Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSTŘÍPKY - ÚSMĚV
Autor
Marcela.K.
U bábinky nahoře je taková dlouhá komůrka. Stojí v ní dřevěná truhla a v té jsou staré šaty.
Jsem nejmladší. I Zuzanka je nejmladší, ale je starší než já. Všechny setřenice už chodí do školy. I Zůza už po prázdninách půjde do druhé třídy.
Maminka musí chodit do práce a tak nás odvezla k bábince na Moravu. Jenže já pořád brečím.
Stýská se mi po ní. Zuzanka se mi směje, ale večer brečela taky, vím to, schovávala hlavu pod peřinu. Teta s babičkou nás pořád posílají, ať si hrajeme. Je tu Vlaďka, Milena i Jarka sestřenice.
Jenže já bych raději utíkala za maminkou do práce.
Dnes holky koupily ve spolku krepový papír. Budeme hrát divadlo a krepákem budou zdobit kostýmy. Ty jsme vyhrabaly z té truhly.Prý si s tím můžeme hrát, říkala teta Mařa.
Holky mi ale ušily z krepového papíru růžovou sukýnku, nabíranou s kanýrky a nalepily na ni barevná srdíčka ze staniolu. Prý budu jako loutka, panenka. Udělaly mi z papíru i mašli do vlasů a postavily mě na roh zahrady, hned k cestě. Pak šli lidi z fabriky. Z papírny...
A já stála a nesměla jsem se hýbat a oni chodili a říkali : ,,To je ale krásná panenka.,” a usmívali se. Asi poznali, že jsem živá, protože jsem se take usmívala. Napřed ne, ale nešlo to vydržet. Když se na mě lidi smějí, usmívám se taky.
Nacvičovaly jsme pak hru. Jmenuje se ,,Přijela tetička z Ameriky” a taky jednu legrační, jak hlásí radio recept a Paní to všechno chystá a vaří podle radia. Jsou to hrozný blbiny, co se do toho jídla dávají a nakonec to skončí tak, že řekne : ,,A teď to všechno běžte vylít do záchodu!”
Moc se těším, že až přijede maminka, zahrajeme jí to divadlo a ona se bude určitě moc smát.
Když jsme brečely , jak maminka odjela bez nás domů, bábinka už nevěděla co s námi má dělat a tak nám ve spolku koupila dudlík pro mimino. Tak to jsem věděla, že už jsem velká a nesmím brečet. Jenže stýskání brečí samo.
Nevím jak to udělat. Vlak jezdí kolem bábinčina domu. Jen kus louky a cesta nás dělí od trati. Když jede strejda, co je strojvedoucí, troubí a my utíkáme až k závorám po cestě a máváme a strejda se směje a troubí vesele jen pro nás a mává a lidi z vlaku taky mávají. Jenže až pojede maminka, tak to je na zastávku daleko, to nejde , abych běžela podél vlaku a mávala . To musím čekat na zastávce, aby viděla, že vystupuje správně, že už je doma, jak říká.
Nevím, jak to je možné, že maminka má dva “doma”. Doma jsme v Čechách. Na Moravě jsme u bábinky. Ale maminka tu bývala doma jako malá holčička a tak je to pro ní doma prý pořád.
Já bych tu také chtěla být doma. Je tu stráň, les a řeka. Rostou tu zadarmo třešně.Taky můžeme na koleje, na které dáváme pětadvacetníky a vlak z nich rozjede krásný placky. A hlavně tu je koupaliště se skluzavkami do vody. Prý jsem se tam jednou topila.
Já si to moc nepamatuji. To byl ještě tatínek. Posadil mě na klouzačku, to vím, on byl totiž veliký jako obr.Opravdu! Posadil mě tam nahoru a voda mi tekla do trenýrek a bála jsem se pustit a on stál pod skluzavkou a volal:,,Marcelko, neboj se! Pusť se, já tě chytím.” Já se bála pořád, ale neudržela jsem se a pustila. Pak už si pamatuji, že jsem vletěla do bublinek pod vodu a víc nic. Maminka říkala, že mě tam pak tatínek lovil rukou jako knedlík. Vytáhl mě, ale prý už jsem byla celá modrá. Pak vím, že se maminka zlobila na tatínka, a už jsem nesměla do vody. Tatínek říkal, že jsem živá, že by mě přece neutopil, ale maminka mu asi nevěřila. Zabalila mě do osušky a říkala že nejsem plaváček. Já už stejně ale do té vody nechtěla.
Letos jsem se už taky topila. To jsme byli s maminkou doma u rybníka. Dala mi modrý sandálky, abych si neodřela nohy a to bylo dobře. Protože podle nich mě pak poznala, když jsem trčela nohama z vody ven. Ale ona by myslím skočila i pro cizí děcko, kdyby bylo zapíchnuté ve vodě tak jako já - hlavou dolů. Myslím, že je maminka statečná, protože sama neumí plavat a jak pro mě sjela do té vody, odřela si stehno o břeh rybníka. Za to stejně mohla Zuzanka, že jsem se topila. Říkala, ať udělám šipku do vody do kruhu a já se netrefila a nějak se zapíchla hlavou ke dnu. Jen ty modré botičky prý se nahoře klepaly…a to bylo to štěstí.
Jenže maminka zase pak plakala a že nás prý sama asi nevychová. Že tu její výchovu nepřežijeme.