíváš se tam nahoře se mnouje Ti stále nácta trpíš na souchotinyjako na jediné podobence se zažloutlými okrajikterou mám domav truhličce s hracím strojkemkdyž jsem byla mladšípřála jsem si Tě držet za rukuabychom vyrůstali zároveňa po večerechjsem se Ti zpovídala ze svých dnůdneska si s jarem nad Olomoucí pohrává vítra Ty to nevidíšstromy komíhají ze strany na stranuslunce prosakuje mračnyukrajuje v parku z loužía já mám z Tebe vícnež je patrno na pohledtryská Ti to z očíkdyž sedíš na nemocniční postelis dětskou knížkou v náručív infúzi vzpomínek Ti to zpětně vracímasi protože se blíží Tvoje jmeniny.

Nepovídání

je mým věnemmlčet s vámi o světěač by mi kdokolivchtěl do okoralých rtůvkládat víc než bolestk polednímusálá z oken obědden jen co noha nohu minepo ospalých kolonádáchachátové zlomkyzříkánínenemyslím siže křídla mláďatmohou být potřísněna nevěroupouze jejich slzyjako nejvzácnější perlynavlékám na nitku mezi dětstvíma velikostí v očích druhýchvždyť byla jsem také maláa po lásce hladkdo nemá. němá je bída osamění.

Naboso

hrál si s láskou na hamounaprý kdo s kohoke mně se to donesloaž dávno po tomco poslední drobek zhořkl na jazykuvenku už je ale vlaze na to chodit boskyneváhámstřemhlav jarem jen tak žíta tvářím seže nestrádámaby to nezačalo nanovo.

Hlušina

křísly mi myslíTvoje vlasy barvy deště za rozbřeskus večerem mžía Ty stálemlčíš.

Je čas

je časpovědět všemjak je to doopravdykdyž liboví mladícimotají hlavy slečnáms úsměvy zděděnými po prastrýcíchje časmalovat kroužky po papírechale jestlipak víte slečnože mi vychází sluncekoupe se v třešňovém čajia jeho paprskymě na kousíčky krájíje časuž si konečněna chvilkuodpočinout.

Nikdo

nikdo nic nijaký ničí žádný sámpo břehu řeky se procházel jeden smutný pána na hladině kruhy se vzdalovaly. ne. to ten kámen. prořízl ticho.

Prohrané aleluja

máš celý život v jedné láhvipřes nimě vidíš rozmazanězalévám varempředěly mezi dětstvím a smrtísmrdíto mezi námidéšť bubnuje do plechuna usmířenou podáváš mi rukuv šťastnějším obdobídvakrát za minutuale nebuduprohánět tvoje hříchyrecyklovanými statistikamidusím do polštáře zubožené přáníať si třeba chcípnešklesl jsina dno mých očímusejí Tě domů vozit na dvoukolákua čtyřmi páry rukou podpíratdo rána mi snad oschnou tvářea já si nevzpomenunechám z pokoje vyvanout nenávistný spadpo zemi sesbírám netečnostpřed Tvým nakřáplým ahojo kterém oba dobře vímeže včerejšek nepřeklenenejsi pro mě polobůhba ani polootecs rozglábeným výrazemprochcanými kalhotamivyhrnutým pupkema neartikulovaným aleluja na jazykuze žluklé pravdystavím mezi námi mřížza oknem zůstalybílé hromádky po krupobitía ve mně jedno musímco se tak nehorázně příčí mojí vůliz kocoviny dušese jenom taknevyspí(m).

Střízlivění

jarní déšťranhojičkonejšit dřímattíha černých mrakůna mě z okna zírákopyty stáda zdusané mlázímrzíš měmlčímstřízlivím.

Konec šichty

mít tak aspoňkde na půl zadkuodpočinout bolavým noháma fialový nádech ohřát z dlaní splácím životu nepatřičnou daníuž je zase večerčas na pusu vyčistit zuby číst si chvíli v ležea myšlenky srovnat do komínků.

Už zase

už zase utíkámpřed seboudo sebeskřípáme o slovazlobou bez sebenaše srdcejako dva křemenya bude to tak pořádpožárpotřísněnépotřebuji. proč je tolik těžkéklečet koleny na tvrdé zemiopírat o zdi vzlykylamentovatže nechováme ve vatěvzpomínky na pádystále jenomvodopády slova krov naší rodinymá povážlivé trhlinyuž to není ani k pláčivydechuji do tichavachrlatá pozlátkaoslovujeme voláme kurvy v nása ta nejvíc potrefenátamto a musíš a tak mi řekni na rovinutřískáme dveřmi o vzduchoprázdno. nakonec ale stejně vímže si utřu slzya se zaťatými zubyTi půjdu popřát dobrou noc.

Předehra k zajíknutí

na krempě dne rozkvétá tisíc sluncíaž ke břehům poháru sněníse lísá ten patos cituco jako vánekprosvištěl nám kolem ušía s probuzenímzbyla na dně hrnkutroška usazeného meduusměj semáme vše před seboui sami sebeač říká seže jisté je jen toco ztrácímeneboj sena úpatí láskyse vezmeme za ruce.

Oznámení

všem černým pasažérům v mé mysli na vědomost se dáváže od prvního dne následujícího měsícejim mohou být na počkání zabaveny všechny úsměvy a lichotivá slovajež by snad měli v úmyslu trousita s křivými pohledy bude naloženo dle aktuální konstelace hvězd.

Panenky

mám doma dvě panenky s rozhrkaným strojkemco jim je těsno mlčet ve skříniúmyslně někdy ztrácím k jejich duším klíčea třesu se křičet o pomockdyž spustí tu svou škvízavoujsou ale chvílekdy mě ticho bolí uvnitřpanenky trucujía jako stromy v protisměruse mi vzdalujíbezprizorná stojím přede dveřmia ony mi nejdou naproti.

Rozeta do duše

za okénky Trůdynky se rolovala Vysočina
řezali jsme ticho
na malé pravoúhlé špalíčky
jako vždycky

Úmlky po všem

večer vtančil do místnosti
ladně jako vladařova konkubína
až mě to zabrnělo do chodidel
chybím si

Ne víc...

ne víc neždvě lžičky černotysousedé mají mezi dveřmi škvírkuospalé slunko sezdráhá nakouknout do pokoje žaluziemia Tvoje místo vedle měkontrastuje s mou přítomnostína jazyku posledních pár desetiletívpíjím se do kamenetvrdé srdce bude pořádsrdcem.

Plonkové předpoledne

šoupá se mi mezi ukazováčkem a prostředníčkemten opar černobílých ulicmíří mi pod kůžihrošílidé opět neurvale dupou po Skácelově dušia věže se chystají rozpárat oblohunemohu nemlčetotrlé nádraží letargicky splýváa sporadicky uhýbá pohledem před každým ohbímbláhověchtěla bych z něj vykřesat jiskru-rozkvétá kraj má milovaná země - když dělníci a ženci prací tvořivou ji věnčí-odpustit okounivcům zvenčíotisky našich tenkrátje překvapivě snadnésnad si nemyslíšže velikonoční zajíčci ve výlohách mě děsíšílenčesítnice mám slepépro Tebea pro nějtakové malé nicpolíbení na dálkukaplánkubudete potřebovat vidlea bičměsto mnou smýkáodemykám vzpomínky přesčasa zase se culím na kolemjdoucí co kdyžco když je kulatána druhém konci zeměnekňubové upalují rackykytara brnká do snůjednou už konečně zhasnuneboj se ve dvou to zvládneteArnošt bude Tvá oporaa pokora mi asi přijde poštoutroufám sišpejlkou od nanukukreslím po brněnských zdech čerta. - tak takové to jekdyž svatý Martin popustí otěžeJuli se na mě usmívá z protějšího perónua bezelstně se ptá na studentského světcekolik nám ještě povolíš nádechůnečesán nemyt nelíbándeep desiredeep desire to -I´m sorryna paměť mým tichým chvílíma jaru šplhajícímu na Špilasodvolávám co jsem odvolalabudiž nám to VY-KŘIČ-NÍKpod zdmi Petrovapromoklá pieta s uraženou hlavou.

Dlaně

dali jsme si svoje dlaněvšechno co mámemámení na jednu noc.

Věrolomný návrat z domova

od příkopůkde cestáři pokácelivzrostlé ořešákyzačíná vonět domova ze mě se stává břichomluvecmamidlužím Ti pár slova pár chvilnež se rozednípřála bych simít místo v Tvé náručiač je denz Tvých nejsmutnějšíchdětství je záplatované svatými obrázkya větrovými bonbóny nahoře na skřínina nohách mlynářská bagančatatlápemetápemea lámeme vdavky přes kolenovíš já myslelaže po plnoletostije už vše dovolenoza tmy vše padá tišejijen o to vícese to pak rozléhážmoulám ty chvíle blízko nosuhodiny tikají soutokpotůčků našich prodělaných vyrůstáníve vertikální vráskukterá mi utíká čelemnad černou rakvíklečí dva bledí andělé z profilunavzdory jménům všech vlichocujících se gesta vlezle něžných prstokladůjsou okamžikykdy je zakázáno brečeta upřímná moudrost těch mladšíchTi vyrazí dechale už radějinebudu myslet na snya pomalu připravímsvé břicho na pokračovánítoho tajemného koloběhunašeho rodu.

Kodex pospolitosti

pod nánosy našich kdysise pouliční lampyohýbají v zádecha naše očimají jako byprázdnější nádechcopak bychomneměli dneska všechnovědět líp. pojďme do lesapočítat viselceanebo na dlažební kostkyčmárat kosočtverceprostě NĚCOa ne jen stále dumatco bude dál.

Přečkávací

konečně jsemvzala na milost hrůzuv krajíčcích doufánípolykám andělyospaléa zaprášenéprotože už nenepřipadám si oškliváobklopenáhejnem snících berušekjako by proužky přestaly být v kurzu. jen divné zimniční chvěníod špiček prstů mě objímádoma na mě čeká mámavepřové a titěrné třískyze všech prohraných not.

Třípůlová

jsou věci a chvíleteď a tadylidina dosah rukya malé dětico se na vlastních nohách učí státomšelí mládežnícimočí v parku za křovímpak ruce schovávajíhluboko do kapesposedávají pod sochamimísto očí biografjsme jací jsmeJSMEdrobíme úsměvya matně si vybavujemejaké to bylo kdysikdyž ještěbyl v módě porcelánvíš malápotom se budešsvým chybám smát.

Bezhlesně...(a přece chci abys mě slyšel/a)

v duši to klokotákolovrátek dokola točí kličkoupotulný flašinetářa dědův akordeonmá proděravělý měchnechnech mě aspoň chvíli. rozpáranápára v parkuspatřila jsempolárkuna dálkumiláčku. miláčku.

Masopust vzpomněnek

parchante k zulíbánípíšu to Toběprotože to je dávno -záporné ionty do ubrečeného sluchátka v domečku na Vysočině při žehlení. a on a Tvůj tátatam někdeteď spolu mastí mariášALE:moje svědomí má jednu ruku v boka na druhéjen dlouhý křivý ukazovákkustód mých masek nejen na neděli. a on umí děda úžasně vyprávět. nový příběhytřeba z vojny :-)díkale já už si je nikdy nenavlíknu na šňůrkuzřítilo se mi dětstvísekáček osuduťalmyšlenky jak vojácipochodují mi hlavou.

Křič! po sto padesáté...

kontemplace v nadsvětelné rychlostikdy všechno je šmrncnuté do oranžovana měsíční bárcese kodrcám nocíkřič. běsní ve mně vody Gavyjako ve vykřičeném Massabiellešípkové růže odkvetlyšpitáš si do hrstítrochu spásyale já Tě neslyšímkřič. noc je prskavkaa já mám viděnídevatenáctého zázrakuna konci srpnažmoulám opocené zdrávasy na řetízkuvody burácíprosím utiš jevkroč do měa hovoř ke mněkřič. dělí nás sto padesát leta Bernadettina neduživostv posmrtné celistvostijsem tady.

Post scriptum...

pane Cukerínesmíme sníta snístco si nadrobímespěšně se pokřižovatdnešek bude pernýJeníček bez Mařenky loupe mi z chaloupky perníka nedopalky zívají do představ. půstodpustitpost scriptumčervotoč zádušní.

Avantgardní víra

Bůhpodomní obchodníks lacinou pravdouna počkánís papouškem na ramenineníto jenom z lenostichtěli bychom Ho předžvýkat.

Ale ne

v náruči malých a menších kdybyje jednoco bych Ti chtěla dátklečela jsem nahá na kobercia v jednu chvíli jsem vědělaže dnes už bys mě býval nevyslechlvíš kdyby. ale ne -buďme tiššídnesjedenkrát.

Polední uspávanka

nad ránemjediným pohybemmě osud přes prstyo skloňování zájmena tya potom jsem bloudila v ulicíchobchody měly čas karnevalůmráz šeptal za nehtyo tomže jaro má zpožděníusnulo mi v hlavě poupátkotokteré si máma přimyslelado jiné části mého tělajedinéco bych teď nechtělaje povídat si.

Jarní úklid

vytapetovala jsem siinteriér svojí hlavya s přípachem cídidelsi vzpomínám na vzpomínky.

Poslední říkanka s věnováním

až příliš to bolelo
než dobrali jsme se prozření
že dva naivní kreslíři
na Karlově mostě

Nejsem

ani černá ani bílá
Tvoje víla
po které se stýská
zblízka

Mandarinková láska

nebe ocejchovaly červánky
koluje mi v žilách jaro
na hlavě
korunu z klišé

S tím málem co mám...

lorňon s růžovými sklíčky
před pravou komorou srdeční
na jedné misce vah ze zlata býčci
na druhé jenom strach z popela ční

STACCATO

znenadání
vzňala naše silueta na stropě
to už odsud není nikam úniku
láska nám je na stopě

Dnešní

na dohled vzpomínkáms vypůjčenými úsměvysny se zouvajíve víčkách z vnitřní stranyhraju sis lentilkami na kutálenoua v dálcekvetou nové zítřky.

Valentýnka a půl kila slunce

Přišla ke mně oknem ze zahrady zrovna, když jsem si říkala, že je čas na změnu. Povídám jí: „Nepotkalas dveře. “Bylo pár dní po úplňku. V zoufalé touze po spánku jsem se převalovala sem a tam.

X X X

kup radši vínoto má hezčí barvurudé. jako ďábelnebo moje krevkdyž jsem s Tebou.

Vinologie na sklonku zimy

zahraju Ti
na svoje vlasy
batikovanou sonátu o loučení
až se mi bude chít

Plyšový menuet

Xprvní dobaX
noc se vleče
jako rozpuštěný med
na tenhle bál

Bluesová

i když mi
dupeš na řasy
přestože by sis
mohl něco přát

Lingvistická

nech Dobrovského spát drahý
i kdyby on vstal z hrobu
naše láska ne
C jako

Nostalgicky klidná

chci zůstat aspoň
tak krásná
jakou jsem byla
v Tvých očích

ANDĚLSKÝ

loutnář za časů kytar
už už by vylétl z hnízda ale.
kdo pomůže andělovi na nohy.
admirál lodi dětství

Vzdálená

ekvipáží tažená fůra ticha
víla mezi šelmami
apatyka.

Rozpustilý

mládě co obrůstá peřím
indián
rozkvétá do světa
odbojník autorit

Exponent vyrovnanosti

malé klavíristkyby klinkaly nohama nad zemíjsem dobrá vílaněkdy přinášímdobro nevhoda v mezidobípozoruji před barákemprohánět se tři dalmatinydali jsme sico jsme si měli dát.

Otupěle bolavá

vystřihl jsi do tmyprapodivné kolečkofarizejčebyl to zištný tahna moje měkké úžlabiny citua odměřil jsi mi takkrátkou chvílibledničkové přízněmně už je topopravdě alefuk.

Odcizená

jen co se moje snyodlepily od peřinyslyším Tě říkat zase"nenávist"ale my si jen kráčímekaždý podél své strany kolejí.

Devalvace v konečcích sebe

neprosdo rána je dalekota bleděmodrá jí neslušífasáda nádražní budověve velkoměstě na Hanésněhoví kolibříciz nás vysáli všechnu něhukdyž zapálíme stodoluvezme nám to hrstku tísněale pak. pošmourno až do koncejsem prostořeká baletkaco se bojí na jezeroaž příliš staráv očích uličníkůuž ze mě něco odteklo. měl jsi tenkrát zůstat na obědříkala mámaale já vímže Pán nám to oplatí na dětech(samotný střep hravě zastane funkci zrcadla)zamřížuju Ti ústa láskodávno ses otiskldo mých daktyloskopických čarnemám čisté rucezelená sezasesi nechám narůst dlouhé vlasy.

Malůvky z Vysočiny

I. začnu dle náhodného pořadízelenými lekníny v hlubokém plechuspolykala jsemžiletky svých vlastních slzdnes v nocimají v mém břiše hodokvasjednou za časbudu na levém malíčkunosit rychloobvazII. ze všech emocírezervovala jsem sipro ďábla lítostzahodili muhračky do kanáluIII. zapal mě Panetančí mi po zádech múzychci je dátmalým dětem na hraní(do tichých snů)měsíc je kopretinajá vímže máš.

Olověný popěvek o všednosti

křídla z olovaa dny na drátcíchmarionetyprádlo na šňůřetrochu za deštěne všechno se vždycky hned povedezkus uchopit všednostkterá Ti ulpělamezi řasamiz vnější strany.

POJMENOVANÁ

nasládle vzlíná
vlhké zdivo
mezi námi
nitky dýmu

Výhledová

brousku na sny
zleva doprava
mostku přes
aby to nebolelo

Nechtěná

Chvílemi si myslím
že s příštím ránem
nad sebou vyhraju
ale chodníky jsou stále bílé

Vyčíslená

další měsíc se zhoupl v kolenou
kolem zdi
obsypané luštěninami
už mě bolíš naschvál

Veliký

pohádkář kráčející pod hvězdami
entuziasmus vlévá potřebným do žil
trpělivý maják ve vodách bolu
ruce plné moudrých slov.

Ne/vděčná

máš mě v dlaních své lásky
nepatrnou
zbytečně tichou
se špínou za nehty

Slečna Vzpomínka...druhý díl

pohladila mě po tom všema já jsem jí odpustilanebo to bylo naopak. svědomitě vážeme nové uzlíkypod očima radostná jezírkaa upalujeme strachna hranici z laskavých úsměvůa dosud nevykonaných obětív touze po shledáníco bylouž minulomalujeme nová "teď"a pod lopatkami zepředumá každá telegraftoho nejupřímnějšího z nás.

Dnes ráno

vzbudili mě popelářijakobych to už někdy. ale tentokrát mám na jazyku pocitže život je mrakodrapv břiše mi kuňkají žáby.

oración

todo de tími díosen mi corazón¡qué alegría. quería tenerte cada díaen la víade mi vidate amocreo en típara siempre.

Malá

malá princezna s bosýma nohama a písničkou na rtech rozdává květiny evangelium toulá se a tak.

Dno

na dně smůlyna každého čekáv dopisní schráncerekomando z nebe.

Slečna Vzpomínka...

tak tak ses mi vrylasvýma divokýma očimamezi lavičky v městě Salmůa rozbředlé loužecestou do menzyslečno od kolotočůschovávala jsem Tipohádky do prázdných skořápeka sem tamkdyž jsem měla denšeptala jsem jeden zdrávas navícza Tebemezery hořklya drtil nás čas. a včera z té holky v polonahých snechuž odbila půlnoco dva tepy napředNEVĚŘÍMale kape mi z podrážekzklamání.

* * *

doutnají Ti řasy
když (se) křižuješ světem
a lamentuješ
občas Tě vidím jinak

Exanděl

Přestalo sněžit
už Tě oškubali
můj strážníku
dobře Ti tak

Hra

hráli jsme si na sebejenže nám chyběl manuálreliéfní obrázek pro slepéhrajeme si na tože teď už vše vímejak dlouho si budeme hrát.

Statečný

vrátil selehl si napříč mých vzpomíneka s pravdou v podřepudrží se iluzímýtůi sebe sama jakorůží trny.

Píšu Ti...

píšu Ti
temnoočko
prstem na zamlžené okénko
vždyť víš

Diagnóza: láska...

dosudjsi minevyčichl z rukávůkane za ně chlada tmajsou někdepražce na půl cestykde nemusí seo štěstí škemratzlé macechy.

Včera

Skácelova smutnávčera obcházela Olomoucímarně jsem ji hledalana náměstí mezi stánky s punčempronásledovalajedna druhou. Je po vinobranía mnohem podstatnějších věcechZapíjím Tě v soběvčerejším čajemaby tolik nebolelokdyž se z křídel stírá pelMám fobii z ostrých předmětů.

Teatrální bloudění

samozvaná neláska pro forma
a přeťatá Ariadnina nit
její tepna
no a co

Mučenko nazaretská...

mučenko nazaretskás nebeskými odlesky ve vlasechkolik máš náručí. ikono mateřství a pokorys mlčenlivou něhouzalátanými šosyutíráš pod očima nejmenšími pro mě máš pousmání maminkoač miluji Tě tak malinko.

Bosá

do životavstupuje člověk bosýve valčíkovém rytmuhoupou se v násslepé Veronikyskalpel tmypodélně roztínábříška prstů ve dvíje neděle s ušmudlaným podolkemna okna dosedá mrázmezi námi hrázz nevyřčených slov.

Nevěděla jsem že ještě jsou

zima letosnepřekročila plot naší zahradyk čaji s rumemse přikusujíduchovní koláčedo hubeného hrudníčkuvdechuji iluzikterou jsme si navzájemnapsali mezi řádky z úsměvů a tradičních gesta přece ještě jsou muži s kapesníky.

Ač už Ti to ani nemám jak říct

vztyčil sis na vrcholu mé duše fanglitento týden jsem pro Tebenaposledy plakalaa za x letse budu chlubit svým vnoučatůmse zlatou svatbou na krkuvedle dědečka s otloukanými kolenyjen potajíbudu klopit řasys povzdechemhořce oddalovat koutkya zapíjet v sobě Tvoje očirůznobarevnými vodaminebolíšjenom bych chtělana přelomu večera a nocidvakrát do měsíce.

nespisovně ukuňkaná

místnost se odpařuje
kdo vlastně jsi.
ještě před týdnem jsi tu nebyl.
rostou mezi námi topoly

Lazaret Eden /když se nikdo nedívá/

jsme k sobě patami
já a moje sestra za zrcadlem
ta co si je jistější v kramflecích
říká mi:

Obyčejná noc která pro mě začala příliš brzy

na hladině Moravy se koupou světýlka
a ve výkladních skříních lesklá cingrlata
večery mají rumovou barvu
trochu pálí v pohledu

Čtení U pana Quijota...

Na veřejnou vědomost se konečně dává, co se v zasvěcených kruzích už dlouho šeptá:
- kdy. sobota 15. prosince 2007 od 19:00
- kde. Kafírna U pana Quijota, Olomouc
- co.

Beznadějná (s otazníkem)

když my
si nevidíme do hlav
a ze strachu
urážíme hrnkům ouška

Něžná

začínám se budit
v půlkách nocí
ze kterých nedohlédnu na okraje
jako když se

Přestávám se omlouvat představám...

trylky dnešního večera
mě lákají zapálit si
abych Tě alespoň cítila
s oblibou

Konečná

pláče ze stromů
odplula jsem Tě s půlnocí po řece
a po pár metrech
zhasla -

Boskovice s opuchlýma očima

na obzoru
ještě trochu bledne ze stromů
a nad městem
krouží opilí ptáci

Dokud se nezačnem ztrácet

dokud se nezačnem ztrácet
bude ticho spěchat
vždy půl kroku před náma
jsem bílá vrána

Nedámám

dozrála tmatak akorát do dlaněaby nezahřála jsi tak dalekoa ve druhé rucerozjeté tramvajeblíží se zimaa s nimauž se znám. šeptaj mi šereda zrůda lidská zrůda. nikdo nemá ponětío mém očním pozadína prstech jedné ruky nespočítám dnešní úsměvyrumové pralinkyrůžové kamarádíčky. mám záda jak lukaby na nichnikdo nestavěl snyzamrzá voda v kropenkácha minuty pozvolnautkaly mizávoj ze smutné krásyjsem sama.

Tichoučká

ticho jako když Tě probouzí vánkem pod řasami ránoco se do dne obouváa Tobě nezbývánež pouze z výšky okukovat vzpomínky. jenom proto že není hmatatelný důkaz a nedostává se mi slov abych popsala svoje pocity neznamenáže se nic nedějea proto se budeme tak tvářit.

Poslední tři týdny a ne a ne se oklepat

dvě a půl hodiny spánku
si říká oknem přes parapet.
vybílila jsem pro nás
půlku svého srdce

Vločka sněhu pro jesterku_

bereme ji do úst
však nikdy ne (z)/n/adarmo
dobře znáš
tu vůni zamlžených kopců

24. 11. 2007

Brno v dešti
je uplakaná balerína
stýská se mi.

O svátku svaté Cecílie

po perónu
cupitají letošní holoubata
a zmoklé brněnské obrubníky
lemují moje pocity

A ví o tom

že mám roztřepené konečkya někdy před spanímdrkotám zubamauž je to dávnoco mi ošetřovalaodřená kolenahoustnou mezi námi prázdné pokojevíkendynezodpovězené otázkya chvílekdy nenío koho jiného zakopávattak aspoň teď mami mám Tě rádavím že to víšale tak málo Ti to říkáma už se Ti nedívám do očí (když mi říkáš že Ti chybí zase nějaké prášky). tady máš na měsíc dík už dlouho to všeckobylo na spadnutíale já nevímjak Ti říctže už nejsem maláže se stydím brečetže ráda utíkámže jsem to ale takhle vlastně nechtěla. a co z toho se dá vrátit zpět.

Medvědářská

schoulený medvědářpopíjí kalné hodinyna sklonku dnepřišelo svoje dítě z plyšelásko. -vrásko. jíní v očíchrosa padá nejhustějikdyž noc je nejtišší.

Tak řekni mi že jsem coura

tak řekni miže jsem courakdyž podzimvystavuje své omšelé vnady na odivstékají čůrky z okapůa v parkuse na podrážky lepízetlelé listímám jej plnou náruča všechny lásky jepičíjsou nejtišší tamkde se ránostává dnem.

Jak Ti je dneska ráno?

probudil mě pod oknem traktora než jsem se upamatovalabylo to jako ráno u nás na dědinějedině slunko bývá tam u nás všetečnější(jako Tvoje ruce -)otiskl ses mi do polštářejako by ses mi zdálvímmoje myšlenky od včerejška k Tobě kulhajíproseju zbytečná slovajak Ti je.

O naději a zapovězených věcech co se těžko páčí

olomoucké zvony odbíjejí pátekjsem Tvoje vrbašeptej mi. vím, špatně se hledaj slova na popsání těch černejch chvil. neboj sejsem s Teboudržím Tě za rukusmutný pavoukukdyž trochu jako na houpačcehledáme v sobě rovnovážný bod
. a naději

Noční

taková nocco si nezaslouží spátnapůl ze zištnostia z rubu mi křehnou víčkaa jenom NĚKDOse vzbudil zrovna tak brzo -protože Tobě bylozase nejspíš proti mysliněco museta já jsem Ti nestačilatiše odboletjako nášlapná kočkaod šestina stavbě za chodníkemdělnické didgeridoořekli o mněže jsem kradená.

Hranice mezi tou na el

Proč dáváš mi najevože se připozdíváa přitom klopýtášstejně jako jáhnusím se ti - dusíš se mi. křídakřídlakřížová cesta. dusím se ti - hnusíš se misveřepě češu si od tebe pěšinku.

Prostá

mé bosé citykéž by Ti padly do dlaní. už zase zebuod podlahy až k řasám.

Prezidentská

bolí mědívat se do sněhukdyž tolik splývás šedobílou oblohoudnes se už nejmíň po třetí sklánímteče mi do bota zavazuji tkaničkuna pravé z nichaž vezmeš mě zase za rukubude zkřehlejší než Tvámůžeme mlčetjenom se objímata učit se nazpaměťtoho druhého tvář.

Znepokojivě schovaná

tam někde nad čelemmě zevnitřznepokojivě tlačíTvoje vrásky kolem očíkdyž se na mě usmívášschovám si jedo nálezů a ztrát.

Krásná

říkáš mi krásná
a já v sobě trochu rostu do té krásy
abych si zasloužila
všechna sousta Tvé lásky.

Maraton

jako upalovat sníhtak tišea přece Tě to bolíněkde v konečcích dušekdyž samotná přeskakuji louže svých rozpáraných snů a ta nit se táhne ode mě k Toběchlapečku z obrázkukomus co slíbil.

Ranní

Vlámal ses mi do myšleneka dal jsi mi úhrnemdva a půl chvíle štěstíKleneš se mým dnema držíš mě na hladiněA jestli jsou věcio kterých se nemluvípak víc než na stromechrostou muži pod nimi z listí.

Bdělá

Na dva prsty pod klíční kostímě lehoučce bolíšna vzpomněnoukdyž se během noci probouzímDokud k Toběnezabloudí senbudu bdělá klečet u Tvé posteleněžně Ti dýchat na spánkydo vlasůskořicové polibkya bříšky prstů tančit po těch TvýchBudeme spolu poslouchatzpívající městoa v dálceposlední či první vlakyZa ruku- zeptáš sejestli smíša já se Ti rozbrečímdo toho měkkého voňavého svetru.

Probuzená

Zdál se mi seno malé Valentýncekterou maminkapředtím už dvakrát potratilaVěže za mlhouse zdály smutnějšíMlčelajenom mě tahala za nosa ráno mi chyběla.

Protržená

Protrhli tygraa z kožichumu nadělali mandarínkyUž bylo na časePronásledovaly měmalé holčičkya jeden malý velký pánSlib miže mě s niminaučíš žonglovatnež k nám po rocedovoní Vánoce.

Kanadská

křemenořadí zdánlivých drobnostía poprvémě první sníhsrazil až na kolenazlomil se mi nehetplaně pěstovaný na malíčkudva klíčedvě slzya zbytek polykám do tmyjako zpovědní tajemstvíchybí mi majestátní tichojsem medvědna jaře prosímprobudit.

Mrtvá

Prapory z temného suknaSmuteční fanfáryZurčí v hlavách pozůstalýmA jenom v té mojíJako v listopadovém dopoledniMám na dlaníchZase růžové flekyMůj zrychlený dechTikot hodinA jinak nicProtože zima je němáA kotě z rozmaruBylo vráceno dárciZkus říct: TEĎA poslouchejJak se Tvůj hlasVzdaluje za práh slyšitelnosti. Přesvědčuj lidiŽe černá je černáA bílá jenom s LanzouLidská krev největší kýčA pod očimaRozteklá maskaraMaškaraJsem panenka ze sklaKaždý den se rozbíjímAby bylo Dost střepů pro všechnyVzít vinu na sebeNení pouze nejpohodlnějšíCitová arytmieFraktura dušeExitusGloria in excelsis Deo. Ať se všichni domýšlíProč nosím dlouhé rukávyA kdybyste mi dali za úkolNakreslit se zevnitřOdevzdám vám na výkreseJednu velkou černou šmouhu- Svoji touhuNebýtJen se bojímCo kdyžSamu sebe budu strašitJako oběti straší svoje vrahyBudu vidět Tebe a ty dalšíAle nikdy už Ti nepovímJak se motýlům upalují křídlaA těmCo nedosáhli teplých krajinNikdy už Ti neřeknuJak je mi to lítoŽe jsem nakonec vždycky řekla neA je po životě ještě stud. (Myslím na svoje myšlenky)Jsme od sebe tak blízkoŽe každé ráno je jinak stejnéPřes syrové chybyKaždé jiné ponožkyKdyž ses už dvakrát vracelA nedostatečná bude pořád stačitNa matematiku růžových flekůJe to jako bruslitPo tenkém ledu cizí dušeJako znova a znovaNahlížet oknemNa místo naší první nezkušené vášněA v konečcích vteřinZoufale zatínat nehty do živého masaNesměle zábne od chodidelA prý nejvíc nejstrašnějšíJe skončit utopenímUtrpenímPodél severních pláníUž rozestavěli sněhové zábranyAž se to doplížíAž k nohám svatého Jana NepomuckéhoNebude kdy Dobelhat se o francouzských holíchPřed mými splínyDo tajnosnubnéHlíny.

Prý nešťastná

Jsi alfou mých myšlenekkdyž mi ránopruhované stínytančí v nohách posteleTvé očidva mlýnské kamenya v dlaních zrnka něhyrozséváš na úrodných místechNoční perutěkorunují Ti hlavuv davunás srdce prozradí.

Listopadová rapsodie

Jsou dny skoupé na setkáníplné lidských míjenív neexistenci dvou upocených dlaníjen zpoza rohů burácenírovinky před popravouPod platany ve výsečích z pouličních lamppoznáváš večerykdy mrholí- předzvěst usměvavých hvězdVzlety a pádya tajemství slečny Pandoryna každém rohuvždy o něco odhalitelnějšíale. Tma vrhá dýky do očízaseznovakřídla kamení.

Vznešená

Kráčím po římsách radostiruce - rovnováhaSměju se na lidiněkdy až příliš Goliášea tak málo QuijotyCo skrýváte ve skříních. Slunce. Ohýnky za soumraku podél řekyDneska jsem byla u splavua voda a semaforys podivnou harmoniíudávaly taktmým setkánímMěsto se lenivě hýbea já hledám slovakterými bych (ne)řeklaže jsem šťastnáKmotra se bude vdávat.

Podzime...!

Kdekdo by čekalže se budeš ostýchata Ty zrovna jenom dnesJsi hadsvlékáš se z kůžez listnatých šupinTatíček Masaryknapospas Tvým větrům a děšťůmmá kabát z bronzuA nebe jak ráno s kocovinouna dně plechového kbelíku.

Stesk

Přítomnost bývala úhelným kamenem naší láskyTeďreznou dnykteré nás od sebe dělí.

Podzimní vyznání

V mezích se houpá
hloupá mlha
a do zahrady dějin
se vkradl podzim

Okamžitá

Láme se časusedání na lavičkácha sříhání dětí(stříhají se přece vlasy. )asijsem zmeškalakdy přesně -Listy se kolem mě točí vzduchempoletujía barevně se mimíhají před očimavteřinyminutyminulé podzimy:Kdy jsem Tě neznalaKdy na kopci u hraduztracená udýchaná(studený vzduch)Kdy pěšky ze školya foukalo do uší(. )Vzpomínkyvrhají oštěpydo hlavyohavyPozdní koťatanedomňoukat jaraA já. Jsem blázenV kleku si prohlížímsvoje roztřepené konečky.

Promlčená

Svět
samoubslužný předvařený polotovar eskalátoru do pekla
a nejvíc
když se v antikvariátu míchaj pachy starejch knih

Zakázaná

Kroutí se mi vlasy
z vlhké šeroty
Když mi
černobílými perutěmi

O městech a jiných zvláštnostech

Jsou někde obchody
trafiky na rozích ulic
a stromy
pod nimiž zákoutí s nedopalky

Chronická železniční

Trochu zuté slunce
dnes zpívá jak prastarý rumpál
malíři kradou v sadech barvy
Šestadvacet let

Proč změny bolí a nádechy mezi stanicemi

Zbloudilé kapky si po zamlženém skle
dolů prorážejí stružky
a do rytmu chaosu
odkapává z kohoutku