Arandil Harfeník 2

2.

Únava a vyčerpanost. Vztek zmizel už kdesi dávno na počátku cesty. Docházely mu síly a věděl, že se nesmí zastavit. Život sestřičky je příliš drahocenný, než aby jej riskoval svým otálením... silou vůle zaháněl myšlenku, že vlastně ani pořádně netuší, kam jít. Jak by mohl? Neznal jiný svět. A kdyby cizinec nepřišel právě odtud... nikdy by nevkročil do zemí, které obývají přízraky dávno ztraceného národa.

"Ale ty musíš, že?" pomyslel si hořce. "Slíbil jsi to. Přísahal. Při všech bozích, na které sis dokázal vzpomenout, při těch starých... i při tom novém, ukřižovaném."

Podél cesty, v hustých temně zelených keřích obsypaných stříbrnými kvítky, jako by se míhal stín. Útlá postava skrytá v plášti, snad jen zvědavá, snad číhající na příležitost vhodnou k útoku, to Evnisien MacLyr netušil.

"Jistě, hlupáku. Ani tě nenapadlo uvažovat, co bude, až někoho z nich potkáš. Čekal jsi, že vpochoduješ rovnou do mohyly, najdeš toho parchanta, co vztáhl ruku na Branwen, necháš ho okusit chladného železa, a zase zmizíš?" Asi ano. Nikomu ze Vznešeného lidu nelze věřit; od počátku byla mezi nimi a Milessiany prolita krev...

"Dovoluji si nesouhlasit," vpadl mu do úvah jasný hlas.

Ženský...

Kousek na cestě od něj, sotva tři, čtyři kroky, stála dívka. Vítr si hrál s rozcuchanými tmavými vlasy a v očích zářily plamínky zpola ztracených hvězd. Něco mu v ní připomínalo svítání. Nebo snad soumrak? Na tom zas až tak nezáleželo.

"Já... já..." dostal ze sebe pouze a ona se jen rozesmála.

"Máš příliš hlasité myšlenky, člověče," poznamenala a dlouze spočinula pohledem na jeho zbrani. "S něčím takovým si koleduješ o vážný problém. Ve Faerii je chladné železo zapovězené - a pozemky mého otce nejsou výjimkou."

Ne, nebála se. A to ho zarazilo snad nejvíc ze všeho. Kdyby chtěl, mohl by... ale nechtěl. Ne, když viděl její bezstarostnost.

"Omlouvám se, krásná panno," řekl jen. "Jsem... jsem jen válečník na osamělé výpravě. Mé jméno je Evnisien MacLyr, mladší bratr krále Brana. Pátrám po své sestře, kterou unesl jeden z vašeho národa a vězní ji ve Faerii proti její vůli."

Přikývla, spokojená s jeho slovy.

"I já se ti omlouvám, rytíři, za bezohledné vpadnutí do tvých úvah. Jsem Erian, dcera Gwyonna, vládce Okřídleného domu. Možná jsi o něm něco slyšel... a pokud ne, tak na tom vpodstatě nesejde. Nevím, co ti kdo řekl o fae, ale napochodovat na jeho území s něčím tak ohavným, jako je tvá zbraň, je čin rovný vyhlášení války.Vzhledem k tomu, že jsi ji ještě nestačil proti nikomu použít... třeba není zas až tak pozdě.

Máš vůbec tušení, kam jdeš, nebo se potloukáš Faerií jen tak na slepo a doufáš, že na toho zlosyna narazíš řízením náhody?"

"Spíše... to druhé," přiznal poněkud neochotně.

"Potom přijmi mé pozvání, pane. Okřídlený dům je příliš blízko, než abys jej mohl minout, a je v něm příliš mnoho bojovníků, než aby nechali tvou přítomnost bez povšimnutí. Požádej mého otce o právo průchodu a když mu řekneš, co tě přivádí do těchto končin, neodmítne ti ho. A... spíš přidá i nějakou radu, kde bys mohl hledat."

"Zní to rozumně, panno Erian."

"Já vím," zasmála se, "nicméně na zdvořilost bude lépe nezapomenout."

"Jen... bojím se, že případné pohostinství bych musel odmítnout..."

Upřela na něj pohled a pravila jediné slovo: "Proč?"

"Protože... jsem ze světa smrtelníků. A chtěl bych se tam vrátit... v pořádku."

"Tomu rozumím. Ale proč ne-... Dobrá. Sice si neumím představit, že by vám někdo nabízel pečené vepřové, jablka, víno či medovinu, protože kdyby se tak stalo, porušil by etiketu on, avšak... No, je to konec konců tvá osobní věc, sire Evnisiene, zda a z jakých důvodů se rozhodneš strávit Beltaine pouze o chlebu a vodě." A když překvapeně zamrkal, dodala jen: "Voda je všude vodou a nepoutá k žádnému světu. A obilí... obilí je dar vašich králů našim; my sami jsme ho nikdy předtím nepěstovali. Nemusíš se tedy bát, že zůstaneš úplně o hladu."