Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seLolita
16. 01. 2008
6
7
1380
Autor
Montrealer
Lolito,
dva bílí rackové mě provázejí,
snad vzpomínku tvou
mně přinášejí.
Lolito,
tak jako my snad lásku v srdcích mají
když přelétají
oceán.
Eliška byla úplně obyčejná holka, podle školního prospěchu spíš podprůměrná, protože propadala z mluvnice a z počtů. Tak to aspoň připadalo nám, obyčejným třeťákům. Pro suplující učitele - a u nás se suplovalo dost často - však měla Eliška jednu neocenitelnou vlastnost: uměla "zaujmout publikum", takže se suplující učitel nemusel vůbec zaobírat žáky ve třídě, do které byl poslán dělat dozor. Prostě přišel a zeptal se:
„Je tady Eliška Žitková?“
„Jééé tadýýý.“ odpověděla sborově třetí á.
„Tak, Eliško, pojď sem na stupínek a zazpívej nám něco pěkného!“
Eliška pokaždé s radostí poslechla. Svým zpěvem dokázala udržet třídu 3.a v patřičném klidu po celou hodinu, takže suplent mohl klidně opravovat písemky, což by jinak činil ve sborovně.
Jednou však měla i Eliška své problémy. O přestávce nám ukazovala díru po vytrženém zubu a my ji popleskávali po ramenou, jaká že je statečná, když dokázala bez brečení přetrpět brutální zubařův útok. Jenže ten den se taky suplovalo:
„Je tady dnes Eliška?“ zeptal se jako obvykle suplent.
„Je, ale zpívat nemůže, protože jí dneska trhali zub.“ odpověděli jsme mu sborově.
„Je to pravda, Eliško, že ti trhali zub?“ vyzvídal zastupující učitel.
„Jo, zub mi sice trhali, ale zpívat můžu.“ usmála se statečně Eliška. A zpívala. Lidové písničky, které jsme se učili v hodinách zpěvu, hymny a svůj vlastní repertoár, v němž vynikala Lolita, písnička německých autorů a hit našich domácích rádií, protože hitparády u nás samozřejmě ještě neexistovaly - muselo se přece pilně pracovat, aby se postavila republika po válce na nohy a vybudoval se socializmus. Tehdy jsme tomu samozřejmě věřili. Tehdy tomu věřili i učitelé a mnozí rodiče…
Když končil školní rok, nastalo velké loučení. Naše "školička" byla totiž určena pouze pro žáčky prvních až třetích tříd, byly to prosté dřevěné pavilony a v nich malé dětské lavičky pro malé dětičky. Lavičky, jimž jsme za tři roky již poněkud odrostli. Proto nás informovali, že do čtvrté třídy určitě půjdeme do jiné školy a že se třída, tak jak jsme se mezi sebou znali, v žádném případě neudrží pohromadě. A taky že ne. Do čtvrté třídy jsem začal chodit do Michle a z původní třetí třídy se mnou chodilo jen devět dětí. Eliška nám přitom někam zmizela. Buď šla do jiné školy, nebo propadla a opakovala třetí třídu, v každém případě však v jiné škole. Při suplování se v mé třídě už nikdy nezpívalo. Eliščin zpěv a její skvělou hudební paměť nahradilo Věrčino perfektní čtení a dobrodružné romány pro děti z dob první republiky.
Tohle všechno mi proběhlo hlavou, když jsem v hudebním antikvariátě uviděl svazek not s nápisem: Lolita
dva bílí rackové mě provázejí,
snad vzpomínku tvou
mně přinášejí.
Lolito,
tak jako my snad lásku v srdcích mají
když přelétají
oceán.
Eliška byla úplně obyčejná holka, podle školního prospěchu spíš podprůměrná, protože propadala z mluvnice a z počtů. Tak to aspoň připadalo nám, obyčejným třeťákům. Pro suplující učitele - a u nás se suplovalo dost často - však měla Eliška jednu neocenitelnou vlastnost: uměla "zaujmout publikum", takže se suplující učitel nemusel vůbec zaobírat žáky ve třídě, do které byl poslán dělat dozor. Prostě přišel a zeptal se:
„Je tady Eliška Žitková?“
„Jééé tadýýý.“ odpověděla sborově třetí á.
„Tak, Eliško, pojď sem na stupínek a zazpívej nám něco pěkného!“
Eliška pokaždé s radostí poslechla. Svým zpěvem dokázala udržet třídu 3.a v patřičném klidu po celou hodinu, takže suplent mohl klidně opravovat písemky, což by jinak činil ve sborovně.
Jednou však měla i Eliška své problémy. O přestávce nám ukazovala díru po vytrženém zubu a my ji popleskávali po ramenou, jaká že je statečná, když dokázala bez brečení přetrpět brutální zubařův útok. Jenže ten den se taky suplovalo:
„Je tady dnes Eliška?“ zeptal se jako obvykle suplent.
„Je, ale zpívat nemůže, protože jí dneska trhali zub.“ odpověděli jsme mu sborově.
„Je to pravda, Eliško, že ti trhali zub?“ vyzvídal zastupující učitel.
„Jo, zub mi sice trhali, ale zpívat můžu.“ usmála se statečně Eliška. A zpívala. Lidové písničky, které jsme se učili v hodinách zpěvu, hymny a svůj vlastní repertoár, v němž vynikala Lolita, písnička německých autorů a hit našich domácích rádií, protože hitparády u nás samozřejmě ještě neexistovaly - muselo se přece pilně pracovat, aby se postavila republika po válce na nohy a vybudoval se socializmus. Tehdy jsme tomu samozřejmě věřili. Tehdy tomu věřili i učitelé a mnozí rodiče…
Když končil školní rok, nastalo velké loučení. Naše "školička" byla totiž určena pouze pro žáčky prvních až třetích tříd, byly to prosté dřevěné pavilony a v nich malé dětské lavičky pro malé dětičky. Lavičky, jimž jsme za tři roky již poněkud odrostli. Proto nás informovali, že do čtvrté třídy určitě půjdeme do jiné školy a že se třída, tak jak jsme se mezi sebou znali, v žádném případě neudrží pohromadě. A taky že ne. Do čtvrté třídy jsem začal chodit do Michle a z původní třetí třídy se mnou chodilo jen devět dětí. Eliška nám přitom někam zmizela. Buď šla do jiné školy, nebo propadla a opakovala třetí třídu, v každém případě však v jiné škole. Při suplování se v mé třídě už nikdy nezpívalo. Eliščin zpěv a její skvělou hudební paměť nahradilo Věrčino perfektní čtení a dobrodružné romány pro děti z dob první republiky.
Tohle všechno mi proběhlo hlavou, když jsem v hudebním antikvariátě uviděl svazek not s nápisem: Lolita
7 názorů
Montrealer
31. 01. 2008Marcela.K.
26. 01. 2008
Hezká vzpomínka a dobře se čte. Mám drobné výhrady, ale nechám si je pro sebe. Tobě patří tip */
To bylo pěkné vzpomínání... Věřím, že Eliška někde ještě pořád báječně zpívá. Naši třídní partu takhle "roztrhli" až od šesté třídy, ale taky se tím porušila spousta krásných nitek, co spojují lidi... :-)