KLÍČ

Veškeré postavy, místa, dialogy a situace jsou smyšlené. Ale nepodepsala bych to.

* -„Nó, čau, kde si?“ mluví mladá světlovlasá dívka do telefonu, když jde pomalou chůzí pražskou ulicí. Je teplý letní podvečer, dívka má na sobě ohrnuté džíny a hnědé triko a přes rameno lehkou tašku. -„Doma,“ odpoví hluboký unylý hlas. -„A nepudeš eště ven?“ ptá se dívka s nadějí v hlase. -„Asi už ne. Měl bych bejt doma, budu u tebe spát zejtra a máti potřebuje s něčim pomoct. Jo, nevadí?“ zní smutně a unaveně. -„Hm, já mam zrovna náladu něco podniknout, se mi moc nechce domu…,“ říká dívka a neklidně se rozhlíží okolo sebe. -„Chápu, no kočičko, tak můžeš jít do kina na toho Maďara, jak se menuje…“ -„Jó já vim, mě se moc nechce dřepět v kině, eště sama,“ odpoví hned a zastaví se. „No to nevadí, já asi někomu zavolam a dyštak holt pudu domu,“ dodá potom vesele, „Tak jo.“ -„Hmmm,“ zamručí ještě hlas jako, že je mu to líto. -„Nevadí. Tak pa pa, měj se hezky, hezky se vyspi a tak, uvidíme se zejtra,“ říká dívka milým hlasem. -„Pa pa, kočičko,“ odpoví hlas něžně. -„Pa pa.“ Dívka schová telefon do tašky, kterou má přes rameno, a rozhlédne se. Slunce se chýlí k obzoru, ale vzduch je ještě teplý. Provoz na ulici je hustý. Dívka se zastaví u výlohy s obuví. Chvíli nepřítomně zírá na boty a potom se znovu s úsměvem rozejde. Vytáhne z tašky telefon a přiloží si ho k uchu. -„Čau Linuš,“ ozve se na druhém konci. -„Nó čau, Julo, hele, co děláš teď večer?“ -„Hele já nevim,“ prohlásí, „teď tady čumim na Červenýho trpaslíka,“ říká pomalu, „a už mě to moc nebaví…“ -„No, mě totiž něco skvělýho napadlo, víš, sejdem se U ponorky, co nejdřív, jo?“ vychrlí Lina a nepřítomně se rozhlíží. -„Ták fajn, frajerko, sem tam za chvíli,“ odvětí Jula vesele. Dívka položí telefon, vrátí ho do tašky, a rychlou chůzí se vydává skrz chumel turistů, kteří blokují přechod, na tramvajovou zastávku. Za okny hospody se smráká, dívka sedí u stolečku a pije malé pivo. U okolních stolů je živo, někteří konzumují jídla z velkých nazdobených talířů, jiní sedí jen u piva a kouří. -„No čáu,“ Linin strnulý obličej se konečně rozjasní. -„Čůs,“ zdraví se širokým úsměvem Jula. Má na krátko ostříhané zrzavé vlasy a tmavě zelené triko. Přisedne si k Lině a objedná si pivo. -„Tak co?“ usmívá se na Linu, která se tváří významně. -„Mám úplně skvělej nápad,“ praví pomalu a s důrazem na každé slovo. Napije se piva a potom začne hledat v tašce, kterou má položenou vedle sebe. Jula se jen nechápavě usmívá. Bere si ze země svoji tašku a vyndá z ní krabičku Startek. Oči ale nespouští z Liny, která už očividně našla, co hledala, ale schovává to v dlani. -„Zde,“ zvedne zavřenou pěst a nasadí vážný výraz, „třímám klíč k našemu dnešnímu dobrodružství.“ Vyzývavě hledí na Julu. -„Co to máš prosimtě?“ řekne Jula rychle a tváří se nevzrušeně, „Doufam, že to neni ňákej herák nebo tak něco,“ usměje se. -„Ne!“ vyhrkne Lina. Otevře dlaň. „Klíč.“ -„Klíč?“ ptá se Jula, „a vod čeho?“ -„Od našeho dnešního dobrodružství,“ odpoví lišácky Lina a taky se tak tváří. -„Aha,“ zašklebí se Jula, „budem se někam vloupat?“ -„Přesně!“ vykřikne Lina, „Jaks to uhodla?“ -„Já nevim,“ Jula krčí rameny a směje se, „Tak mě to napadlo, dyš sem tě viděla.“ Konečně si zapálí cigaretu. -„Já ti teda řeknu, co mě napadlo,“ řekne Lina s vážnou tváří. Protáhne si záda, chvíli se zadívá do prázdna, zatímco Jula má výraz napjatého očekávání a potom konečně spustí: -„Já sem si uklízela v šuplíku a našla sem, mimo jiné, klíč od bytu, kam sme asi dva roky chodili s Maxem…A ten byt je na půdě tohohle baráku,“ udělá významnou pomlku dívaje se Jule do očí pohledem, který předpokládá, že už chápe, „No a tak mě tak napadlo, že bysme mohly zjistit, jesi tam eště ten klíč pasuje a jesi jo, tak jesi to tam je pořád tak, jak to tam bylo před těma třema rokama nebo jak je to dlouho…,“ tázavě hledí na Julu, která se tváří trochu zaraženě, ale hned se rozesměje a řekne: -„ Co dyš tam někdo bude? To tam jako vpadnem a řeknem…,“ Jula krčí rameny a kroutí hlavou, jako že jí napadá spoustu věcí, které by mohly říct, ale ani jednu z nich teď neumí vyslovit. -„No,“ rozchechtá se Lina, „to mi právě na tom připadá strašně dobrodružný,“ dává si ruku před pusu, její smích je trochu rozpačitý. -„Nó, jako je to dobrodružný…,“ říká Jula váhavě, hledí kamsi do dáli a kývá hlavou. Potom se napije piva. „Možná hele, že až moc,“ dodá nakonec a usměje se na Linu. Ta se napije také a potom si začne hrát s podtáckem na stole. -„Já nevim, mě by to přišlo takový dost zajímavý, vidět to tam,“ začne mluvit se sklopenou hlavou, „Jesi je to tam furt jako dřív. Sme tam s Maxem byli hrozně často a mam tam votaď strašně moc vzpomínek. Některý se mi dneska zdaj až neuvěřitelný,“ rozesměje se zasněně Lina, „Chápeš?“ řekne nakonec, odpoutá pohled od pivního tácku a podívá se na Julu. Ta potahuje z cigarety, usmívá se mlčí. -„Já totiž….,“ váhá Lina, „Nemáš třeba někdy pocit, že věci, který se staly v minulosti a už sou jenom ve vzpomínce a ty vo nich nemáš žádnej hmatatelnej důkaz, že se tak jako…,“ přemýšlí a pomalu hýbe prsty, „rozplývaj?“ řekne nakonec a podívá se na Julu fascinovaně. -„No…,“ přemýšlí Jula, „Jako jo, ale nikdy mě to ňák zvlášť nepřišlo….asi.“ -„To mě je z toho někdy fakt divně,“ pokračuje Lina. -„Tak vy ste to ale s Maxem měli ěště vyhrocenější, když vo vás vlastně skoro nikdo nevěděl,“ spustí Jula. -„To je jasný, no. Možná proto z toho mam teď takový schízy,“ usměje se Lina. „Protože teď když je po všem, tak vlastně není vůbec žádnej důkaz vo tom, že se to stalo. Chápeš. Jako, že mi to nikdo nepřipomíná, protože vo tom nikdo nemluví, žádný fotky nemam, prostě nic. Klidně bych prostě věřila, že se to nestalo, že sem si to vymyslela,“ Lina mluví zapáleně, Jula sedí opřená a kouří. „Ten klíč,“ řekne důrazně a ukáže na klíč, který leží na stole vedle popelníku, „je vlastně jedna z mála věcí, která mi dokazuje, že to nebyl sen,“ podívá se na Julu. -„Já ti to taky můžu dosvěčit,“ zasměje se, „jestli si mysíš, že seš magor.“ -„Tak špatný to eště neni, ale přece jenom… mě ta myšlenka jít tam a vidět to znova, nebo jenom prostě dokázat, že ten byt tam je a třeba i kanape, na kterym sme si užili spoustu srandy,“ Lina se rozchechtá, „že prostě fakt existuje, to mě hrozně láká.,“ ještě rozesmátá se podívá na Julu, která se udiveně usmívá. -„Hele, ty seš magor, Linuš, fakt,“ prohlásí Jula rázně se smíchem. -„Myslíš?“ zírá na ní rozesmátá Lina. „Já mysim, že by to mohla bejt docela sranda,“ pořád se směje. -„Jako jó, pudem tam, když to chceš. Co se může stát, maximálně na nás zavolaj policii,“ říká Jula s úsměvem. -„No, a já řeknu že sem si spletla časoprostor,“ prohlásí Lina. -„Hm, dřív nebo pozdějc v tý cvokárně stejně skončíš,“ pokrčí Jula rameny a tváří se rádoby vážně. -„Třeba hele, já ti řeknu co se nám jednou stalo. Já tomu prostě nemůžu… -„Eště jedno?“ ptá se servírka u jejich stolu. Jula jenom kývne, Lina sebou cukne, zvedne zrak a řekne: -„Taky jedno a dvě vodky.“ Servírka odejde, Jula se tázavě šklebí. -„Potřebujem posilnit, nebo ne?“ prohlásí Lina a tváří se jako, že to byla samozřejmost. -„To je fakt, střízlivou bys mě tam nedostala už vůbec,“ kývne hlavou Jula. -„No prostě jednou se stalo, že sme tam byli úplně tajně,“ pokračuje Lina zapáleně, „von řek, že jede do Liberce ke známejm a já sem měla bejt někde na ňáký kalbě na Žižkově a prostě sme tam byli, teď byla noc, my sme si tam trochu hráli na kanapi. Von byl zrovna ve sprše, byly asi tři ráno, když někdo ťuká,“ Lina vytřeští oči. Jula upíjí piva a pozorně ji poslouchá. „Prostě normálně někdo ťuká na dveře. Když pořád ťukal, tak sem šla za Maxem do sprchy a řikám mu:,Hele, von někdo ťuká.´ Von jenom vykulil voči a myslel si, že si dělam legraci, ale pak tam šel a někdo furt ťukal. Tak mi řek:,Vem si kalhotky a triko, budeš je potřebovat´ nebo tak něco,“ Lina se směje „a šel votevřít. Tam stála přítelkyně týpka, co nám ten byt pučoval, kerá znala Maxe i mě, ale jako nikdo ani netušila že my dva sme spolu. Stála jenom mezi dveřma a málem to s ní seklo. My na ní čuměli a řikáme: -,Co tu děláš?´ a vona: -,Já? Já tady bydlim, co tu děláte vy?´ Pak sme tam všichni zbytek noci kalili Becherovku a ráno Max řekl: -,Dneska je hezky, dneska by to šlo,´ a jel domu říct manželce, že konec.“ Lina má fascinovaný výraz jako by nevěřila tomu, co říká. Na stole už jsou piva i panáky. -„Kalíme, frajerko,“ Jula pozvedne panáka a Lina se k ní hned přidá, „Ta historka zní fakt trochu ujetě… kor dyš ti tou dobou bylo šestnáct,“ prohlásí Jula, když naklopí vodku. -„No, spíš sedumnáct…,“ přemýšlí Lina. , „chápeš prostě, že já sem z toho fakt v hajzlu,“ kulí na Julu oči, které se jí po panáku zalily slzami. -„Proč?“ odvětí , „Dyť to znělo jako, že ste se měli fakt pěkně,“ řekne potom Jula vesele. -„No právě!“ ozve se Lina. „Právěže sme se měli tak moc dobře a já sem byla tak moc šťastná, že nechápu jak je možný, že z toho všeho zbyde jenom taková vzpomínka, chápeš.“ Slovo vzpomínka říká s jemným pohrdáním. -„No, jasný, asi vim, co myslíš. Taky se mi to stává, třeba když myslim na tátu.“ Jula hledí s vážnou tváří před sebe. Lina posmutněla a opět si hraje s tácky na stole. -„Julinko,“ zvedne za chvíli hlavu, „musíme se eště trochu zhulákat, aby sme tam mohly jít, jasný?“ její hlas zní posmutněle. -„To víš, dáme si a pudem,“ prohlásí Jula vesele a usměje se na ní. ** -„Ššššt!“ rozléhá se chodbou. Všude je tma. -„Ty vole, seš blbá, se tu hihňáš,“ ozve se, hned potom smích a vzápětí rána. -„Co děláš?“ křičí jedna z dívek polohlasem. -„Sem upadla, ne!“ ozve se odpověď a potom hihňání. Je slyšet, že dívky stoupají po schodech. -„Jaký patro?“ -„Půda.“ -„Si děláš prdel,“ vyprskne Jula. Potom je slyšet zase hihňání. -„Já se bojim,“ rozléhá se šepot tmavou chodbou. Zvuk stoupání po schodech utichnul. Je slyšet podivné rachtání. -„Půč. Já to zkusim.“ -„Co dyš tam někdo bude!“ -„Seš blbá, už sme tady tak tam dem, ne?“ „Tak dělej. Máš tu flašku?“ -„Kal.“ Je slyšet šroubování zátky a bublání. -„Ááá. Tak strkej!“ ozve se a potom smích. -„Strkam.“ Chvíli se ozývají zvuky narážení klíče o železo. -„De to?“ -„Asi ne.“ -„Uff!“ Lina vyprskne smíchy. Právě v tom okamžiku se ale ozve ten správný zvuk – klíč, který se vsunul do zámku. Dívky strnou. -„Votoč s tim. Dělej.“ -„To asi nejde,“ šeptá Jula do zvuku zámku, který nechce povolit. -„Půč,“ zkouší to chvíli Lina. „To asi vyměnili,“ řekne a potom vyprskne smíchy. Jula se začne smát taky. –„A je po srandě, co? Puč mi tu flašku.“ Jula pije, Lina se pořád hihňá. -„Tak co, dem?“ ptá se Jula polohlasem, vyndá klíč ze zámku. -„Ne, já to eště zkusim, třeba si to tam dala ňák blbě.“ Lina si od ní bere klíč a jde ke dveřím. Vsune klíč do zámku, zní to jako, že pasuje, ale nejde s ním otočit. -„To je divný,“ šeptá Lina. -„Póď.“ Chodbou se rozléhá July šepot. Lina vysunuje klíč, když se ozve zvuk odemykání dveří. -„Co děláš,“ vyhrkne Jula. Lina nestačí odpovědět, ze dveří už se line proužek světla. Mezi dveřmi stojí muž menší postavy oblečený jen v trenýrkách. Civí na dívky, které na něj ze tmy mžourají. -„Co je?“ zeptá se jich vystrašeně. -„My sme se vás chtěly zeptat, jestli bysme se nemohly podívat dovnitř,“ blábolí Lina a hihňá se. -„Cože?“ hledí na ně muž se strnulou tváří, „Co chcete?“ -„Jenom se podívat dovnitř, jak to tam vypadá,“ odpoví Jula a přihlouple se usmívá. -„A proč proboha?“ -„Aby se zhmotnily vzpomínky,“ vysvětluje Jula a rukama dělá gesto, jako by ohmatávala kouli. -„Já sem se bál, že to je ňáká přepadovka… to se mi ulevilo,“ řekne a je klidnější -„Ne, to my jen tak sme se tu zastavily…,“ Lina má zdecimovaný výraz a opírá se o stěnu, v ruce drží láhev Becherovky. „Sme vás chtěly pozvat na panáka,“ žvaní dál a pozvedá láhev. Jula se přihlouple usmívá a přikyvuje. -„Počkejte, já du jenom něco říct,“ řekne muž kvapně, jako by si právě na něco vzpomněl. Za chvíli se vrací, za ním jde mladá tmavovlasá žena v županu.¨ -„Dobrý večer,“ řekne s úsměvem, zkoumavě se na dívky podívá a schová se za muže. -„Proč teda chcete dovnitř?“ ptá se muž. -„Já sem sem dřív chodila, tak se chci podívat, jesi to tu vypadá pořád stejně. Tady jo,“ Lina se rozhlíží dovnitř. -„Dejte si s náma panáka, my sme vás chtěly pozvat na panáka,“ kření se Jula na muže i na ženu, která se částečně schovává za ním a stejně jako on se pobaveně usmívá. Muž se na ženu otočí, chvíli si šeptají a potom muž řekne se zvláštním nedůvěřivým úsměvěm: -„Tak poďte .“ Lina si sedne na lavici do předsíně, sundavá si boty a kření se na Julu, která stojí zaraženě před zavřenými dveřmi. Žena zmizí na konci vstupní haly. -„Je to tu pořád stejný,“ říká Lina a rozhlíží se, „akorát sem úplně zapomněla, že tu byl tenhle sloup,“ ukazuje na masivní sloup uprostřed haly. Má fascinovaný výraz, klátivou chůzí jde dál do setmělého obývacího pokoje, kde u stolu sedí žena v županu. Jula jde hned za ní, trochu nevěřícně se usmívá. V obývacím pokoji si Lina sedne na kanape. -„To je vono, Julo, jak sem ti řikala, to kanape,“ rukama do něj buší a tváří se šťastně. Žena u stolu jí pozoruje a potom řekne: -„Co si teda dáme?“ má milou, unavenou tvář. Na stole před ní je popelník, krabička cigaret, zapalovač, konvice s čajem, velký hrnek, ze kterého se kouří a obal od čokolády. „Co pijete?“ -„Tu Becherovku,“ odpoví Jula tónem, jako že je to jedno. Lina fascinovaně zírá na stěnu před sebou, na které visí hodiny, jako by ženu neslyšela. -„To je divný. Vy ste ty hodiny přendali?“ ptá se jí a ukazuje na stěnu. -„Ne, my sme tu určitě nic nepřendavali,“ odpoví příjemným tichým hlasem. -„To je divný, já sem si pamatovala, že byly tady na tý stěně…ale to je blbost, musely bejt na týhle. To sem si musela splést.“ Do pokoje vchází muž se čtyřmi štamprlaty a s lahví tequily pod paží. Jula se na něj rozpačitě usmívá, Lina jako by ho neviděla vstává a odchází do pokojů za obývákem. Muž si se ženou vymění udivený pobavený pohled. -„Dáte si tequilu?“ ptá se July a pozdvihne jedno štamprle. -„Jo, nebo klidně mi nalijte tu Becherovku,“ ukazuje mu láhev, kterou drží v ruce. -„Jak chcete,“ pokrčí rameny. -„Tak tu Becherovku,“ podává mu Jula láhev, „ať mi neni blbě.“ Ve dveřích stojí Lina se zrdceně nechápavým výrazem. -„Tam je to úplně stejný.“ Jde ke kanapi a sedne si. Muž jí podává štamprle Becherovky. -„My sme tu nic neměnili, my sme tu totiž tak trochu ilegálně,“ prohlásí muž se smíchem. -„My sme tu taky byli ilegálně,“ odpoví automaticky Lina s nepřítomným pohledem. -„No vidíte, to je shledání,“ zasměje se muž a pozvedá štamprle. Žena se usmívá na muže a jde ke kanapi, Lina se postaví, všichni teď stojí v kroužku. -„Tak na co?“ ptá se muž a dívá se z jedné dívky na druhou. -„Na časoprostorový smyčky,“ řekne Lina zdrceně. -„Ty miluju,“ rozesměje se muž a podívá se na ženu, která se usmívá. Přiťuknou si a naklopí do sebe panáka. -„Co je, Linuš?“ ptá se Jula, když vidí, že se Lině vlévají slzy do očí. -„To ten panák, dycky mi po něm slzej voči.“ -„Aha.“

---