Holka na celý život

Večer byl ve znamení velkolepého očekávání a ještě větší nervozity. Tomáš chodil sem tam po bytě. Sedl si na pohovku. Vstal. Sedl na křeslo. Vstal. Sedl si na druhé křeslo. Řekl si: „Chováš se jak debil, chlapče. Klid.“ Promnul si ruce. Zarazil se a zopakoval si: „Klid.“ Přenesl vázu s kyticí ze skříně na stůl. Uvažoval, jestli by nebylo lepší dát ji do ledničky. V bytě bylo horko. Potom to přičetl na vrub myšlenkové kombinace „čerstvé“ květiny a zavrhl to. Zapnul televizi a přinutil se asi pět minut sedět a hledět. Sice přestal pobíhat, ale pro změnu se soustředil na to, jak se hrozně potí. Vstal z pohovky a šel otevřít okno. Pak se vydal do předsíně a prošacoval bundu. Z pravé kapsy vylovil krabičku cigaret. Chvíli bojoval s provinilým pocitem, že když už vydržel dva dny, ten zbytek života by to už nějak ustál, ale tohle byl bez debaty akutní případ. Potom zase hledal zapalovač. Když ho našel a konečně si zapálil, pokračoval ve šmejdění po pokoji, jestli někde nemá bonbóny nebo žvýkačky. Po chvíli to vzdal. Opřel se o parapet, potahoval a fantazíroval o tom, co přijde večer.

Zuzana přijde a bude ze sebe chtít všechno smýt. Možná nechá pootevřené dveře. Nechá páru unikat ven mezi jeho prsty, kterým stačí se natáhnout a dotknou se hladké hebké kůže a teplé pramínky mu budou poskakovat po prstech. A možná, že vklouzne za ní a setře jí z rukou vodu a z ramen a zad a... bude toho zatím muset nechat, nebo nebude z večera nic, protože ji chňapne mezi dveřmi a zůstanou uvnitř. Ne že by to nemělo své kouzlo, ale je fajn dodržovat svoje tajné rituály. Zdola se ozval šelest. U popelnic se něco hýbalo. Ve světle lampy se z toho něčeho stal odrbaný pes. S nadějí čenichal kolem modrého igelitového pytle. Chvíli s ní zkoušel tahat, pak konečně našel něco zajímavého a s nadšením to sežral. Tom ho zamyšleně sledoval z okna v třetím patře, popotáhl z cigarety a vrátil se v duchu k Zuzaně.

Zatím po ní nebylo ani vidu ani slechu. Špaček cigarety skončil v popelníku, který Tom vytáhl zpod dřezu. Tom při té příležitosti zkontroloval krabičku ukrytou mezi hrnky a sklenicemi. Kupodivu ji ještě nikdo neukradl, dokonce se ani záhadným způsobem nevypařila. Přistihl se, že nervózně poklepává prsty o dřez. Podíval se na hodinky a vrátil se do obýváku. Položil popelník na parapet a zapálil si další. Díval se na osvětlená okna, za kterými lidé po dnu stráveném činorodou prací zaslouženě relaxovali před televizní obrazovkou. V té jeho zrovna něco vyšetřovali. Vypnul to a koutkem oka zachytil u sousedů poskakující modrou záři. Okna se vynořovala ze tmy a mizela. Modrá, žlutá, exotičtější zelená, červená,... Úplnej semafor.

Představil si, jak Zuzaniny nehty tancují, když hýbe prsty u nohou po kachličkách, jak jí mezi prsty po citlivé kůži klouže zčervenalá, vlastně spíš nahnědlá voda a mizí v odtoku a jak jí někdy zůstane trocha té barvy za nehty. Občas mají narudlý odstín i její vlasy, když si myje. Její šampón, ručník, hřeben a kartáček na polici vedle jeho holení byly první krok. Už u něj byla tak trochu nastěhovaná. Doufal, že si brzo přinese zbytek. Chystal se v tom směru udělat rozhodný krok.

Vždycky si s ní hrozně užil. Všechny druhy napětí a vzrušení miloval stejně. Večerní procházky, sprchu, postel. Poslední dvě položky na sebe hezky navazovaly. Společná sprcha byla skvělá věc, ale stejně fajn bylo čekat na Zuzanu a poslouchat zvuk prýštící vody a jeho proměny, které mohl odposlouchávat a doplňovat si je soukromým promítáním. Takové zklidnění po procházce, protože ta byla vždycky mimo veškerá slova a jakýkoliv popis. Zuzana o té jeho zálibě v odposleších moc dobře věděla. Ten její pohled, když vyšla ven z koupelny, mokré vlasy na zádech, decentně zabalená v ručníku, aby se neřeklo. Bylo jasný, že se to líbí oběma.

Vyklonil se z okna. Pes byl v tahu a dole v aleji starých kaštanů, které připlácly své listy na chodník jako široké dlaně a ty pak šrotovala auta pod koly, se objevila známá postavička ve známé bundě. Když prošla pod lampou, zvedla hlavu a uviděla ho. Snažil se tvářit nonšalantně, ale stačilo, aby se usmála a zvedla ruku, a byl v koncích. Otočil se a rychle všechno ještě jednou zkontroloval. Květiny, perfektní. Přenesl je pod dřez, aby to překvapení stálo za to. Tam se snad kočička dívat nebude. I když dnes jako na potvoru... Krabička, jo... takže, vzhůru do předsíně. Na chodbě zaslechl hluk výtahu. Bunda. Výtah sebou škubl, jeho dveře se zabouchly. Tom šel otevřít. „Čau, beruško.“ „Čau.“  Pusa byla samozřejmá, vysmátá a rychle přešla do hlubokosáhlého průzkumu ústní dutiny toho druhého. Pak se chvíli těžce rozhodovali, jestli stojí za to se pouštět a ona rozhodla, že ano. I když neodolala a políbila ho znovu. Pak ale přešla k věci: „Tak co? Máme všechno? Můžem jít?“ Na tohle stačilo jen přikývnout. Vrátil se do předsíně a přitom se pochválil za skvělé načasování kytek a prstýnku. Otevřel dveře skříně a vytáhl z ní basebalovou pálku a kovovou tyč. Podal jí pálku a spokojeně si řekl: „Tohle je holka na celý život.“ Vzal berušku kolem pasu a vyrazili.