NAIRA 2část : Tam venku...

 Tam venku.

   ,,Kudy se dáme? "zeptal se Rail, ,, co vlastně potřebuješ, aby byli tví nadřízení spokojení?"

   ,,Aby byli spokojeni? No to se ani neptej. Pokusím se zařídit, co se dá,"a už se rozhlížela a klekala si k rostlinám. Pečlivě se soustředila na svou práci. Tady může sebrat dokonce i nějakého brouka.

   ,,Nairo!"

   ,,Co je?"

   ,,Nech toho! Tady to už určitě znáš. Nevím jak daleko jsi byla, ale já tě můžu dostat mnohem dál. Uvědomuješ si to? "jeho hlas zněl trochu rozmrzele.

   Věděla to. Uvědomovala si to možná až moc dobře. Nebo aspoň doufala, že to ví. Jinak by se do toho nikdy nepustila. Ale nějak svou nervozitu zakrýt musela.

   ,,Dobře. Tak mi tedy ukaž ty tvé zázraky. Bez kterých se neobejdeme."pořád se snažila držet si ho od těla. Ale tak nějak začínala tušit, že to tady bez něj nepůjde.

   ,,No konečně!"oddychla si.

   ,,Co? Konečně co?" dožadoval se odpovědi Rail.

   ,,Konečně jsme z dosahu kamerového systému. Teď už nás můžou jen zaměřit s přesností asi jednoho metru, bez zvuku a obrazu, jen jako tečky v tom svém monitorovacím systému a pak po několika kilometrech už nás…“

    ,,Promiň!" zarazil ji Rail. ,,Já úplně zapomněl, nezlob se. Chovám se jak malý dítě. Byl jsem asi venku dlouho. Neutíkal jsem tenkrát sám a tohle zajišťoval můj…“ odmlčel se, povzdychl,

,,no to je teď už jedno."podle jeho výrazu ve tváři jí došlo, že asi někoho ztratil. Bůh ví co má za sebou! No snad ho nebude litovat? Vůbec ho nezná a ani neví, jestli jí vlastně bude k užitku? Nechá to zatím plavat. Nějak se zarazil? Měla by toho využít:

    ,,Ale nemysli si,  když budou s tebou problémy, nebo se něco stane, tak okamžitě stisknu poplašné tlačítko a  pak uvidíš!" a v duchu si zopakovala, že když ho stiskne podruhé bez  patřičného kódu a potřetí také, tak nebudou váhat a zajistí jeho likvidaci. Přeběhl jí mráz po zádech. Jak je to jednoduché. Jak to bylo dál? Když dodá patřičný kód k vyslání zprávy, zváží, jestli mají vyslat záchranný tým, jestli je pro ně dost důležitá, záleží, jak bude pracovat. A pak má ještě k dispozici kombinaci, na kterou jsou schopni reagovat tak, že zlikvidují i ji.

Například když bude ve velkém nebezpečí. V takové situaci, že by to nepřežila a trpěla by. Když bude vědět, že to chce skoncovat!  I ji! Zlikvidovat i ji!!! Došlo jí to až teď!  Ale to znamená, ,,to znamená, že já mám taky čip!  A oni můžou kdykoli.. ! To ne! Ne...to prostě nemůže být pravda?! Já přece..."bylo jí do breku. Klekla si do trávy. Odhodila batoh a tašku. Dlaněmi si zakryla obličej. Musí to strávit. V prvé řadě to musí strávit a ovládnout se. No tak klid. Klid. To zvládneš. Musíš!… No dobře. Tak tedy dobře. Vy parchanti! Nenávidím vás!  Je tu sama uprostřed skoro divočiny, neví, co ji čeká? Nezná svého průvodce a zjistila, že má nainstalovaný čip a když se kdokoli z nich rozhodne ji zlikvidovat, tak ťuk, ťuk do pár kláves, nebo tak něco, nebo jen zmáčknou tlačítko... tak jak může ona... a je to. Je po ní. ,,Jak jednoduché.“neuvědomila si, že zase mluví nahlas.

   ,,Pojď sem. No tak, klid," došlo jí až po chvíli, že klečí vedle ní hladí ji po tváři a po vlasech a snaží se ji uklidnit. No jistě, zase se neovládla a mluvila nahlas. Ale tentokrát toho nějak nelitovala. Ba naopak. Zdálo se jí to příjemné. Otevřela pomalu uslzené oči. Díval se na ni upřímně. Ať pátrala v jeho hnědých očích jak chtěla, nemohla tam najít nic zákeřného. Zkusí mu věřit? Ptala se sama sebe. Ono jí nic jiného teď ani nezbývá.

   Pomohl jí vstát:,,Tak půjdem?"zeptal se opatrně, ,,měli bychom dnes něco přinést, aby byli spokojeni. Zvládneš to? Dáš se dohromady?" Rail měl plno otázek, ale myslel to dobře.

   ,,Jo, já to zvládnu. Musím. Co mi zbývá," byla překvapena, jak to od ní znělo upřímně. Objal ji. Poplácal po zádech, aby ji snad dodal odvahu? Najednou cítila, že jí vlastně vůbec nevadí. Ba naopak. Cítí se s ním tak nějak v bezpečí. Po tom co zjistila… Jak to, že jí to nedošlo dřív? Při tom všem oznamování mraků informací, není divu, že jí to hned nedošlo. Musí na to mít své metody. A vůbec, pusť to z hlavy. Aspoň teď když jsi venku a máš možná jedinečnou příležitost seznámit se s vysněnými zákoutími přírody.

   Začínala se smiřovat s novou realitou. Možná by si měla víc užívat. Hlavně teď když ví, že oni můžou kdykoli nespíš kohokoli… Určitě kohokoli. Určitě mají čip všichni. Vždyť kriminalita je dnes tam v podzemí minimální! Jak by ovládali všechny! Našli si svůj způsob a ona na to přišla až teď. Kdyby měla hlasovat pro zavedení čipů problematickým lidem, souhlasila by, ale jaksi nepočítala ze sebou. A když si vzpomene na své přátele a známé, ne že by se s nimi vídala často, ale ...asi je mají všichni… úplně všichni…

   ,,Mají je všichni!" on snad čte její myšlenky? ,,Ano všichni mají čipy, podle kterých nás všude najdou. Teda všude v podzemí, a pár kilometrů u každého východu. Proto utíkáme. Nebaví nás být pod dohledem. Kdyby se nám nepletli do životů až příliš, nebylo by to nutné. Ale přehnali to. Víš, přišel jsem o spoustu kamarádů. A taky o… no, prostě bezva přítelkyni, promiň, připomínáš mi ji.."dál šel mlčky.

   Ušli už hodný kus cesty. Začala už pomalu přemýšlet, jestli se stihnou vrátit.  Poslušně se plížila divočinou a spoléhala na svého průvodce, i když si jím nebyla ještě jistá úplně, ale cítila, že jí nic jiného už nezbude. Dokonce přestala počítat čas k návratu.  Přestávala poznávat krajinu kolem. Tak daleko se ještě zdaleka neodvážila.

   Rail se najednou se prudce zarazil. Vymrštil pro ti ní ruku. Okamžitě se přikrčila, hluboce dýchajíc na něj vykulila své zelené oči. Divný šustot. Pak nějaký skřek. Stín nad nimi. Pak cítila jen jeho pevnou paži, která ji chytila a srazila úplně na zem.

   ,,Buď úplně tiše. Tohle byl jeden z přeživších zmutovaných obrovských orlosupů. Nevíme jak se vyvinuli ve svůj druh, ale člověku jsou nebezpeční. Myslím to vážně, opravdu. Loví vše, úplně vše co je menší než oni a někdy ani to není rozhodující, když chtějí nakrmit svá mláďata..."pološeptem ji vysvětloval situaci. Nebezpečí zdá se už pominulo, ale až po chvíli si uvědomil, že ji ještě svírá. Konečně povolil. Tehdy si uvědomila, co mu pomohla propašovat ven. Když ji uvolnil ze svého sevření, všimla si. Všimla si pravé ruky. Svíral v ní zbraň. Malou, lehkou, ale jak tak pátrala honem v paměti (měla dávat na přednáškách větší pozor) jo snad velmi účinnou  a více funkční.., sakra jak to bylo:  je ultra lehká, vyvinutá těmi největšími

specialisty, střílí malé, ale velmi účinné náboje, pak má i neutralizační paprsek, který dokáže znehybnit i většího tvora než je člověk, na jakou dobu už si nepamatuje a pak ještě něco... Už neví...  Někdy se ho na to zeptá. Až bude vhodná příležitost.

  Sice se nezdálo se, že by jí předchozí situace nějak vadila, ale pořád ještě bojovala s důvěrou k němu. Pořád se nemohla rozhodnout.  Sama z toho byla rozhozená. Něco takového se jí dlouho nestalo.  Před chvílí se sesypala, uklidnil ji. A teď byl ohrožen její život, a znova byla ráda, že on mohl zasáhnout. Chránit ji. Zažila vůbec takový pocit? Přestaň si něco namlouvat! Nadávala si. Jen tě využívá a hraje to na tebe. Bůh ví, jestli ten pták je opravdu tak nebezpečný, jak říká. No uvidíš. Nerada přece děláš předčasné závěry. I když, na druhou stranu, zase hodně dáš na intuici a první dojem a co teprve na druhý.  Nech toho! Rozčilovala se sama na sebe. Dej se dohromady!

    Ani si nevšimla, že došli k řece. Byl slyšet splav, nebo snad vodopád? Nevěděla, že jsou na zemi taková místa. Byla to nádhera! Najednou se zamyslela. Jako by to snad někdy zažila? Ne, to není možné!

   ,,Pozor, tady musíš opatrně, tady na ty kameny, tak, přesně sem. Ještě kousek. Jo sem. Správně! Jo, dobře. Ty jsi tu už byla?! Slyšíš mně! Nairo!" zastavil se.

   ,,Promiň!"probrala se, ,,Co jsi říkal?"

   Její velké oči s dlouhými řasami na něj koukaly tak nevině, že váhal co jí odpovědět v tu chvíli.

    ,,No, já jen že to vypadá že se tu skvěle vyznáš. Mám pocit, že tuhle skálu i řeku znáš?"

    ,,Ne! Totiž aspoň, myslím, že ne. Kde bych k tomu přišla?"sama cítila, že se do toho zamotala. Ale překvapovalo ji, že váhá. Nutilo ji to k zamyšlení. Že by snad jako malá… Její otec, než zemřel, jí mnoho vyprávěl. Ale teď přesně neví? Nevzpomene si. Aspoň teď určitě ne.

    Ale cítila, že jí dělá dobře když jí Rail podá ruku a ona se musí spoléhat jen na ni. Kdyby ji pustil… Ale, ne to neudělá. Proč by to dělal? Teď jsou si tak nějak blíž, čím dál blíž. Cítí to.

   ,,POZOR!"strhl ji k prudce k sobě. Opět. ,,Dobrý, snad si nás nevšimli."cítila jak jeho srdce bije rychleji. Po chvíli se odvážila pootočit hlavu. Spatřila skupinku šelem. Tlupu asi šesti až osmi zvířat. Trochu připomínaly tygry, ale jen zdánlivě. Nevšimly si jich. Šly se k řece napít. Zvuky kolem taky zkresloval blízký vodopád. Nadechla se.. ale položil jí okamžitě dlaň na ústa. Tak nic, nechá to na později.

     Ani si neuvědomovala, jak jsou vlastně daleko...přestala to řešit…

     Nemohla usnout. Bylo toho na ni moc. A když si promítala tu zpáteční cestu, kdy potkali už jen myši, přesto dnes vzácné… Požádá o videokameru, o tu mini, co se vleze i do prstýnku, když chtějí  materiál, mají ho mít... a dnes jim taky kašle na sny, nic si programovat nebude..

jen doufá, že snad nemají tu moc mapovat její sny.. A na to, že zjistila, že má taky nainstalovaný čip? Na to se tak bála pomyslet, že jsi snad vsugerovala, že o tom vlastně vůbec nic neví... Snažila se myslet třeba na to, jestli jako malá nebyla venku. Třeba ji tam vzal otec. Třeba ji zavedl tam co dnes Rail. Po smrti obou rodičů se snažila na minulost zapomenout.

Kolik jí vlastně bylo? Pět? Šest? Musí si vzpomenout! Ale dneska už asi ne. Už je příliš unavená. Náročný den. Moc náročný. Takové normálně nezažívá, ani zdaleka ne. Aspoň to tak cítila. Otázek spousta... Ale teď potřebuje usnout. Odpočnout si...

   Snažila se probrat ráno u počítače, jako vždy..  Cože? Má tu zprávu od přítele, není možné, on si na ni vzpomněl. Kolik je to dní, nebo týdnů.. Ani se jí nechtělo odpovídat..Nikdy ji nepodržel, když potřebovala. Měla by to ukončit. Ale jak, když v dnešní době je to tak strašně složité. Dnes jsou na prvním místě důležité úplně jiné věci než v minulosti. Ale jaké byly důležité  vlastně v minulém století. Nebo v tom předminulém? Divná doba. Možná jako všechny. Člověk si asi nevybere. Psal jí i o tom, že ví o jejím projektu a že ji podporuje… To je sice od něj hezký, ale co z toho. A co s ním? Poslední dobou, nebo možná dýl, byl tak zaneprázdněn svou prací, že na ni vůbec neměl čas. Nestál jí po několik týdnů ani za to, aby

použil videotelefon. Aspoň záznam. Nic. Jen text. A požadavek. Chce ji navštívit. Tehdy a tehdy! Jo, to určitě. Nejsem doma a nemám čas. Váhala jen chvíli: A UŽ TĚ NECHCI VIDĚT.

NEMÁME SI CO ŘÍCT! Doufala, že už se neozve. Uvědomila si, že pro ni nic neznamená…

    Druhý den ji Rail vzal jiným směrem. Louky byly lákavé, plné květů rozličných barev. Chvílemi nevěděla co dřív. Nadřízení budou spokojeni. Chtělo to ujít hodný kus cesty. Sama by si to netroufla. Cítila se teď bezpečněji s Railem i proto, že byl ozbrojen.

    Včera před návratem si ji schoval venku. A nebyla jen jedna, jak zjistila. Když je schovávali, využila příležitosti a zeptala se ho.

    ,,Co kdyby mi to došlo? Nebo kdy to objevili při kontrole? Co bys dělal, A jak sis je vlastně opatřil?…“ chrlila na něj jednu otázku za druhou.

    ,,Počkej. Brzdi. Musel jsem to risknout. Je to tady příliš nebezpečné. Nechtěl jsem riskovat, ale nebylo zbytí. Opravdu. Zatím jsme měli štěstí."

    ,,Já vím a nebezpečnou situaci předvídals a zatím jsme se stačili vždy schovat. Ale nemusí to tak být vždycky," dopověděla to za něj.

    ,,No tak nějak.. ….a taky bych byl nerad, kdybych tě tak brzy ztratil."

Nevěděla co na to odpovědět. Vždyť se znali tak krátce?

   Těšila se, až vyzvedne Raila. Až se zase podívá nahoru. Tam kde ještě nebyla. Zatím jí neustále ukazoval nové zákoutí přírody. Už druhý týden. Nadřízení Nairy byli spokojeni, přinášela jim mnoho zajímavého. I úryvky s kamery je uspokojovali. Vysvětlila jim, že musí mít trpělivost. Že pro ně postupně získá víc záběrů, ale že to jde pomalu. 

   ,,Jestli chcete víc, tak musím zajít dál, "předvolaná Naira se snažila obhájit ještě lepší vybavení, které by potřebovala.,,A kdybych měla k dispozici  XRtřicítku a VXTstosedmičku..."  Ale v podstatě už její nadřízení byli v klidu, protože přinášela výsledky a to bylo hlavní…

   ,,Tak dobrou Raile…“ snažila se, aby její hlas zněl co nejpřirozeněji. Aby se jí nezachvěl. Nemohla zapomenout na to, jak ji dnes vzal k vzdálenému jezeru. Bylo to hodně nebezpečné. Zavedl ji až na mýtinku skrytou snad před všemi. Kamery z podzemí tam nedosahovali určitě. To si už ověřila, když ji poprvé políbil. Tenkrát měla hrozný strach. Čekala, co z toho bude. Připravovala se téměř na všechno. Věděla, že vyhrožovali, že mapují intenzitu vzrušení jedince a tak různě. Navykládali toho plno. Ne že by byla tak naivní?  Asi by jí nic nevyčetli? Nebo snad s tím počítali? Ne, tomu věřit nechtěla.  Tehdy když ji líbal, říkala si, že jim to nevadí, nebo to nevidí, nebo že se nic neděje. Třeba to má Rail promyšlený a zmapovaný kamery, ale vždyť to byla ona! Kdo mu řek: kamery mají sem a sem. Měla strach, jestli se nemýlila ve svých výpočtech. Měla pocit, že jí věří někdy až moc.

    Ale dnes, už to nemohla vydržet. Pomilovali se. Tam u jezírka. A stálo to za to. Milovali se jako by to mělo být naposledy na tomto světě. Bylo to úžasné, nepoznávala se. Nechápala, jak k tomu vůbec mohlo dojít v takové intenzitě. Jako by se snad přitahovali odjakživa. Nerozuměla tomu. Nechápala to.  Měla o čem přemýšlet…

    Ubezpečil ji, že jim nic nehrozí, že může být opravdu v klidu, že ví, kdy se kolem potulují divoká zvířata, a že se jen tak k nim nedostanou, protože sráze jsou hodně příkré a člověk musí znát bezpečnou cestu a pravděpodobně, oni, ztratili i jejich signály…

    Průzračné jezero lákalo svou třpytivou hladinou a průzračnou vodou.

    Snad by ji to nikdy nenapadlo, ale tak nějak s lehkostí a důvěrou se svlékla a ponořila se do trochu chladnější vody jezírka.

    Ani si snad úplně neuvědomila, že ji pozoruje. Bylo jí tak příjemně. A když k ní připlaval a pohladil ji a zadíval se jí do očí, najednou nevěděla, kdo z nich se víc bojí. Pak už to bylo jedno. Začali se líbat a jemně dotýkat už ve vodě.  A když ucítili pod nohama pevnou zem…

Už neví kdo, koho líbal vášnivěji. Ví, že ji vytáhl na břeh sevřením, jaké už znala. Vášnivě ji líbal úplně celou od hlavy až k patě. Pak jemněji a po chvilkách zvedal hlavu, aby se ubezpečil a podíval jak se tváří a jestli jí dělá dobře… Byla většinou na rozpacích. Chce si užít? Ne. To by se choval trochu jinak.  Bere ji snad tak vážně? Ne, tomu nemůže uvěřit. A kdyby? Ne. To by měla příliš velké štěstí… Neví, prostě ještě neví… Ale proč si to neužít?… Proč ne…

  ,,Tak dobrou, Raile.“ Chtěla říct víc, ale bála se. Začínala se bát, že jim na to přijdou. Bála se, co by jim mohli udělat. Musí si najít zákony a paragrafy…

   Ale stejně to bylo to úžasné. Dovedl ji až tam. Po cestě se museli párkrát schovat. Začínala si na to zvykat. Začínala mu důvěřovat. Šli docela dlouho a skončili u jezera. Krásné prostředí. Trochu nebezpečné, než slezli kam chtěli, ale zvířata si to většinou rozmyslela, takže, byla šance, že tam budou sami.

   Na druhý den už automaticky souhlasila s tím, že půjdou sbírat vzorky k jezeru. Bála se sama sebe.

   Když tak leželi, spokojeně, po skvělém milování na břehu jezera, v domnění, že je můžou napadnout jen zvířata  z divočiny (neví co by v tu chvíli bylo lepší, jestli zahynout v džungli, nebo se nechat zlikvidovat jimi, lidmi, jsou to vůbec lidi?...ani na to nechtěla myslet…), napadaly ji myšlenky co vlastně budou dělat dál... Věděla, že Rail pronáší ven postupně zbraně, které pak schovávají a spoustu jiných věcí. V podstatě různé technické vymoženosti.

Co když je jednou chytí. Co s nimi udělají? Zlikvidují je oba? A co vlastně plánuje Rail do budoucna. Jestli to přežijí… Začínala si zvykat na život ze dne na den. Ale tady u jezera je nádherně…