Prase

   Pozvání od Petra mě poněkud zaskočilo. Neviděl jsem se s ním možná dvacet let, od dob, kdy jsme oba nosili na zádech školní brašnu. Žádost o návštěvu však byla naléhavá a uvedená jména předpokládaných účastníků slibovala i možnost přínosu pro můj další život a tak jsem moc neváhal.   Na druhou stranu, je doba prázdnin, proč bych si neudělal výlet na Šumavu? V redakci okresního plátku, kde pracuji, jsem oznámil nástup dovolené, druhý den  zabalil pár osobních věcí, po obědě nastartoval stařičkou škodovku a vyrazil směrem na jihozápad. Přestože mě čekalo několik set kilometrů, nijak jsem nepospíchal, protože příjemná teplota vzduchu i okolní krajina lákala k pohodové jízdě. "Když to bude nutné, přespím jednu noc v autě," uvažoval jsem a pohrdl nudnou dálnicí. Mates, jak jsem něžně nazýval svoji stodvacítku, však rozhodl jinak. Právě jsem projížděl nějakými vesničkami Českomoravské vysočiny, když autíčko zaškytalo a vpřed se začalo pohybovat jen váhavě a občasnými přískoky. "A sakra!" zaklel jsem. Poslední stavení jsem minul asi před dvaceti minutami a kolem a nade mnou se momentálně rozprostíraly jen vrcholky jehličnatých stromů. Za normální situace by to byla velice příjemná kulisa pro jízdu po lesní asfaltce, ale za těchto okolností to pro mne znamenalo katastrofu! Dokážu na přání sesmolit článek takřka o čemkoliv, ale co se týče auta, vím jen, kam se lije benzín a občas olej nebo voda. To jsou asi tak všechny mé znalosti o motorové části mého vozu! Zastavil jsem Matesa v naději, že až vychladne, dá si třeba říct. Asi po čtvrthodině a otočení klíčkem, však škodovka jen škytla, poskočila a motor zase ztichl. Za celou tu dobu kolem mne neprojelo jediné vozidlo. Vypadalo to, že budu nocovat   v autě, na neširoké asfaltové silnici, uprostřed ničeho. Už jsem se s tím smiřoval, když se ozvalo kašlání dvoutaktu a ze zatáčky se vynořila letitá motorka ČZ. Řidič zabrzdil u mého Matesa a přátelsky se zeptal: "Co je? Nejede?"

   "Ne a nevím, co s tím. Motorům vůbec nerozumím," odpověděl jsem.

"Tak si naskočte za mne," řekl ten chlapík. "Zajedeme ke mně a brácha se na to podívá. Ten je u nás přes motory."

     Nasedl jsem na zadní sedadlo a asi po čtvrt hodině jízdy jsme zastavili u osamělého přízemního stavení, krčícího se na kraji lesa. Dům neměl oplocení a nedaleko něj protékal potůček, v němž se cachtalo několik kachen.

    Můj zachránce zajel k přilehlé stodole, sesedli jsme a on motorku opřel o vrata. Když si sundal přilbu a motoristické brýle, teprve jsem uviděl, že je to ještě poměrně mladý člověk, asi v mém věku, tak mezi třiceti a pětatřiceti roky. Prohrábl si rukou zcuchané hnědé vlasy a vybídl mě ke vstupu do domu. Vešel jsem do chodby a měl jsem dojem, že jsem se ocitl na Konopišti. Stěny široké chodby lemovaly různé myslivecké trofeje. Od srnčích parůžků, přes jelení parohy po daňka, sem tam vycpaný tetřev a dokonce hlava kance. Mohl jsem nechat oči na té výzdobě, ale můj hostitel otevřel dveře do další místnosti a pokynul mi, abych vstoupil. Ocitl jsem se v pokoji s nábytkem, který určitě pamatoval mládí minulé generace. I tady část interiéru zabíraly lovecké trofeje. Z jednoho rohu na mne jukala skleněnýma očima vycpaná liška a z druhého cenil zuby již značně omšelý vlk.

     "Posaďte se, ale ještě jsem se nepředstavil. Já jsem Koutný," podal mi motocyklista ruku.

Stiskl jsem ji a odvětil: "Koryna, těší mě.

    "Dojdu pro bráchu, asi je v chlívě," řekl pak a opustil místnost. Vrátil se za malou chvilku a za ním vstoupil další muž. Že je to mladší bratr,  bylo jasné již na první pohled.  Podoba se upřít nedala a že ještě nedosáhl třicítky, bylo evidentní. Představili jsme se a já mu vylíčil své potíže. Potřásl hlavou a pak polohlasně zamručel, že to bude nejspíš zpuchřelý rozvod a že to asi opraví přímo na místě. Potom otočil hlavu  k bratrovi: "Až se vrátí Venca, zajedem tam na motorce a já pak auto přivezu." Starší Koutný přikývl a obrátil se na mne: "Tak. To by bylo vyřízené.  Dáte si něco? Kávu, čaj? Nebo něco ostřejšího? Klidně můžete. Dneska už asi dál nevyjedete. Zřejmě tu budete muset přespat. Venca se vrátí až k večeru a kam byste se potmě kodrcal. Vyspíte se a ráno můžete pokračovat."

    Vlastně mi ten nápad nepřipadal vůbec špatný. Mám dovolenou a dva týdny slastného nicnedělání před sebou. Tak co? Poručil jsem si tedy kávu a po výčtu nabídky, skleničku domácí slivovice. Můj hostitel si přisedl a za chvíli se rozproudil přátelský rozhovor. Já mu řekl o své nadcházející cestě a pár slov o sobě a na oplátku jsem se dozvěděl, že tu žijí pohromadě tři bratři, rodiče jsou již dávno po smrti a oni pokračují v rodinné tradici. Nejstarší Václav je hajným a oba dva mladší pracují rovněž v lese. Nejmladší Robert víceméně jen příležitostně, protože se stará o domácnost a hospodářství. Chovají drůbež, prasata, za domem jsou políčka brambor a zeleniny. Les také občas něco dodá a co nespotřebují, prodají známým. Až na maličkosti jsou v podstatě soběstační. V duchu  jsem se podivil nad tím, že si žádný z nich  dosud nepřivedl do domu manželku, ale nechtěl jsem hned v počátku šťourat do takovýchto osobních záležitostí a tak jsem mlčel. Po kávě jsme si šly prohlédnout chlév, údajně pýchu Roberta. Opravdu bylo na co koukat! Jako novinář jsem už psal i čunících, ale to, co jsem viděl tady, nemá asi obdoby! Ve dvou ohradách uvnitř chléva se tísnilo něco neuvěřitelného. Dvě černobílé nestvůry, každá snad víc než čtvrt tuny! Zalapal jsem po dechu a mimoděk couvl ze dveří ven. Můj průvodce se zasmál a řekl: "To je Robertův experiment! Kdysi se nám podařilo chytit v lese malé sele divočáka a Robert ho pak zkřížil s domácím prasetem. Tohle jsou už potomci. Taky jim míchá  nějaká speciální krmiva a bůhví, co ještě!"

    Vrátili jsme se do obývacího pokoje a pokračovali v nezávazném hovoru do příchodu nejstaršího člena rodinného klanu, který se se mnou krátce pozdravil a po seznámení se situací odjel s Robertem k mému vozidlu.

    Asi za hodinu jsem zaznamenal ze dvora důvěrně známý zvuk mého  Matesa, doprovázený výfukem motocyklu. Právě jsem dojídal druhou nohu vynikající domácí klobásky a sousta občas proložil usrknutím neméně kvalitní slivovice. Na nepohostinnost jsem si rozhodně stěžovat nemohl. Oba bratři po chvilce vešli do pokoje a Robert přede mne položil s úsměvem klíčky od auta: "Tak už zase jezdí, pane redaktore! Byla to jen maličkost."

    Nadšeně jsem odvětil: "Ani nevíte, jakou mám radost. Samozřejmě se s vámi patřičně vyrovnám. Řekněte jen, co jsem dlužen!"

    Nejmladší Koutný jen mávl rukou: "To vůbec nepadá v úvahu! Byla to jen drobnost a dostatečně ji vyrovnává vaše přítomnost u nás. My tu moc lidí z města nevidíme. Bude stačit, když s námi chvíli večer posedíte a povíte nám některé novinky. Že jo, kluci?" obrátil se k sourozencům, kteří jen mlčky pokývali hlavami.

     S takovým návrhem se nedalo  dělat nic jiného, než souhlasit. Když  se bratři rovněž najedli a sklidilo se ze stolu, lesák Venca donesl tác s kávou a další láhev slivovice. Začalo to vypadat na pěkně bujarý večer. Odpovídal jsem na jejich otázky, jak se nyní žije ve městech, co se nového prodává, jaké jsem viděl nové filmy a podobně. Bylo vidět, že ve větším městě asi opravdu dost dlouho nebyli. Kolem půlnoci, úměrně k pokleslé hladině alkoholu v láhvi, hovor se stával vleklejším a víčka se asi nám všem začala chvílemi přivírat.

    "Jestli vám to nebude vadit, šel bych si lehnout," řekl jsem.

Prostřední Koutný přikývl a dodal: "Půjdeme asi všichni. Robert vám ukáže, kde budete spát." Nejmladší z bratrů mi ukázal koupelnu a potom i maličký pokojík, který byl možná ještě pozůstatkem dávných dob, protože takhle nějak jsem si představoval skromné příbytky služek z první republiky.

    "Ale, co! Hlavně, že je  kde složit hlavu!" pomyslel jsem si a šel si opláchnout alespoň ty nejdůležitější tělesné součásti. Na nějaké velké ráchání jsem byl příliš unavený. Voda tekla jen studená, což mě zpočátku dost rozladilo, ale na druhou stranu částečně odplavila  počínající opičku. Pak se o své přihlásil tlak v močovém měchýři a já si uvědomil, že jsem se na tuhle záležitost zapomněl zeptat. V prostoru koupelny zařízení pro tyhle potřeby nebylo. Již jsem uvažoval, že použiji umyvadlo, ale pak jsem si to rozmyslel a vydal se k obývacímu pokoji, že se doptám. Tápal jsem podél zdi tmavé chodby k úzkému proužku světla, který propouštěly nedoklapnuté dveře do místnosti. Podle neurčitého šumu hlasů bylo jasné, že bratři jsou dosud vzhůru. Jak jsem se tiše blížil, hovor z pokoje se stával srozumitelnější. Již jsem chtěl vzít za kliku, když mě v mém úmyslu zarazila právě pronesená věta: "Myslíte, že toho vypil dost?" Byl to pravděpodobně Robertův hlas.

   Odpověděl mu  Vencův baryton : "Ten bude spát až do rána jako dřevo. Naše slivovice přece funguje na tyhle městský floutky spolehlivě!"

    Znovu Robert: "Jen aby, minule se ten dealer s nádobím dost cukal! Moc nechybělo a honili jsme ho po lese!"

    Prostřední Koutný se vmísil do hovoru: "Pojďte si lehnout, kluci. Před svítáním vás vzbudím. Ať se trochu prospíme!"

    Ozvalo se šoupání židlí po podlaze a pak hlas nejmladšího bratra: "Já jen, aby to vyšlo, schválně jsem čuníkům večer nic nedal, aby si dneska pošmákli!"

    Opatrně jsem se vracel zpátky a ještě jsem zaslechl čísi uklidňující větu: "Neboj, klapne to. Ten už určitě tvrdě chrápe!"

     Nedalo se nic dělat. Použil jsem k ulehčení umyvadlo v koupelně a šel si lehnout. Tohle až budu vyprávět Petrovi! Nocleh v domě vrahů! Byl by to určitě i poutavý článek do mého plátku. Škoda, že to nemůžu použít. Obrátil jsem se na bok a představoval si, jaké bude asi překvapení těch tří, až  k ránu přijdou. Jen nesmím tvrdě usnout!

     Musím říct, že Robert měl pravdu, když říkal, že prasata už budou pěkně hladová. Když jsem se s nimi dělil o pozůstatky těch tří, vrhali se na potravu tak, až praskala prkna  kotců. Byla to učebnicová ukázka faktu, že prasata jsou všežravci! Pak jsem nechal petlice jejich příbytků  otevřené, protože se nedalo předpokládat, kdy asi někdo zjistí nepřítomnost bratrů Koutných v tomto osamělém stavení. Takoví výstavní čuníci si přece nezaslouží pojít hlady!