Není Štědrý den jako Štědrý den

I Štědrý den může být zcela netradiční...

Hospodář má nové koleno – byl s ním před měsícem na operaci. Já jsem před dvěma týdny byla na operaci ucha, ale nemám nové ucho. Zato mám spoustu nových zkušeností a zážitků. Ucho je zatím hluché a zmíněná operace mi maličko změnila stabilitu, takže mám denní pomejdanový stav – někdy se motám více někdy méně, ale motám se stále. Doma jsem to vyřešila tím, že nic nedělám, nikam nechodím, dřepím u bedny a diskutuji na chatu.
Ale přeci jen bylo zapotřebí trošku uklidit a ozdobit stromeček. Z neznámých důvodů (teď už ale vím) jsem si loni pořídila stromek umělý, protože jsem na něj zrovna měla a byl v akci – to se my, krkaví, můžeme přetrhnout.
Stromek odpočíval na půdě, takže mým hlavním úkolem bylo dopravit poměrně objemnou a ne dvakrát lehkou krabici se stromkem z prvního patra (tam je půda) do přízemí (tam jsem já). Vzala jsem čagan po babičce a už jsem si to motala na půdu. Ve zdraví jsem došla na místo, objala krabici a šla. Úspěšně jsem ji dopravila k prvnímu schodu. Tam jsem krabici opatrně postavila a hodlala jsem najít způsob, jak ji po schodech dopravit dolů. Způsob se našel sám – zamotala se mi hlava, chtěla jsem nabýt rovnováhu použitím hole, tou jsem jen zamávala ve vzduchu, poté jsem si s ní podrazila nohu, touto nohou jsem kopla do krabice a stromek letěl po schodech jak po skluzavce následován mým pozadím. Dole jsme se oba našli – já se řehtala jako blbec – stromek nikoli.
Pak jsem se pokoušela stromek sestavit (má 2,5m), což se mi po velkém úsilí opilce podařilo bez ztráty kytičky.
Co teď? Ozdoby mám uskladněny ve dvojitém stropě nad koupelnou a musím použít štafle, abych je mohla sundat. Ale prostor je tak malý, že buď použiju štafle mírně opřené o zeď a držím se protější zdi rukama, nebo srovnám štafle a mohu otevřít dveře. Obojí najednou nelze. Vždycky to děláme ve dvou – jeden tahá krabice a podává je horem přes mírně otevřené dveře druhému, který je na druhé straně přejímá. Nebyli jsme dva, protože hospodář s novým kolenem taky dřepí doma u bedny – televize. Tak jsem vždycky vzala krabici, dala ji do nižších fochů ve zdi, slezla dolů, srovnala štafle, abych mohla otevřít dveře, vzala stoličku a krabici s větším či menším úspěchem sundala. Toto konání jsem opakovala asi 20x – máme hodně krabic.
Než se mi vše podařilo, byla už tma. Zatímco sousedi už slavili Štědrý večer, já se pokoušela ostrojit stromek. Konečně se mi to po několika padání koulí i mě podařilo.
Usmažila jsem mnou „chytře“ den před tím připravené řízky, dala sváteční ubrus, umyla se, převlékla do svátečního, pomodlila se, popřála si dobrou chuť a účastnila se sváteční večeře.
Jindy se večeřívalo u hospodáře a k nám se chodilo pod stromeček. Vzhledem k tomu, že byl hospodář na mě vulgární, byla jsem uražena a tak jsem si sváteční večeři odbyla ve své noře sama.
Poté jsem si zahrála koledy, vzala jsem dárky a s čaganem jsem se doploužila k hospodáři (= pár metrů přes ulici).
Nešlo si nevšimnout svátečně prostřeného stolu se dvěma talíři – asi se mnou počítal. Byl příjemný a mezi řečí mi vyprávěl, jak zakopl o šňůru od luxu a natáhl se jak široký tak dlouhý přes staré koleno na nové a připočůral se bolestí.
I když jsem se maličko lekla, v duchu jsem měla škodolibou radost a nikdy by mně nenapadlo, že ty boží mlýny jedou tak rychle.

Dnes po kontrole v nemocnici mi pan primář sdělil, že to ucho bojuje s mým implantátem (dali mi tam kus titanu) a proto tak vyvádí – pousmála jsem se – to ucho je celý JÁ.

---