Mé romance v MHD

Patřím mezi pozdní sběr Husákových dětí a proto jsem svůj první řidičský průkaz obdržel teprve nedávno. Přestože se řadím mezi ty, co v pražské integrované dopravě spílají na pořvávající a vískající puberťáky, divokou jízdu ve stylu horské dráhy, nedostatek místa k sezení a všudypřítomné tlačenice, tak se na klíčky od bílého favorita vesele práší, a mám-li jet tam či onam, raději popadnu tramvajenku, byť si troufám říci, že už jezdím jako ďas. Sigmund Freud by ze mě měl radost, kdyby slyšel o svém dalším pilíři podpírající jeho teorii, že veškeré naše chování je podmíněno sexuálním pudem. Nestydím se za to, že v MHD nalézám určitý druh sebeuspokojení. Nepleťte se, nepatřím mezi ty pány, kteří se procházejí jednolitou masou a v ní osahávají dámy s vyvinutějšími křivkami, ovšem přesto mě s nimi cosi pojí.

MHD jsem jezdil už jako malý kluk, kdy zlevněná jízdenka stále šťastných sedm korun a škola ještě necinkala zvonečkem, aby nahnala můj ročník do lavic. Tehdy jsem měl našlápnuto k tomu, aby se MHD stala jenom takovou nutností přesunu, jak ji vnímají ostatní. S nástupem puberty ovšem tato transportní nutnost pominula. MHD se jako květ rozkvetla na univerzální seznamovací kancelář lidí všech věkových skupin, profesí, charakterů a dokonce i národností. Snad na žádném jiném místě jsem si neudělal tolik známostí, ať už vážných nebo letmých, jako právě v MHD.

Těžko byste přišli na jiné místo, než trasu metra linky B, kde se vám na tělo přitlačí pohledná slečna. Párkrát sebou snad spokojeně zavrní, usměje se na vás výmluvným úsměvem, který značí, že ona za to nemůže, nos zaboří kamsi do vaší hrudi a než se stačíte vzpamatovat čí jste a než si uvědomíte, jakým šampónem jí voní vlasy, vyplaví jí dav ven z vagonu, přičemž vás ještě stačí bolestivě dloubnout loktem do žeber. Ovšem spoléhat na takové náhody by bylo jistě tak trochu zoufalstvím.

Změnil jsem svůj pohled na MHD takřka přes noc. Místo každodenní mrzutosti jsem si začal stereotypní cestování po jedné a té samé trase užívat. V protříděných soupravách špulím radary, natřásám se jako páv a zkoumám okolí pevnosti, kterou bych rád dobyl, nebo spíše alespoň navštívil. Strategii, jak slézt povětšinou strmé hradby pevnosti, nechám už na vás, ovšem mějte na paměti, že ne všichni lidé na podobné tajtrdlíkování mají náladu. V tom případě tady platí, že neúspěchy se nenecháme odradit.

Sám se mnohdy podivuji, že jsem se se sám stal častěji lovnou zvěří, než prohnaným lovcem lovícím kachničky na svém rybníčku. Mnohdy mě až udivuje, jaké všechny záminky si člověk dovede vymyslet, aby zabředl rozhovor. Neopustila vás nálada, přilijte pak nějaké ty záminky do kotlíku. Přestaňte poslouchat IPod a místo toho si vezměte do ruky knížku, pokud možno tak, aby co nejvíce lidí mohlo zahlédnout, co a od koho to vlastně právě čtete. Začněte se upravovat, abyste neskončili jako nějací šmudlové. Příjemná vůně jistě pomůže nějakým těm feromonům, ale dbejte na to, abyste to příliš nepřehnali. Začněte být tak trochu extravagantní v té šedé jednolité mase konformnosti. Koho pak nepotěší, když se za ním lidé začnou otáčet.

Nejzajímavějším ovšem je, že nejsilnější výbuchy sympatií jsem zažil právě s cizinkami. Snad je to tou bezprostředností, že když uslyším nějakou poznámku týkající se mé osoby či třeba něco o tom, že se tady v tom nevyzná, zabřednu rozhovor. Těžko říci, co je na tom působivějšího. Nedávno jsem prožil zajímavou cestu s dvěmi Angličankami, které v Praze trávily dovolenou.Vracel jsem se akorát z plesu, když jedna z nich pronesla té druhé, že mám nakřivo motýlka. Rozhovor trvající stěží patnáct minut nakonec přeskočil na sérii poklon a komplimentů, kdy jsem se dozvěděl od té mladší a hezčí z nich, jak mám hezké zuby, oči a vlastně i tvář celou, což jsem opětoval podobně. Vše to skončilo nakonec letmou pusou při loučení.

A pak nemám mít tu vytíženou a dýchavičnou městskou hromadnou dopravu rád.