NAIRA 1část: Pod povrchem

                  Naira 

Pod povrchem.

     Sluníčko pomalu zapadalo.  Čas povolený k pobytu nahoře skoro vypršel.  Nezbývá jí nic jiného než se vrátit dolů.  Ne, že by se jí chtělo, ale nemá na vybranou. Naposled se rozhlédla po krajině.   Jak ráda by tu zůstala, kdyby to bylo jen trochu možné.  Uvidí, snad někdy v budoucnu.   Až dokáže, že něco umí, dodělá školy, najde partnera a dokáže, že má představu o budoucnosti…  Dokáže to?  Chce to jen čas a trpělivost.

     Tolik se jí toho honilo hlavou, když sjížděla rychlovýtahem zpátky dolů. Oni to myslí dobře. Hlavně s přírodou.  Kdyby se nepostarali, tak by to dopadlo bůhví jak. To,  že  může  nahoru jednou za čtrnáct dní  je pro ni vlastně moc dobré.  Jiní jsou na tom mnohem hůř.   Někteří se dostanou ven jednou za měsíc a někteří skoro vůbec.  Od příštího týdne má dokonce slíbeno, že se ven dostane dvakrát i třikrát za týden.   Vzhledem k tomu co dělá, v zatím jedné z povolených dostupných oblastí čítající několik kilometrů čtverečních. A samozřejmě hlídané kamerami.  Tam má rostliny nastudované.  Aspoň podle teorií doposud známých, nebo částečně zachovalých z minulosti. Ale se zvířectvem to bude horší. Ale jak se to vezme. Už jich moc nežije.  Lidstvo mnoho zničilo a vyhubilo. Po čtvrté světové se proto rozhodli zbytky obyvatelstva usídlit v podzemí.  A nechat přírodu za malé pomoci poradit si samu. Už je to dlouho. Hodně dlouho. Lidé začali dostávat zvláštní povolení pro vstup nahoru. Ona ho dostala. Už poněkolikáté. Byla to příjemná změna. Venku bylo nádherně. Obzvlášť když bylo léto a mohla se podívat do oblasti, člověkem nezasažené.  Samozřejmě existovali oblasti, které měl člověk pořád pod kontrolou. Stav ovzduší musel být neustále kontrolován. A také museli zkoušet, jestli se na některém poli něco neurodí.  Mnoho let to zkoušeli téměř marně. Už to chtěli vzdát. Než se jim začalo nepatrně dařit. To jim dalo naději a chuť aby v tom pokračovali.  Jinak by se museli, jako doposud, spoléhat na umělou výživu.  Na stroje, které se snažili improvizovat, jak byly naprogramovány, měly vymýšlet jídla, v rámci možností, aby nakrmily lidi a aby strava nebyla jednotvárná.  Spousta lidí byla docela spokojená a žila, jak se dá. Mírná populace lehce stoupala. Země se dávala velmi pomalu do pořádku.  Lidé prý mírně pomáhali.  Pomáhali opatrně, zahanbeni jak jí ublížili. V minulosti jí hodně ublížili.  Aspoň většina si to snad uvědomovala.  Snad.

    Ano, konečně doma.  Venku byla sice ráda, ale ty kontroly!  Jindy to prošlo hladce, ale někdy…  Její byt nebyl velký, ale útulný. Měla ho ráda. Tady si mohla přece jen dělat, co chce.  Aspoň v rámci možností.   Dala si sprchu, rozčesala si dlouhé vlasy; málo komu se v dnešní době chtělo udržovat takhle náročný účes;  použila přípravky, které nebyly zrovna lehko k dostání…    Schoulila se do lehounkých jako by vzdušných přikrývek, toužíc po klidném, ničím nerušeném spánku, raději beze snů. Raději si nenaprogramovala ani žádné školící, nebo poučné a už vůbec ne výchovné sny.  Nedělala to už dlouho.  Doufala, že jí to projde. Proč by ne? Když jinde nebyly problémy, tak proč se ještě otravovat v noci.  Uvidí.  Je poměrně oblíbená a většinou jí takové drobnosti procházejí. Usínala s těmito myšlenkami a hlavně s vidinou té nádherné přírody, kterou mohla dnes opět spatřit. Byla šťastná, že ji mohla zase vidět, a že tam mohla být dokonce skoro dvě hodiny, i když to byl určitě jen její zlomek.

Třeba toho uvidí někdy mnohem víc…

    Vzbudil ji nepříjemný budík. Co se dá dělat. Musí do práce, nebo do školy. Po probuzení jí to zrovna nemyslelo.

   ,,Kolikátého je dnes?  Aha," mžourala do elektronického diáře na zdi.

   ,,Takže to máme to nudné školení, kde s námi jednají jako s malými dětmi. No, jsou mnohem horší věci," zarazila se.

   ,,Ale jedno vím jistě! Jestli si nepořídím nějaké zvíře, s kterým bych mohla mluvit, a nebo se aspoň vymlouvat, že mluvím s ním, tak skončím jako blázen. Jako blázen, který trpí samomluvou!"  Nehodlala si připustit, že už je dlouho sama.

 Oblékla se jen lehce podle pravidel, které vyžadovala zdejší společnost. Většinou promíjela drobné prohřešky. U ní to bylo hodně na hranici. Její téměř dokonalou postavu jí mohli jen závidět, obtažené kalhoty jí skvěle padly, ale ten výstřih? Ne, že by ho přehnala. Ale současné uniformy…no hrůza! Člověk by se v nich uškrtil.

    Cestou se stihla stavit v rychlo-občerstvení na snídani:

   ,,Jo! Říkala jsem silný černý kafe a koblihu s jahodovou marmeládou. A jestli to budeš chtít slyšet potřetí, tak tě nechám vyměnit!" Někteří roboti se jim zrovna nepovedli…

    ,,...a představujeme vám nováčky…“ že by konečně něco zajímavějšího? Už by bylo načase. Jinak to školení zase proklimbá. To není jak v ty časy, kdy chytili nějaké uprchlíky a pak je vyslýchali a páčili z nich informace. Oni byli tam venku a věděli víc.

   ,,A jeden uprchlík…“ probudila se. Cože říkali? Čím, že se provinil?

   ,,Donedávna bezúhonný občan se provinil… A proto má dvě možnosti: Buď si půjde odsedět= v našem případě tvrdě odpracovat… A nebo dostane přiděleného vyššího pracovníka, kterému sdělí veškeré poznatky, které zjistil, když měl tu možnost. Ale pokud to nepovede k žádným výsledkům, vracíme se k původnímu trestu:tzn. několik let. Ale pokud se nikdo nepřihlásil…“

    Už několik dlouhých minut mu hleděla do tváře. I když neseděla nejblíže, něčím ji ten troufalý mladík zaujal. Na její vkus působil sice dost divoce, neupraveně. Ale byl venku. A možná dlouho. Určitě déle než ona. Jo! Udělá to. Proč ne? Třeba se něco dozví. Určitě se dozví něco zajímavého. Musí, když už se odhodlala. Přihlásila se málem na poslední chvíli. Už začali i váhat.

    ,,MYSLÍTE TO VÁŽNĚ!!!“

    ,,ODPOVĚZTE!"

    ,,Ano, promiňte, omlouvám se. Je to pro mne opravdu příležitost, jak se dozvědět víc o venkovním světě a nastudováním nových poznatků tak obohatit a rozšířit mé práce a studia o rostlinstvu a posléze i zvířeně o které mi toho spousta chybí a…“jak se probudila, tak pak nevěděla najednou co dál.

     Naštěstí to brali jako pauzu pro nadechnutí a sami ji zarazili:

   ,,Zdá se, že vaše úmysly jsou čistě vědecké. Budeme v to spoléhat i nadále a budeme vás samozřejmě kontrolovat. Nemusíte se bát, že by vás dotyčný napadl, protože mu byl instalován čip, podle kterého určíme vždy jeho polohu a dnes i míru vzrušení, takže by neměl nikomu ublížit. A pokud by se tak i přesto stalo, bude v krátké době--odstraněn--, takže se vlastně nemusíte vůbec bát."

    Dokonalý výklad. V podstatě jsem se vůbec nebála, dokud mi to nebylo vysvětleno. No pěkně děkuji. Do čeho jsem se to pustila? No co už teď.

    Když odcházela z kanceláře, teprve jí začalo docházet, že už to nemůže vzít zpátky. Už to podepsala. Kdyby ne, tak mohla mít problémy už tam. No co, když už nic, tak z toho bude aspoň vzrůšo. Její život je poslední dobou až moc klidný. Ale stejně by si měla pořídit aspoň kočku. I když i taková, byť nenáročná kočka, nebyla v dnešní době vůbec levnou záležitostí.

    ,,Takže tady vám předávám provinilého; (mírnější označení pro vězně, který se ovšem v podstatě ničím vážným neprovinil. S těmi jinými, jak se jim říkalo, bylo nakládáno mnohem krutěji.); tady podepište převzetí jeho karty, samozřejmě s tím, že oznámíte jakékoli nesrovnalosti okamžitě nám. Jak jste už ostatně byla obeznámena. Opakuji to jen pro vaše dobro!" posunul si své kulaté brýličky a vypadal i přes svou malou postavu, že snad hodlá pokračovat ve výkladu.

    ,,Děkuji! Vše je mi jasné!" zmohla se na docela důraznou odpověď, která i ji samotnou překvapila.

    ,,Takže…no…dobře… tedy… … …"trochu se zakoktal, otočil se na podpatku, málem si srazil obroučky a odpelášil.

    Zakroutila hlavou, plná myšlenek a.. Uvědomila si, že její--svěřenec--na ni zírá!

    ,,No co koukáš!" vybafla.

    ,,No co. Jsem zvědavý, jak si poradíš? Neboj, nebudu ti to ztěžovat. Vím, že podle čipu mně najdou všude. A můžou to se mnou skoncovat, kdy se jim zamane. Myslím tím zabít mně, kdykoli… Já jen abys věděla. Ne, že by mi to až tak vadilo, protože žít tady, ale to až jindy. Prostě se musíme domluvit," zkusil to po dobrém, aspoň podle něj.

    ,,Jak domluvit! Ty mně buď budeš muset poslouchat, nebo stačí málo a máš po srandě! Víš to vůbec!" snažila se mu nahnat strach, nebo se o to aspoň pokoušela. Sama v tu chvíli asi nevěděla. Ale to co věděla naprosto bezpečně, že stačí zmáčknout jediné tlačítko poplachu a ...došlo jí, že je to hrozně kruté...bylo by...

    ,,Uklidni se prosím, nehodlám ti dělat problémy.  Opravdu. Věř mi!  Jak tak na tebe koukám, bude to s tebou docela oříšek. Zdáš se dost tvrdá,"odhodil tmavé vlasy z čela a zůstal s hlavou nakloněnou s mírným úsměvem.

    Náhle jí to došlo. Stál tam, koukal na ni, ruce v poutech. V poutech? Proboha to taky nechali na ní? Vlastně toho podepsala, bůh ví kolik.?. No co už, hlavně to nějak už vyřeš! Nadávala si, měla jsi dávat větší pozor!

    ,,Ano, to je to tlačítko. Děkuji,"zase se usmíval. Připadala si hloupě. Neví, jak se tvářila. Uslyšela pak jen:

    ,,Tak si to tak neber! Všechno je jednou poprvé."

    Uvědomila si, že jí podává ruku:

   ,,Můžeme být přátelé, tedy jestli bude chtít? Ano?"

    ,,Já si to ještě rozmyslím, jo?" co to říká, chtěla snad domluvit úplně jiné věci. Že by to snad bylo tím, že už tak dlouho s nikým blízce nekomunikovala?

    ,,No, kdyby něco, tak mně stejně ovládáš, ale jen abys věděla, ubytovali mě o patro níž na čísle 4017. Pokoj se zvýšenou ostrahou. Takže radši dobrou… Jo a jen tak mimochodem, jmenuji se Rail. Rail Krign."

    ,,Já Naira Svensnová."

    To jsem se nezmohla na víc? Jen na jméno. Ach jo. Jestli takhle půjde dál, tak se odsud nikdy nevyhrabu. Do čeho jsem se to dala. Kašlu na nastavení snů… ať si trhnou… Mám svých úvah až, až… Přemítajíc do čeho se to vlastně pustila, neusínalo se jí dnes zrovna nejlíp.

    Procitla ještě před budíkem. Zamáčkla ho sotva pípnul. Ještě rozespalá zapnula počítač. Teď to měla nařízené ráno i večer, každý den bez vyjímky. To si zapamatovala…  ( na štěstí pro ni). No jo. Jistě. Oni aby zaspali. Začínala je nesnášet. Ne, že by to přišlo náhle. Štvali ji už dlouho. Hodně dlouho. Ale když byla hodná, tak se dostala ven. A to stálo za všechno. Pro to dokázala udělat moc a vzdát se ledas čeho…

    Ihned po zapnutí počítače byla zahrnuta mraky informací. Ach jo. Ještě aby toho snad začala litovat. No nic. Půjde se opláchnout, dá si silný kafe, pak se na to podívá znova a uvidí…

    Takže co tu máme. No to je informací a příkazů, no to snad nemyslí vážně! No dobře, tak si z toho vybereme to podstatné. Uděláme si výtah…

    ,,Budíček! Vstávej, nebudu na tebe čekat věčně!" zabušila znova na dveře číslo 4017… ,, Cvak“, dveře se pootevřely.

    ,,Pojď dál! "ozvalo se ze sprchy.

,,Promiň, dlouho jsem neměl takové ubytování." 

    ,,Mlč a dělej, nebo budeme mít oba průšvih. A nemusím ti snad vysvětlovat, co to pro tebe znamená!" rozčílila se Naira. Zas až tak to nemyslela. Ve chvilce vylezl s koupelny, nahý, pořád se mírně usmíval. Nezírej na něj tak! Nadávala sobě. Jako bys neviděla nahýho chlapa. I když, zamyslela se, jak je to vlastně dlouho co se jí neozval její přítel? Hezkejch pár dní to bude, nebo snad to má už počítat na týdny a vůbec se k ní chová podivně. Hlavně poslední dobou. Nemá pocit, že by k sobě nějak patřili a chodí spolu ještě? Co vlastně po ní chce?

    ,,Co se mračíš? Dyť už jdu." Rail už před ní stál oblečený a snad trochu rozpačitý, nebo se jí to zdálo? ,,Nairo, vnímáš mně?"

    ,,Jasně, promiň, trochu jsem se zamyslela, " probrala se. Povzdychla.,,No nic, jdeme na to!"

    Jak tak šli spletitými chodbami, všimla si, že nemá zrovna zachovalé boty. A i to oblečení, no nic moc. Z jakých vrstev vlastně pochází? Bůh ví kde vyrostl?

    ,,Víš co? Zastavíme se nejdřív v obchodě. A bez diskuzí!" snažila se to říct co nejpřísněji a bála se, že jí bude odporovat.

    ,,Jak chceš, ale nemám skoro žádné peníze. Co jsem utekl, tak mi zabavili všechno. Zmrazili mi účet. Zamezili přístup k veškerému spojení s vašim světem. A když mně chytili, tak mi taky vzali vše co jsem u sebe měl. I osobní věci..." odmlčel se, nebo se snad zamyslel.

    ,, Peníze teď neřeš. Něco mám a pak uvidíme. Pak se dá i ledasco zařídit. Teď potřebujeme lepší vybavení. A to oba. " Samotnou ji překvapila ta rozhodnost a jistota ve slovech , které řekla. Není hloupá, že nabízí peníze  vlastně cizímu člověku?

    Nakoupili co potřebovali. Aspoň to co si mysleli, že budou potřebovat a bez čeho se neobejdou. Přistoupila i na to, že se staví po cestě u jednoho známého, neví pro co šel dozadu v jeho pochybném obchodě, jehož sortiment se dá těžko popsat. Rozhodla se o to radši nezajímat. Jen o to , kolik ji to stálo, jen tak mimo chodem...

    Pak ještě vyzvedla přidělenou výbavu. Dostala i balíček se zásobou jídla. Nepřehnali to?

Pokud ví, dostala povolení na den. Večer musí zpátky. A když to dobře půjde, tak ji pustí zítra zase. Zatím ji ani ve snu nenapadlo, že by snad mohli počítat s komplikacemi a s tím, že by se nemuseli hned vrátit a museli přežít venku noc, nebo i víc ...

    Než je pustili do rychlovýtahu, museli ukázat povolení, že můžou nahoru. Zběžně jim omrkli  výbavu a i když se snažili tvářit přísně, v těch svých výrazných uniformách, doufala, že je nechají na pokoji. Ona ani neví co má Rail u sebe. Možná je to lepší, že to neví.

    ,,Běžte!" snažil se o přísnost v hlase. Ale taky se snažil poslouchat příkazy a ničím se neprovinit,  aspoň zbytečně. Naira ho už znala, věděla kdy zhruba slouží, proto spěchala. Jakoby snad tušila, že Rail chce pronést ven něco zakázaného. Ještě si vůbec neuvědomovala s čím si začala. Ale už se do toho pustila, takže v podstatě nemá na výběr.

    Na ty patra si taky nikdy nezvykne. ,,Stoosmdesátépáté patro, zo'na 3" hlásil lahodný ženský hlas z reproduktoru ve výtahu.

    Jo. To už se učili ve škole. Lidé museli  vybudovat desítky pater pod povrch země, aby mohli přežít katastrofu na zemi, tam nahoře, kde to vypadalo po čtvrté světové příšerně. Beznadějně. Zoufalé zbytky lidí zezačátku velmi těžce budovali podzemí. Patro za patrem. Prý to byli strašně těžké a hlavně rozhodující časy. Mnozí to chtěli vzdát. A kdyby se nenašli ti rozhodnější...( A kdyby ti chytřejší, nebo lépe řečeno ti  předvídavší a majetnější neměli vybudované základny v podzemí se zásobami, pro tenhle případ...bůh ví jak by lidstvo dopadlo..)

    Dnes tu máme sto až tři sta pater podle rozlohy kontinentu. Některé totiž zanikli úplně. A nebylo by moudré tam obnovovat život. Oblasti byli podrobovány přísným zkouškám. Vyčleněny byly pouze ty nejvhodnější oblasti. Tam byly postaveny jednotlivé patra. Ty první pro tvrdě pracující, pro stavitele podzemí a pak pro stroje. Pro stroje zatím ovládané lidmi a naštěstí bez problémů ovladatelné. Stroje zajišťující život na skomírající zemi. A hned pod nimi ubytovny těch, kteří uměli stroje ovládat. Bylo třeba zajistit spoustu důležitých funkcí.

Nejen neustálý přísun vzduchu, pak jídla, vody. Pak to vedlejší jako je oblečení, psychická stránka jedinců. Takže po patrech vyrábějících  vzduch, vodu a jídlo, a těch méně důležitých následovaly ty méně důležité jako  školy, školky…(Pro přežití planety jako takové,  se mohli rodiče rozhodnout  jestli vůbec dají děti do jakékoli školy, nebo je budou učit sami... ) Pak byly ubytovny pracujících. A ubytovny jejich rodin... Pak několik pater zábavních, bary, hospody, pochybné podniky, obchody, všelijaké obchody, v kterých lze se dalo někdy sehnat téměř vše.  Pak patra policejní, výcvikové, které oddělovaly patra pro vězně. Ty  nejhorší drželi přísně na samotkách. Většinou čekali  na trest smrti. Ty ostatní museli tvrdě pracovat. Budovat podzemí. Někteří si to zasloužili víc někteří míň, někteří vůbec.

    ,,Hmm, zapomněl jsem ti říct, že ti to dnes moc sluší, vypadáš jinak," vytrhl ji.

    ,,Prosím?!“ netvářila se zrovna chápavě.

    ,,Včera jsi vypadala jinak, tak upraveně, nalíčená… Ale dnes se mi líbíš víc. Opravdu!"

Byla plná svých myšlenek, co že se jí to snaží vysvětlit? Neví kdo, na koho v tom výtahu zíral víc? Oba je probral ve zlomku vteřiny hlas: 

    ,,Nultá zo'na! Bez povolení výstup přísně zakázán!"přísnost zněla i v jindy lahodném elektronickém hlasu. Když vystupovali, ještě se za nimi otáčely videokamery. Byly umístěny všude. Ve výtahu, na chodbě, tam jak procházeli poslední kontrolou… Nasedli na krátkou, asi pětikilometrovou, elektromobilovou dráhu, která je záhy nechala vystoupit do divočiny. Dál nevedla. Zatím.

     Projekty existovali, ale zkušební vyslaní dělníci - ,dobrovolníci' - nebo vězni, se většinou nevrátili. A ta hrstka vrátivších se? Ti se odmítali bavit s okolním světem. Nepřinutilo je téměř nic.