Přesažnost
Ty na druhé straně linkypřečkáváš
a předznamenáváš vůně jarní kotliny.
Ty barvy, ta návěstí, ty dravé myšlenky
a přesto všechno to natolik milé období.
Z tůni
Z tůni vychází můj oparný zrak,
nevím, jak jsem do ní spad.
Kolem mne krouží sprosté běsnice,
propadám se tam, jak smetí do popelnice.
Wonderful
Začalo to tenkrát v kroji, o prázdninách pokračovalo.
Já jsem doufal, že jednou budeme svoji, takhle to dopadlo.
Bylo to tenkrát "wonderful" - vše krásné od začátku až do konce,
přesto
Jsi
Jsi jako špička uprostřed kružnice
jako rovnice na začátku lichoběžnice
jako pozdrav bez odpovědi
jako snění bez usnutí.
Mors minori
Rozhodla ses proto a těžko něco změním.
Padnout či vzlétnout, to už je ti jedno.
Kopím probodená, marně hledíš k zemi,
už nepocítíš tahy, co ubijí tvé vjemy
Rozburácení
Je to jen rytmus
a tam někde vzadu
jsem i já
Je to tvá souhra, jenžje ti milá
Co by bylo?
Co by bylo, kdyby nás nebylo,
nejspíš by se čumilům nesnilo,
že uprostřed tej sloupskej řeky
nejsou pro nás žadné vzteky.
Nejtrapněji
A vůbec nejtrapněji je básníkovi, když ví, že nemá co napsat a přitom hlavu mu syčí. Všechno je v tyči.
Upnutý na podzim
Sny bdí ve stromech
a kolem tebe obrůstá výhonek.
Sny jsou ty tam a rok roky míjí.
Už je tu zas podzim,
Zdržel jsem pád
Zdržel jsem pád
asi jen tak
zrychlil si štěstí
a s ním i stresy
Sněhobílé
Venku je bílo, je to nádhera
v Herkulově sadu, poblíž Amadea.
Sněží , tak jako po stránce
ty černobílé větrné tance.
Brněnské letmé uliční
Tvé oči, na mě pohlédly zprostřed davu,
a pavučiny stříbřenek se stahovaly dolů.
Jen pouhá dvě slovaa pak jsi zmizela.
Tvá ústa a dvě jemná slova,
Co víc?
Chceš-li se posunout k branám věčnosti,
musíš projít branami nečistoty
a znovu se z ní vyhrabat
a né jen tak hloupě nadávat.
k Petru a Pavlu
Jsem na cestě ke svatému Petru
a venku se bouří slunce.
Vycházím z domu za časného rána
vracím se o pozdní noci.
pokus - červen 2012
Žijeme si v bídně v područí Vídně,
kráčíme poklesle temnou ulicí
a trýzníme se pohledem
na šedou popelnici
Vanilin
Stojíme spolu v májovém dešti
a protrháváme si cestu klestím.
Otvíráme nitky blankytných modří
a mícháme je dohromady v nitru
Index(ovné)
Spoléhali se na své intuice
a plné gatě
indexové
Teď jim je to všechno s prominutím u řitě
zpoza rohu
Zpoza rohu
je to na matlanu.
Na matlanu do kůže,
proti které nic nepomůže.
Nezavírej, nepouštěj, zachraň
Blíží se velká jitřenka
a tebe trápí jen ta vzpomínka.
Ta vřava, májový den,
ta nedořečená slova
Noční trápení I
Trápím se napříč spektrem
tísněn nepřítelem a příšerami
virtuálními průletem týdne
v hlubinách tekutých písků
Noční trápení II.
Nouze o tvůrčí poznání se pozná s kvantitou
studijních povinností a formulářů pro pána
Agněstra a jeho balíky.
Čekají tě kvartové kvinty
(Mimo:) Dialog s pokojovým sousedem
Vrátil se spolubydlící
tážeš se 'jak bylo'.
'ále, pořád stejně. - Jedna fundamentálka
a řecká show střihlá podle Pana Loba. '
Jak dostatečně vyhodnotit praxi
Vyhodnocení praxe
to jest dneska pro mě
jedna velká tečka
a před ní pomyslná čarka
Otázka po inteligentním životě
Otázkou už dávno není, zda existuje inteligentní život někde "tam nahoře", ale jestli ještě vůbec mám něco dole ve sklepě (případně ještě níž).
Skrz zdi
V rohu jde ulicí
potmě píšící.
V mlhovině doutnající
a skrz zeď vybuchující.
Pásmo básní pánů Hroba a Pattersona
U příležitosti BiGy festu, který bude uspořádán na podporu zachránění Biskupského gymnázia Letovice, vystoupí i jeho absolventi Jan Patterson (na Písmáku jako Jan Šuránek) a Richard Hrob. Jejich krátké půlhodinové pásmo se uskuteční v krátkém čase mezi 20:00-21:00.
Zveme již nyní srdečně všechny lidi dobré vůle, ale také i ty, kteří chtějí být jakýmkoliv způsobem (doufáme, že né zrovna tím naším) povzneseni. Na BiGy festu se kromě autorských čtení uskuteční i řada přednášek, koncertů a vystoupí zde i skupina s vlastním art-divadlem.
Jen pro tuto chvíli
Jen pro tuto chvíli bych si přál
zastavit .
Zastavit tebe ty pomyslná ručičko
na šachovnici
Bezmoc a beznaděj
Je to taková bezmoc, nemoci pomoc
je to taková beznaděj, jako stopování
uprostřed mrazivé dálnice.
Snažně je prosíš a oni stále jako sloup,
Hvězdy nad Olomoucí
Hvězdy nad Olomoucí tak divně září
svítí nám dnes do města plného záští
neznámý hrob, prošel zespod
a nechtíc v parku do tebe narazil.
O lidském štěstí a mezilidském dualismu
Ve světě bývá velké množství lídí, které den ze dne narůstá. Ač někde jako např. v českých zemí lidí ubývá, tak jinde jako ve světadílu pod Himalajem jich je tolik, že se sotva vlezou do jednoho malinkého domu. Přesto se pořád dělíme na ty, co žijí v bohatství a ty co žijí v chudobě, na ty, co jsou gramotní a jsou naprostí debilové, pak i na ty, co by chtěli umět hrát na hudební nástroj a ty, co umí, ale nechtějí, ty, jež by pro dobro, pravdu a lásku žili a ty, kteří v jeho jménu jsou schopni zahubit i toho nejmenšího, který tyto hodnoty ještě ani nestačil poznat.
Z pozdních nápěvů
Z pozdních nápěvů
doléhá k tobě rozpačitý smích
a pár krátkých cizích nutkání,
v nichž život splih(nul).
Drtím kosti
Čas od času, neznám lepšího pocitu
než mít v ruce sbírku drcených kostí
a přemýšlet nad nimi o pomíjení věcí,
že jsem i já prach a v ten se navrátím,
V předvečer
V potu tváře a dechu nosu
hlídám svou Quasifésu.
Tolikrát mě již objímala
a tolikrát se usmívala.
V sousedství pokoje I.
Přání je občas silnější než brána myšlenky
která protíná veškerou náplň dne
a opět v pohárku vína
vítězí hlas hedonika
V sousedství pokoje II.
Zavoj sněhu uzavřel cestu k domovu
a na čas přerušil i uder hromu.
Pronesli se slova, pronesli se myšlenky
odešla i něha a už zbyla jen víra
Krátká lyrická balada o zvrhlíkovi
Byl to všeználek
vyznal se dobře ve védách i brahmách
tajnostech lidského podvědomí
i světle všelijakých rozkoší
Není nic silnějšího ...
Není nic silnějšího než teplo rodinného krbu a nic slabšího než kmen padajícího slova.
Zimní mlhovina
Čím víc vzpomínám, tím víc se nenávidím,
o co víc závidím, tím více miluji
a s váhavou liknavostí pevně se držím
zuby nechty, na laně osudu.
Zaprodanci
Nad údolím letovským
divné věci se to dnes dějí.
A co víc.
Když tebe neznají,
Při úsvitě zimních blesků
Nejraději bych tě uchopil
a s tebou i celou pravdu
a odplavil se spolu s tebou
někam do dálavy Zanzibaru.
Běh o život
Bojuješ sám se sebou
a ten boj nikdy nemá vítěze.
Ač se ti mnohdy zdá, že vyhráváš,
stejně na konci zkončíš úplně
Sebrali jí barvičky
Sebrali jí barvičky.
Takový ty voskový,
co kloužou po papíře,
jako lidský osud a touha po víře
Některé dny jsou pod psa
V hlávě mám líták
a zdají se mi ukrutné věci.
Snad jako posledně v bedně plné chmýří
namísto poselství, další blbina
Pár tužebných po domově
I.
Toto zde snad je píseň
z odvráceného města.
Kde jsem sám jsa
Prší do nitra
Praha - Šošůvka - Brno
prší, do nitra
pekel
a vše smrdí sírou
Dvě básně o souhře náhod v období Gaudete
Tolik jsem se pachtil,
abych zase uviděl tebe,
dvakrát a bez sebe, pro kousek nebe.
Na oplátku se svíjet ve vlastním mučení
Výplod veselého nomáka
Šanovní pánové, velevážené dámy
nyní je nutné vás představit a pak spolu s vámi
vnést se laskavě do imperativu hmotného jsoucna,
na které již chtivě čekáte, a nemůžete se dočkat,
Volali ...
Volali a neznali odpověď.
Pro nic za nic
Trýznili a nic nikomu nedali
pro sebe za klamnost.
Jdu se usmířit
Tolikrát jsem se provinil
a nesčetněkrát sám sebe popíral.
Tolikrát si zavinil,
že neštěstí nešlo o dům dál.
Neviditelně vytrousen
Všichni jim pohrdají a nikdo ho nechce
říct mu veselost a hravost, jde vždy lehce.
Přesto si o něm myslí každý své,
každý ponořen do svých dní
Seděl (j)si, hleděl (j)si
Seděl jsi na nároží ulic
bylo tak poledne
neviděls neslyšel,
jak oko má dopadne.
Chtěl bych tě proniknout
Chtěl bych tě proniknout,
s tebou už zůstat, v jantaru podzimu
do srdce tvého pronikat.
Jsou jako v mlze, všechna tvá slova,
Důrazně punčová
Já hold musím a mám to rád
punčák je taky kamarád
a když se radostně sejdeme
udusíme všechny společné emoce.
Jadérko uprostřed dlaně
Jsem opět v zajetí tvých pocitů
a není z nich úniku.
Težko se mi dýchá,
u slov mi nezbývá nic jiného
Punčová turistika
Zpunčovaní, jdeme spolu ulicí.
Blázníme a hledíme spolu s milou
krasavicí.
Pohledně pobledne, odejde o dům dál
Domagorováno
"A je domagorováno. " Jasně zvolal monotónním hlasem výčepní v nejasné poloze uprostřed kouřového dýmu v centru olomoucké ponorky. Nikdo však tomu nevěnoval značnou pozornost, nikoho to netrápilo, každý si seděl monotónně dal, co taky jinak. Se sluncem v ruce si mezitím pohrával bohém Vítek a přemýšlel o tom, jestli večer vůbec dorazí k babičce, kam se chtěl stavit po svém dvouměsíčním magyarském popijení.
Zkoušíš mě
S tvou něhou se někdy hýbou
i moje pomyslná nebesa.
Vkrádáš se potajmu
do hlubin mých myšlenek
Den dušičkový
Vprvní den dušičkový
Cítíš pocit osamění.
Snad jen vzpomínáš,
Jaké to bylo, když jsi něco učinil poprvé
Snaha o napsání přání
Chtěl jsem ti napsat milé přání,
takové jaké srdce otřásá,
a při jehož přečtení zas rozkvete zahrada.
Přál jsem si napsat, do všech tónů hlasu,
Chcete být anonymní?
Chcete být anonymní.
Tak k čemu ta 'la publicite'.
Proč se vás táží na takové oplzlosti
a vy jim z chutí odpovídáte.
'Neznošu Pospišilovy kecy'
Ви казав ТИ,
Я казав він.
Просив ви мене до дороги,
і я відповів туди.
Pocit podzimního vánku
Sním o tvý nedozírný moci
pním
tam někde vpodpalubí noci
a vím, že dnes se neprobudí plavec,
Odraz v zrcadle? Duši?
A je to v pasti
stejně jako naděje
z posledních sil neumírající.
Obloha černá a já v sevřeném objetí
Na cestě od klamu a vlastních žádostí
Deštivé ráno
a my dva už na nohách.
Těšíme se stejně, jako tam dole -
na studených horách
L amour francaise
http://www. youtube. com/watch. v=OnlmU2ZrRbo
Vaše jemné nožky se míhají v přístavech pařížských bulvárů
míháte se na montmártských schodech
i v lahodných přístavech Cote da Azur
Pouliční hudebník není ras
Hraje takhle vyškovská kapela na brněnském náměstí kolemjdoucím jednu sadu za druhou. Všichni jsou naprosto zpokojení, popijí si jedno za druhým při pivní slavnosti. Tu přijde jeden černější spoluobčan:
"Héj ty. Zahrej mi písničku Černý cigán.
Dívka bojující
Píšu si s tebou
zase mi to všechno po pořádku líčí.
Potom se už zase trápíš.
A už jsme v tom znovu
V letech záběhu
A možná jen pohled ve střepu
spřádáš v kouzle myšlenku
uprostřed lístku najdeš tu
větu, - co jsi znal,
565 důvodů proč nechci být tím, čím jsem
Vlastně ani nevím, kdo jsem. Dnes jsem si kladl po dlouhé době opět otázku, co je to člověk. K odpovědi jsem se opět nedostal. Vařím si opět další čaj, opět přemýšlím o lepším zítřejším dni.
Hymnus na brněnské videoautomaty.
Děkujeme ti v tom čase
o veliký Klausi Kalousku a Šwarče,
že přinesli jste nám automaty věcné
okrasu světskou, lidumilnou a drahou
Moje ambice
Mám spoustu ambicí
ať už chci postavit dům, zasadit strom,
mít žen a dítě nebo si najít dobrou práci.
Stejně se to jednou všechno obrátí v prach
Nevraživost těchto dní
V mezičasí volám do nocí
a protkávám je všechny
lidské paměti.
Jindy se krátí
Štěstí pro nás
V našich rukou je síla
bolest nám ji rozdává
není proto již žádného nedostatku,
když jsi šťastný pro nás, šťastný pro nás
Děkuji ti, že jsi nezapomněla
Děkuji ti, že jsi nezapomněla
že jsi pro mne světlem a vším,
co činí svět pápěrkem vhozeným do ringu.
Unikám , přijímám
Valíme Oidipa
Na dvoře divalda frčíme Oidipa
tragédie nesmírná, umrtní hodina.
Kam se hrabe čest a sláva,
komu podléhá všechna vláda.
Hlas z polí
V letním tlení zachmuřile všichni lišku honili,
skoupě lán pole obstopili,
a nic nevnímali
ani pot dne, ani dřinu práce
Nesnáším ranní sny
Měl jsem divný sen k ránu.
Nikdo v něm nebyl - pouze já
Poznal jsem v něm tebe
tvé nejasné odstíny
Po světlém snu
Denní noc
oči se nakonec otevřely
přemýšlím o své existenci
jak dlouho tu vlastně ještě budu
Jako polní květ v ne/bytí
Stejně jako květ polní u ohrady
tak jako borovice červenolesní tam někde vPripjati
tak i já sám podléhám mýlce, že nic už se nevrátí,
tak střídmě, tak lehce sjarním deštěm do polí.
Život je dokonalý ohňostroj
Není třeba nad sebou lkát
když tvá tvář je dokonalý přístav
možná to cítíš, že nejsí dokonalý
nebo jsi příliš nízko
Jsi nevědomky účastnice mých vlastních bojů
Děsím tě
stejně jako dobyvatel pevnosti Gallicum
a vůbec vlastně ani nevím,
zda-li jsem to já sám
Postní z objetí
Za stříbrného podvečera
jen já venkovský synek a ty víla slunce
držíme se v neúprosném objetí
den co den, noc co noc
Jarní II.
Vzájemně o sobě přemýšlíme pane umělče
sedíce ve vlaku mezi Prahou a Olomoucí
pojídáme nádražní kobliky a vdolečky
a nacházíme spolu společnou řeč.
Jarní I.
Společné chvílky bez záruky a jarní západ slunce.
Jasné červánky a dešťové mraky na obloze,
hladí tě letmo po tváři.
Stovky uvážených výroků a mlčících guru
Vůně jarního deště
Zbožňuji tu vůni deště
zkroupenou na dlažbě chodníků
z pohledu toužím stále ještě
toužebně do té vůně proniknout.
Někde mezi tebou a nejasnou neznámou
V tu noc, kdy ve vlaku chytáš pomíjivé vzpomínky
a zase ty rudé vlasy
psychická pěst naráží do strany
cítíš se
Život básníka na počátku století
Těžké je být básníkem,
když svět se na tebe mračí,
když průzračné vody roklin
se na tebe křemčí.
V případě potřeby ...
Snad jen tolik,
kolik člověka dělí od světa
kolik zdí, jenž ti brání
aby jsi žila s ním
Právě dnes - co jseš?
Právě dnes
tísíce klíču zrezivělo
srdce mladých zdřevěnělo
a ruce - kterého mohli psát, tlouct, hladit
Malá radosti
Drahá maminko
zpoza seznamu, tě vyhlížím
tebe i tvou dcerku,
obě už vás téměř vidím.
Jako výrobce materiálu nejasné kvality
V pozdním večeru, vymýšlím cizí slovíčka
pro tebe, tebe, i ty ostatní
trochu mě to ničí, nehledím na noc
nehledím si svých otáček
Nitky lásky jsou doufám stále mezi námi
Včera jsi na nás dva myslela
a já zase zapomněl, to se mi však stává.
Nevím, jak mohu jen zapomenout
na pár hodin, minut, chvil.
Bokunai
Snil, snil, snil jsem
o dvou srdcích, různých velikostí
o rajském klidu a karnevalu ctností.
Spoutáni klidem a nevídanou rozkoší
Slovo nebo rozmluva?
Základní ontologický problém
jak bylo stvořeno universum.
Byla to myšlenka, rozhodnutí demiurga
trůnícího někde na obláčcích
Ztrácí se
Postupně se ztrácí důvěra
v jakákoliv lidská jednání
rozhodnutí doby spějí k nevratnému konci
a zloba kříže protíná.
Madonně I.
Má paní jak jsi smutná.
Co tě tak zarmoutilo, že tak náhle tě pronikla bolest.
Kdo ti tak ublížil, že jsi nucena trpět.
S tvým bolem konejšivě já tvůj syn
Spřátanka
Andělské vlasy a volba růže
svítí na mně v tvém domku světlo podezřelé.
Snad je to jen baňka, svítící na cestu po žebříku
a co když ne a je to stín tmavého zítřku.
Bloudím
Celou noc jsem před sebou měl
dvé andělské vlasy
mystérium tajemný, chodby křižový.
Jsem v klášteře a nevím o světě,
Peruťová benevolence
Všichni mi tě závidí
a nikdo ani neví,
jaké je, když máš kousek štěstí
beztvárné laskavosti
Repetitio salutaris
Postupem času se rozpomínám, jak mi kdysi bylo. Dva roky jsou dva roky, to se ví. I tak je mi to tak jasný, jako by to bylo včera. Jen mi už to nepřipadá dnes jako včerejší den, protože už tolik povinností tu vzpomínkovou idylu přebilo, že se to natáhlo na měsíc.
S tebou a pro tebe
Opět tě vidět
ten malý zázrak tohoto dne
spatřit tě, sladce tě políbit,
to jest vše, na jsem po týden čekal
Počátkem roku
V tichosti chrámu
zavírám oči
před tebou Domine Dei, Rex caelestis,
credo, quoniam tu es Deus Pater omnipotens
Obchod s exaktnem
Opět v duchu bojuji s vlastním vnitřkem
Nevím, co dělat, nevím zda dýchat,
nevím, jestli tě mám milovat,
nebo se odevzdat.
Vánoční
Tehdy srpnové vedro, dnes však mrazivá noc.
Přemýšlím o tom, co jsi nám letní ráno,co jsi vzalo.
Snad jen iluze o tom, čím svět je.
Možná svobodu, bez které člověk nežije.
Vánoce s láskou
Spolu v objetí a nejspíš to nekončí
ani nezačíná, pouto důvěry i nadějí.
Ve slovech se nenápadně objevují verše,
ale pak jsi ztracen a ty ztracena,
Rodný kraj
Tichá krajina a na ní bílá pokrývka
vše se nachází ve vznešeném stavu
nic nevědění, pomyslného kouzlení
vrcholil advent a tvé oči hořely
A nad to je láska
A nadto všechno je láska.
nic nepřebrodíš, nic nerozhodneš,
dokud nepřekleneš všechny své krize
nenaplníš poháry bezedné nouze
Chci tě více znát
Chci tě více znát a poznat ty rozdíly
jako tečky na listech květiny
a popřemýšlet vážně a rozumně o nás dvou
kolikpak dělí nás od sebe temných kol
Sněhové objetí - princeps caritatis
Být zamilovaný je velmi krásná věc
sníš spolu s ní o plavém vlněném srdíčku.
Na nic se nikdo vzájemně neptajíc
a co skoro poznáš, s kým vlastně chce být.
Noční den
S tichým obzorem den se tmavě počíná
po konci začátek tmavého slunce
voda se popíjí a kolem krouží pohyby lidí.
Množství těch, by nikdo nikdy nesečetl
Kolize vztahu a ... dodatkový epilog
A miluješ mě. Zní z tvých sladkých plných rtů.
Snad ano, ani nevím. Snad se to někdy dovím.
Čas lásce nepřeje
Viděl jsem vaše oči slečno
němě se na mě dívaly, když rty hovořili.
Snad se pozná, zda to bude láska nebo jen přátelství
snad se jiní vrátíme zpět za tisíc let.
Spravedlnost či osobní msta?
Co by se stalo, kdyby zavládla nad světem spravedlnost,
nikdo se s nikým nehádal, nikdo nikomu nic nedlužil
nikdo by po vášní nebažil, kolem horké kaše nechodil.
Nikým by nebyly tyto tváře a nikam by nedošli s pohrabáčem.
Podzimní sběr
Souznění
Kdybychom se viděli, alespoň na chvíli,
poránu vyrazili ve svém letním tlení
za krásou nesmírnou, líbajíce se v naprostém souznění.
Na každého dojde...
Uvědomil jsem si že na každého vždycky nějakým způsobem dojde. Za jeho činy, skutky horší než kámen, případně i slova. Dokonce i půlnoční kovboj sedí zdolán za katrem.
Pros Bhutá
Dvě čárky, pár slov a tečka
tolik napsal svým dvěma
přátelům a ti to poslali dál
nenašel se nikdo, kdo jeho verše znal.
O přetěžkosti dnů, života
Ráno jsem opět začal svůj boj o přežití. Skončil dřív, než odbyla desátá hodina. Vstal jsem, prošmátral oči a přemýšlel, o tom co asi bude dál, pokud nevstanu a nepoznám, co je to pravda, která mě osvobozuje. Co je to pravda, když nechápu, jak může nějaký sígr unést malé dítě jeho matce jen pro vlastní ego.
Kolem dokola, naproti rozhlasu.
Ráno trvá mnohdy déle než poledne
a konec slova nic možná je
někde naproti olomouckému rozhlasu.
Jen zde pod věží jako noční strážce
Páteční surrealismus
Hlouček lidí ovíjí tě jak kytici růží
smysl po náladách se rozpadá s ranním spánkem.
Všichni se brojí proti mě a nic nezbývá
než jít proti nim.
Ratio doloris
Ráno se tetelí blahem
a smutek je mým rozumem.
Kroužím pod hvězdami
jako bych nechtěl znát svůj olomoucký stín
Pohled zdálky
Infinitivní za zdí a přesto nejsem sám.
Tužka, papír a inkoust jsou mí přátelé
na cestě k tobě a možná ještě kousek dál.
Další depeše do neznáma
Jsi mé světlo
Jsi mým světlem v deštivých a tmavých dnech
kol dokola zrcadlí se tvé konečky pískovcových
špiček, které se nabízejí,
pro marnotratné synky.
Cestičky do hlubin nebe
Předám ti vlnku svou
myšlenku malou.
O tom, že nemá cenu vzlykat,
když mrak projde krajinou.
Únos
Odnesli mi tě
a není tečky za pláčem,
který to přineslo.
Marností jsou všechny naše dny
Noční II.
Mám stísněné představy
o tom, která barva bije víc
než fialová ultra.
Co snad víc, když otřesy spíš
Noční I.
a pouze smrt nade vším zůstane
jako neoblomná zář
alfa i omega
a srdce mé s tím tvým již bít nepřestane.
Co teď?
Tluče se mi srdce
a to docela enormním tempem,
jak mám zastavit to, co neznám předem.
Tluče, tluče
O chybách osudového charakteru
Zklamal jsem.
Ptáš se jak.
Netřeba se ptát je to fakt.
Mezi dvěma kamarády proběhl mrak.
Stalo se včera
Snažím se přesívat, ale jaksi to chvílemi nejde.
Tvé slzy se zanesli do zrn betonu
a skvrny v duši z tebe již nedostanu.
Postupně si uvědomuju, že nastaly nové časy
Bloudění mezi stíny
Nevím kdo jsem
kým jsem
čím jsem vlastně byl
Vše co jsem chtěl
Poutní kámen
Prošel jsi tolika kraji
a stále jsi stál jen na jednom místě
jsi můj poutní kámen zdravíš mě
pokaždé, kdy se setkáme.
To býval vztah k literatuře
Někde mezi hvězdami čeká na tebe,
Tvoji blízcí tě vyhlížejí
Žijí v lásce tvé.
Nebudeš se dlouho trápit,
Hvězda
Spatřil jsem tě na obloze
malou hvězdu, kometku
padající do hlubin pozemských.
Kam asi dopadne, ptal se přítel
Myslíme na vás
Potkal jsem ji za slabého deště u kostela po nedělní mši svaté:
My si vás pamatujeme
nejste náhodou in seminario generalis.
Kdepak, kdepak,
Aetas
Léto, léto bláznivý
hážu jí kytky do vody
tak jako celou noc, tak i celý den.
Se mnou se loučí všechny zdánlivé sny
Letní V.
Hmotnosti
to vše mi uvízlo v rukou
a jako pápěrky mizí v rukou.
Dnes
Oslavy samoty
Vyrazil jsem oslavit samotu
bylo to bláznovství
ponořen do černé procházel šlépějemi,
které už tu byly
Nalhávám si sám sobě
Nalhávám si,
že mohu být lepší, když nejsem
stejně zítra zase klesnu
a potom . snad jen oddechnu si
Letní IV.
Noc a v ní žijící podvědomý hluk
vidíš jej naproti přes skleněnou ulici.
Venkovský kostelík naposledy odbije
pár tónů do světa nechápajících
Letní III.
Nevím kde
vždy když cítím vítr
pár slov mě o nás dvou napadne.
Celkově je to se mnou špatné pořízení, Pane.
Letní I.
Objali jsme se
a necítili svět kolem
až do poslední vteřiny
vlastního (ne)bytí.
Letní II.
Upadám v nemilost
ležím na (nebi) a zpívám si
stále pořád tu svou
Zrazuji sám sebe
Hra ve dvou
Zbožňuju naše hry ve dvou
a přitom sleduji tvůj smích a potměšilý ůsměv
a líčka, která se pokouší
uhnout na jiný směr
Do hájku!
Už je to tu zase
zažívám jeden pocit
méněcennosti, stejně tak i druhý
co s tím.
Na pokraji
Kolikrát to ještě bude,než už bude konec.
Kam dospěješ, když nevíš, co bude tento víkend.
Už jen elektrizace vlastního těla, žití ve stálem napětí
na ulicích se plouží můry, zardousit tě chtějí
Ingens verbam multitudo
Párkrát jsem přemýšlel co bude dál, ale za půl hodiny se mi zdálo, že to nemá cenu rozebírat a lepší bude pracovat dál na studiu, které je dnes tak přepychové zboží, že už se za něj bude snad i platit. Je to nesmírně praktické, likvidovat své mozkové buňky za vidinou lepšího uplatnění než zametání ulic nebo čištění kanálů, ale při pohledu na běsnění při zkouškách si myslím, že nastává pravý opak. Někdy by si člověk nejraději utrhnul hlavu, protože si myslí, že v ní nic kloudného nemá, ale pak kyne talentem u jiného vyučujícího a je nesmírně pochválen. No je to každopádně jízda na ploché dráze a nikdy nevíš, co tě čeká na konci.
Dejmi nějakou paměť. Svoji nechci
Už jsem na tebe zapomněl
vlastně ani nevím kdo jsi.
Trousím se popelem všedním
a procházím zdmi.
Dešťovými šlepějemi
Kzemi padal déšť
A já jsem vzpomínal
Proudy vody se mísili ulicí
I já jsem nad svým ne/bytím přemýšlel.
Hledání duše slova
Slovo
ta zázračná neznámá,
důležitá paralela,
půvabná částina,
Pět minut před ukrajinskou půlnocí
Čas se ti pomalu krátí
nevíš, co teď s ním
celý klášter už dávno spí
a ty celý nesvůj, bdíš
Oboustranné napětí
Vztekáš se
a narámně ti to přitom sluší,
jako bych tě viděl,
tebe i tvé kolísající oči
Nepřijde ničeho
Nepřijdeš. - zní vroucí otázka.
Samozřejmě, že přijdu - srdce nabádá,
ale kdy, kde a jak se objevím, to není doposud známo,
možná jen čekám na to správné ráno,
Ohlasy Lvovské
Я дорога, правда та жіття,
zaznělo přes celé náměstí,
nikdo ani nedutal a tiše naslouchal,
zbožný mnich se sepjatýma rukama plakal
Sním si svou cestu
Sním si svou cestu
po jarních alejích
a dramatický výkop o dvou dějstvích.
Mnoho věcí se převaří,
Přátelé
Potkáš pár dobrých přátel
víš, že žiješ pro krále,
který je jen jeden.
Víš, že vše pomíjí
Ptala ses...
Ptala ses mně na mé reserše,
jak už jsem asi daleko,
a jestli je pro mně lepší latina nebo ruština.
Všechno kolem nás je asi jen přemírá energických
Můj cizí tanec
Tak nějak málo tančím, zpívám
svůj ukrajinský tanec
objímám veškeré značky
a brečím radostí.
Co způsobila ...
Co způsobila ta chyba.
a kam se poděla temnota,
vším, čím kdysi víla byla
je nyní nevinNÁ.
Mrak nad Evropou
Před týdnem mi tvrdili, že bude konec světa
a spíše to vypadá jen tak, že bude zaprášená Evropa.
Se jsoucny obláčků, které ještě zbyly,
já radostně vyji moje zahradní kvítí
O tom, jak je nedoceněná práce výtvarného umělce.
Drahý pane umělče, namalujte mi stěnu.
pomalujte ji postavami z Bible, ať to má sféru.
Ježíše, učedníky, Máří Magdalu a k tomu pár lidí,
kteří se objevili v davu.
K domovu
Rozezněly se zvony
a na poslední cestu vydal se
zpět domů, zpět k mamince.
Tentokrát jej již nikdo s radostí nevítá
Domácí vězení
Bolí mě hlava
a vlastně ani trochu nevím co dál.
ocitám se znovu ve světě mezi dvěma řádky
sám zcela zkomolen a všemi pohrdán.
...
.
a třísky lítají vzduchem
postupně se stupňuje napětí v žilách
a dech nabírá rychlý spád.
Na ukrajinistické návštěvě
Včerejší kruhy
pod očima mne moc nepomohli
a spíše jsem jen nešťastný
účastník zemětřesení.
Portae III.
Nemusí přicházet zemětřesení
abych se pohnul z místa
nemusí být tolik bolesti
abych přinesl svůj krystal
Z obavy o hmotné věci
Bojím se
všech nesrovnalostí v životě
a toho, co přijde.
Neznám se,
Portae IV.
Má cela je jen takový přerostlý pokoj. Uprostřed připomíná přistávací plochu a po bocích imitaci domácí pohody. I přesto je to tu jiné než kdybych byl doma. Snad jen ten výhled z okna na brčálník, který je počátkem i koncem všeho ve středu celého prostranství pod okny.
Pomalu se ztrácím ...
Místa se vyprazdňují
a tam, kde včera
ještě byly devocionalie
dneska jen prach tě zdraví.
Portae II.
"V neděli mne nečekej. "
- stroze jsem se ohradil.
Počkej na ránu, kterou v srdci tvém
probudím jitřenku.
Stopáž
Promítání starých filmů máš ze všeho nejradši.
Stejně bys dříve nebo později záhadně usnul.
Po půl hodině vždy myslíš na to,
jak vše dopadne,
Portae I.
Půst čtyřicetidenní
končí se půlnocí převelikou
posvátnou hodinou
obětí převelikou.
Už mě to několikrát napadlo
Už mne několikrát napadlo
opustit to tu všechno
odejít od rozdělané práce
vtomto domě
Poslední andante
„Mrzí mě, když tě vidím smutného nebo naštvaného. “
Zní ztvých úst a mne jen napadá, zda-li
o(d)pustit více než bych mohl
a zabřednout do černého bahna svých skutků
Ohlas písní novosvětských
Ach ti mládenci limští
co svět obcházejí
srukama vkapsách dřou o chodníky a zpívají
kampak, kampak pánové.
Chtít
Chci ještě chvíli
Abych žil
Chci pouze čas
Abych tě vyléčil
Variace na internetovou seznámku
Nejsem vůbec svalnatej.
Jsem úplně volnéééj
Nezadanéj a neženatéééj.
Tak si vlezeme do svého trikotu
Z Olomouce II.
Měl bychom pátrat opět po hloubce ticha
snaze nalézt podstatu
a hlubinu
čekáš na mou odpověď,
Výhružné řešení konečné otázky otázek z ranního rozjezdu
Stačí sekera a pár polen
Zabijou tě snad jen spolem
Co ti zbývá.
Snad jen přestěhovat se
Návrat
Opět se vracím
vám všem pro smích
skleslým na povděk.
Nikdo mne nečekal,
Strachuji se
Strachuji se
pádám před tvou velebností
stále mě provází
jen kymácení a klopýtání
Z Olomouce I.
Jistý neoklasik tvrdí:
Učiním si vlastní cesty
pujdu jen ve svém směru
Mé bdění však vede k nečemu jinému
Bez času
Bez času
nazývají tuto dobu
hodinou bez času,
avšak uniká jim podstata.
Hloupě kecají
Hloupě kecají
a idioti jim tleskají.
Pochopili však podstatu věcí
v naznacích mi cestu ukázali
Štítí se mi
Štítí se mi tito lidé,
avšak ve svém stínu je uznávám,
příčí se mi písně zvrácené
a modlím se zrnka dál.
Alternativní úniky z Vánoc současnosti
Vše je uměle oslaveno
a teď už se jen zbytky pálí.
Opět se v duši budí přízraky,
které se nakrátko ztrácí.
Předvánoční elegie
Těžko se mi vymýšlí slova
tajemná slůvka bezedná,
jenž budí nový třpyt pro duši
naději pro tvé oči.
Nestíhám
Nestíhám se učit, nestíhám být, nestíhám být s vámi, chce se mi blít. Podobám se sépii,jenž po dne se prohánínestíhajíc žítpropouštím šťávu ta neznámá jsoucna mezi prsty. A to vše jenkvůli vámkvůli soběkvůli sobějen kvůli ní. Kompletorium se dneska nevydařilo jak mělo.
Kam se poděla?
Utichly zvony a s nimi i hlasypěvce potulnéhoobdiv jiných získatsnažícího. Všechny jeho cesty byly jen obláčkyprachu a naděje,krokem odbojnýmvprostřed polí procházel. Kam se poděla ta dívka,která zranila jeja kam se poděl rytíř,kterému dřív dělal zbrojnoše. Daleko, předalekotam až dospěl jeho hlasi vysoké tóny jeho lyry,zbožné vzdechy i kapky vodyTen pramen,jenž byl i pramenem tvýmdnes v pozdní čassečkává v tichu na zimua zjara se ti znovu otevřepokud se z něj budeš chtít napítsnad.
Rozloučení
Autor by se na čas rád rozloučil s vámi všemi, kteří jste jej vytrvale pročítali a naplňovali se alespoň trochu z pramene naděje. Můj odchod není zbabělý, že bych snad se již obával napsát i tu nejhorší píseň, jaká lze popsat, ale jen kvůli tomu,
že studna nebo také pramen mých snah veršotepeckých se chystá pomalu,
k zimnímu odpočinku,
(ně)kterého je také občas zapotřebí,
podzimní V.
Už v noci před spaním,nechodím ven na balkón, nedívám se tím směrem,kde žilaa to je hodně velký úspěch. Pomalá cesta životemmíří opět do neznáma.
Snímek podzimu
Tetřev vysílá své zvuky do dálkykrapet pozdní tento jev zdá se mi. Listí pomalu opadává ze stromů,kroutí se pomaludo hamižného outletu. Vytváří pomalu obrazdívky z papíru,té, která snesla déšťmnožství pramínkůa neutuchající bušení srdcev život jednoho nadějného borce.
Via Olomucensis I.
Znovu na cestětentokrát na silniciv jednu chvíli v polích,pak na Malém Hradisku. Cesta plyne, plynea mě duní svědomíhlubina, hlubinatam někde zakalená. /Promiň, mrzí mě každé zbytečné slovoodpadlá věta K,jenž unikla tvé pozornosti,nebo sis ji vyložila jinak. /Tyhle cesty jsou odchodem z tévho dětstvítam někde odlétají kusy tvého štěstí.
Volejte si třeba do šaliny.
Sledoval jsem na ulici lidi,všichni někam kráčeli,vůbec jsem se netrápil,ani neusmíval. Čekal jsem za tmy na lásku, kterou odvanul čas. Teď už jen trhám fotku,která je pro mne démon. Volím si povolání,chci pro všechny věnovat svůj čas,hledám ty tarify, které neobepíná čas.
Snímek z mládí
Snímek z mládíjsi spatřil někdy před týdnem,zvou tě tam na nějakou maškarní akci,kde jsi byl idiotem. Kolikrát ses přehmátnul od té doby a nedokázal se ovládnout,přemáhal jsi jednu neřest za druhoua nakonec jsi upadnul do všech. Těžké je bodnutí do svalu,když kosti nenía zbývají již jen zapadlé oči. Někdo musí zůstat sám v polia začít bojovat se satanem.
Jízda na dlouhou trať - Superstar
Objevuji svou pravou cestusnad je to poslání. Někde na kolejíchjedu jízdu na dlouhou trať. Mávám dívkám na poli,klaním se svému Pánuukřižovanému uprostřed pláně,v posledním okamžiku pod petrovskými věžemi,ukryt ve vagónu,never more with you. Znovu a znovu pořád bloudím,ale teď již s touhou po dobréms plnou zbrojí připraven.
Kino temna
Hluboké dno propastikam jsi odešelmísta zapomněníuž nás na smrt předešel. Na krajích cestnynítolik trnůa kamení. Celý mý nitro je tím posetýdítě nenarozenýroztržené spojeníodcházení lidíneustálý přítok nadějí. A už nic nepřemůže zeď depresíV sedadle se postupně propadáš,již nerozeznáváš ani obrazu plátna,Pavel pod podiem zase něco řeknea film se celý promítne,horší však jen,že nyní nemá krátkého konce.
Potulná
Lejstra mého praotcekavárna na vodě,propastné konstelace,to je vše, k čemu trnitá cesta vede. Má víra je vratká,osudové souznění,kampak asi došlaslibná chvíle zapomnění. S nadějí za mnou nechoďte pane vrátný. Ty grify z našich rádií - dvě sms a vše je v pohodějsou pro mně již ohraný.
Kousek
Jak málo mi to dnes přijdetak snad zase jindystále se opakující slovapoštovní zprávy. Teď jsem tady,jak podivné, (jsa) opřen o roh odpadkového košena hlavním nástupištipamatáky už nesbírámk Bohu se již častěji modlívám. Zase prolétajínadzvukovou rychlostívětrné tmy a zlého zápachutóny, písně dávno zapomenutéprůlet.
Cesta kolejí
Cesta kolejídlážděná je plevelem,stovky kilometrůaž k místu, kam snad dojedem. Jel bych klidně s tebou,jen ty a jápod modrou oblohou. Těžko mě snad teď zachytneš,
když jedu cestou zbořenou
v hrbolech střetůbez vlastní ohleduplnostivše v mé hlavě je -- hloupé
podzimní I.
Omotávání fášku kolem nohypozvednutí srdíčkadýcháníto je malá kapička životního systému.
podzimní II.
Zbavit seněkolika přebytků chloupků malých nebo i velkýchobličej zase odkrýtkvůli starému pánu.
podzimní III.
Co do budoucna chtít. Snad jen černý klobouk, kulaté brýle a pod tím vším - - úsměv pro všechnykolemjdoucí.
podzimní IV.
KR ŘU ÍX ŽV tomto znamení prý někdo zvítězíHledím do knihy,která mi tu hledanou odpověďukáže a naplní má přání.
Deadline - život jako zápalky
Co vzmůžeme my básníci bolesti a smutku,když temnota svět obchází. Není již čas na honosné ódy,postávání za magickými pultyJiž jen pár kilometrů od nás hoří opuštěné domylidé umírají, jsou utlačováni,mladíci si stále podřezávají žíly. Včera měl můj kamarád narozeniny,dnes už se nachází v blázinci,sotva dospěl jeho devatenáctý jarskončil tak, jak Ivan. Živoucí troska,už téměř mršina,ještě očimá hýbástále ruce ohýbá.
pololetní I.
Mrtvé lože,rámě zmrzlé dívkypod světlem úplňkuvypráví o zázraku.
pololetní II.
Zašel časemzašel láskouzaklepal na dveře,čekal v nich
pár vět
Zašel na pivo. Vždycky jsem tě měl rád Máji. A ta vzpomínka, bude jak pápěrko bez osnovyněkde na dně jezerní tůňky. Kampak mladíku.
pololetní III.
Krčím se v průjezdu,zase čekám na práci. Už cinká zvonec. Pod nohama mi zapraskalo klestí.
pololetní IV.
Chci klid. jedno slovomaličké zaklínadlo,platí jen pro někoho.
Zastávka v podzemní Benevolenci
Kráčí si kráčíroky mládí. Připomínají ti,čím jsi bylPlouží se ploužípozemské pluky. Jen tak naoko bez osnovy. Krášlí se krášlípřekrásné děvy,pro své nápadníkyči jen takPro něž se ostatně rmoutíodvážní mladí muži.
Zavírám oči
Vše se ztrácí někde v beznadějialeto zde stále zůstávácožpak může býtvše tak nejasné,nemůžeme být spoluani bez sebe. V posledních dnechhodinách, letech,jsme zapsáni mezi nezvěstnéoba jsme na jiných končinách světa. Tys volala odněkud zopačné řeky Rubikonu,mé srdce tonulo uprostřed chladné Sibiře,tak se zvedla zeďkterá brání průniku,mému i tomu, který vyšelod srdce tvého. Já o tebe také nechci přijít, cítím se jako nebožtík v umrčním místě, jako někde v márnici, kde bez tebe, nelze nalézt žádného bytí, kromě Boha, jediné mé naděje, když nepočítám ani podstatu světa, padám již jen do beznaděje.
Srdce proletělo střepem
Špatně, špatněvše je totálně blbě. Slychávám to bez přestánív hlubinách mě můru chvátí.
Poslední léta jsem musel jen přihlížet, jako v agonii tomu, jak jsem postupně drásán a pomalu obracen v temnou hloubku vlastního hrobu. Nedokázal jsem se smířit s valstním osudem, který se čím dál víc obracel proti mně.
U Rasovny
Zrnka, pramínky Božích darů
prameny dobra
závaly nářku,
i takové podoby má voda.
Semio o babím létě
Zažívám neklidné období
podobně jako děvčata na křižovatce pod okny
vzdávám se věcí
postojů, myšlenek
Už aby nebylo
Loučím se stebou Brno,
ty můj moravský Říme,
nebe se pne do krásného půlměsíce.
Na ulici pár civilistů
Litanie nad koncem manželství
Všechny krásy tohoto světa
rychle pominou
i zamilovanost,
vše, co člověka činí šťastným.
Doznívání léta
Vidím to vše znovu
ve formě střípku
ty a někde vzadu
mé malé černé já. Poletíme někam do minula
27.VIII.2009
Pořád jsem se na tebe díval,představoval si tě před svým domem,očekával s otevřenou náručía šálkem dobrého čaje. Dnes však sedím rozpláclý na zídcev západu petrovských věžípřemýšlím o nadějia hlubokém utrpeníSedím někde na zídce, pode mnou propast,kousek ode mnemacecha,už se chystá strčitPoslední sekunda života,touha ještě jednou si vydechnout,políbit svou nevěstupohladit jí po srdciJe všemu konec,loučím se s nevědomím,dávám dobrou noc své milé,tak jako včera, předvčerejškem,. třemi týdny a snad i půl rokem. Minutu před usnutím.
Nápis na cihlovém kameni
"Pro mou drahou M. , se kterou jsem nemohl být a přesto jsem ji milovalJsou tak vratkéveže mého srdcestále vzpomínám na tebeu petrovské věžePestré barvyhvězdy očí tvýchstaré hrady(asi mou) duší ještě nedobytýchLásko. Stále na tebe vzpomínám na andělské vlasy tvés těžkým srdcem fotky pálívámpo nocíchkdy rozjímám u Božího oltářeo své volbě. "Asi hledal osaměnía nalezl lásku.
Svaťákový den - úterý
Každý denpři pohledu na zem se trápímv louži spatřím kalný senjenž svou sytost převrátil. Povídám ti jasně můj pramínku:Měl tě snad Onkterý hrubou sílu obrátilproti mé hlavěrozprášit. Nechci být jen terčem uprostřed červeného pole. Zachraň mě a spas Hospodine.
Minidepresivní částečka
Pro ukrácení dlouhé chvíle, sedím osamocen v tomhle světě, beznaděj mě jímá, má milovaná je pro mně nedosažitelná. Každodenně ji mezi obvody vyhlížím, ale její srdce již více nerozhořím.
Kroky poloprázdného bezvědomí
Nevěříš – li
Říkej si co chceš
Víš - li včem se tkví podstata
Padni komu padni
Prodleva citů
Stojí pod okny
Stále na tebe hledí
Dvě myšlenky, tunely přání a tužeb
Na cestě z Benevolence
Odcházel jsem zrovna zBenevolence
přemýšlíć o tom, kam vlastně všechny věci plynou.
Dveře pouličních obchodů se pozvolna zavírají,
Kopáč v podzemí
Celý den pryč
Co stihnout dřív
Krumpáčem to nedohoníš
Nějaká možnost by tu ještě byla,
Jiskřičky
Vnoci dlouhých světel
uprostřed zastávky sedíme na zemi,
tebe trápí bolavé nohy
a mne jen propadlé srdeční vjemy.
Tlak mínus čtyřicet
HLAVAJako jedno velké třeštidlorve se o svůj životbuší mi dál srdíčko
Všechno co byloleží v hnojii nitky hedvábnépláště se překovají v kotliradlice mi lísují hrubý papír
Zbývá mi jediné - dát sidžbánek vodya jeden ibalginzaspat všechny starosti, bolesti s nimi i neřesti.
Noční bdění v Letovicích
Stál jsem za oknem vnočním potemnělém hávu
Hledíc do údolí
na klášterní kostel sv. Václava
a majestátný zámek
Natěrač
Za svitu slunce jsem nad řekou seděl na mostěse štětcem v rucejako Michelangelo před svou poslední večeříTak matné jsou tvé křivky světenic se nevyrovná této chvíli tak jako symbol zčernalého štětceletící dívka a mladík na čarovném žebříkuz dáli na sebe hledí. Já při natírání toho mostku do hlubin řeky hledím.
Status quo line
Červnový podvečerkotlík čaje nejsem již v kavárně Benevolence.
Hlas z chodníku se pomalu ozývali vlnění vody pod oknyna druhý břeh Rubikonu mě zvaljá však jeho vábení odolávalKam míříš ve své úzkosti člověče. Do hlubin nebo do dalekých světů.
Underground
Před několika měsíci
vpražském podzemí
myslel mladík včerné kápi
na dvě věci
Stav básnictví na počátku XXI.století
A kdyby jen psali do šuplíku tolik básní, rýmů a slovíček přece básník jest hlupákem omylů a trmácícím bardem. Každý si jen tak chodí mele tu svou a klátí se klátí za jistou pannou nevěrnou a přesto básní klátí se, klátí Žije ze dne na den pije, miluje, fetuje A pak, že na světě není radostí Jen ti mladí hlupáci holt nečtou, nepíší.
Tolik věcí
Jsem bezbranný
na druhém drátu mě čeká odkaz života a radostí
svýma rukama jen mohu hledět
jak život prochází a uniká, mizí
Z hodin literatury
Tolikrát se věstí, až se lanko přetrhne
Stroze sedíme, nic nevíme
O tom, kterak je Něžná noc
Ani Filcek neví
Vycházím .....
Znepatrností, mě volá starodávný svět
po mnoha letech ze zřídel starých bran a nových hradeb.
Zdravím vás starodávnosti ve vaší velebné kráse
kde jinde bych hledal své tóne, než- li zde.
Ad crucem caritatum
U Ježíšova kříže stali tam
Marie, matka s ní Marie z Magdaly
a Jan.
Kristus odevzdává tyto ženy do rukou Janových
Horský poČASÍ
Domovino má
ty se mně ztrácíš
ty se mně ztrácíš jako den včerejší
ten již uplynul a nebude víckrát znova
Dotek světla
Střípky světlaoči se nechtějí otevřítvčera bylo ránodnes pouze temná nocBránil jsem sežil stále ve světlezkameněl na hradbě dřevěnéhradbě dřevěné - po letech prohniléHrdlo mi už tolikrát přestalo sloužitpatro jsem si rozedřel o smírčí kamenyčlánky prstů, dva hrubé zářezyto dnes jako jediné oko mé vidí. Přivázal jsem se okovydobrovolně namísto Prométheasrdce v tu chvíli bušilo, játra znovu a znovu rostlakonstelace částic a věcí, nevolnost v srdcioči mé to vidí, ale cíl nerozluští.
Svaťákový večer - pondělí
Sklízím postel
mrhám časem
Javora, Skácel
Kolmačka do hlavy kráčel
Život
Plyne dál svým tempemtak jak máObčas zrychlí, někdy zpomalís člověkem se rmoutíkolýsá a zase nabírá obrátkyNa nádražímezi sloupyoči pěkné slečnyna tebe útočíblázníHledí na tebe nespoutanněbarvitě a toužebně. Myšlenky a slova stojíúnava tě dorážíZbývá ti ještě dost sillže by jsi neokusil. Život pomalu plyne dál.
Ráno v temných uličkách
Dnes večer jsem přemýšlelo nás dvoua nyní zasebloumám, když Praha je v jitřní kráse. Pán Bůh to vidísrdce asi málo ztěžkloPraha se třpytí, dýmu je málo,Praha se rozevírá, dráhu otevřou zanedlouhoLidí je hromada a milovníků málov hodině snů a nářkůto vše prochází starou branoukdyž duchové procházejí Malou stranou.
Mezi světy
Ponoříme se do hlubin nevědomí
Krásného tepu znovuprožívání
Srdce tvé, je jak tlukot masa,
a stejně tak i hlubina ctností bezedná
Tlačenice v kotli
Vevřavě lidí
Spletitosti myšlenek a dalších tužeb
Stojíme já a ty bez niternosti duše
Pohlížíme na sebe
Uprostřed cesty s jízvou na rtu
Tři hodiny odpoledne,tmamyslím, že mě ani nechytíš. Trmácejícího se rychločlověka skrz kámen prokletý, není dálky, není místa,kde by hlavu složil. Kráčel jsem smutnou podzimní krajinoukapky deště mi dopadali na klobouk,trmácel jsem se přes polní cestu,kašlal jsem na cíl,hledal jsem klid, kterého je nedostatek. Můj příběh,stále leží v hlavě,odpočívá, nechce venpápěrko prolétlo kolem očí.
Sobotní
Výčet činností by dal na knížku,
Tomuhle se říká domov,
Kde tě čeká množství zážitků, hloupostí, skřípotů a srandy.
Lovuju, lovuju, koberce klepám,
Písmenka z hodiny poezie
J jako zaoblený polokruh či háček na ryby Spokojený chloupek
C jako díra do nicoty bez možnosti úniku Nádherná kolem tady smrt
B jako srdce bez nějž nemůže být lásky jejíchž krásy nenalézám
N jako přechod z extrému do extrému Prudká zákruta rovina zakryta
Nervozně
Držíme si pěsti, má milá,každý den se na břehu vídáme. ty někde na řece Missisipi,já na opačném břehu Svitavy. Hledíme oba dolů, směrem k mořitrpíme nervovým sepětím pramenícím z lidíLetmá věta, vlétla do tvých tajemných očí,tvá mylná snaha, ji k sobě nepustit, už ustala. Tvrdí- li někdo, že tolik bojů bylo vybojováno,tolik životů zmařeno a mnoho mečů se zabodlo do země pro nic za nic,hodně mi nalhává.
Květnový pátek
Ráno
Prudké probuzení
Venku ještě tma
Srdce kamenné tělo mi trýzní
Post quadragesima
Končí se období ztišení, samoty a hledání sebe sama v bezvědomí. Nyní již zbývápouze umýt ruce v křišťálové vodě nejčistší krvea po nohou nechat téct krev z nejsvětější vody. Oblékám se v roucho černé pomalu zapadá slunce svita já odcházímtak jako před rokemv místo pokoje a milosti,to mi je největší ze všech slastí. Tvá slova jsou mi Pane útěchou,ale slza mi ukápne pokaždé, když tvrdíš stále to samé,že budeš muset trpět za nás, kteří na tebe pliveme,stále se proti tobě a sobě samým dopouštíme chyb.
In transibus
S koly pod sebou
a nebem nad hlavou
Přemýšlím o dnech minulých
po všech těch setkáních, milostech i strastech
Quadragesima quarta
Myslí si dušička má,
že nade všechno je láska.
Přemýšlela vůbec někdy o tom, že kromě Boha jsem tu i já.
Kamínek na cestě,
Quadragesima sexta
Volal jsi mně Pane,
A já jsem po několikeronásobném váhání přišel.
Usedl jsem a do prostoru tvého království jsem se ve skrytosti duše odebral,
abych ti vprvní chvíli vzdal chválu.
Quadragesima septima
Tolikrát jsi zradil jméno Páně,
tolikrát jsi klesl,
Pán sčítá tvé viny, ale i přesto všechno ti odpouští.
Jedině Bohém si milně myslí, že deset otčenášů to změní,
Quadragesima quinta
Tak jako cesta na kolečkách vlaku,
tak i můj život byl vyměřen dopředu,
že mám kráčet po rovných cestách a povinně se držet toho či onoho.
Skutečnost a realita,
Pomník
Na svých cestách,
často vídám pomník
Vzpomíná doby dávno minulé,
Člověka, jehož myšlenky už jsou téměř mrtvé
Quadragesima octava
Pýcha předchází pád
a krása sebe sama vede do záhuby.
Doufal jsi v Hospodina
a kázal jsi víno a zpěv,
Blíží se boj poslední
Blíží se boj poslední
už je dokonáno dílo velkolepé
vše se propadá do temnot.
Úzkost na počátku jara
Ranní růže, brzy zvadlá,
měla tobě kdysi být daná.
Před půl rokem v té mnou milované době,
kdy jsme se spolu při vlahém letním vánku ještě drželi za ruce.
Altar Domini
Patříce na Boha, za tichounkého vánku,
nalézám útěchy a radostného odpočinku.
Celý můj život je jen blahočení a úzkostí tíha
tolik nebezpečí zla, tolik marnosti, tolik neřestí,
Primus
Když selhává svědomí, pomáhá srdce. Jestliže však pukne i srdce, rouškou světla se člověk těžko zahalí.
Quadragesima secunda
Hledí na mně přiblble,
nejapně podléha dojmu,
že mě peklo uchvátí.
Tvrdošijnost jejich srdcí,
Tesknota uprostřed pláně
Vstupuji do svatyně,
kráčím k oltáři,
chci ti vzdát chválu Bože,
můj otče, nyní i povšechny věky.
Crux sancti mihi lux
Vešel v brány kostela udatný bojovník,
Boží slávu obhajující skoro jako mučedník.
Opásán cingulem pravdy,
s brněním tvé lásky,
Pod petrovskými věžemi
Neprocházím kolem petrovských věží proto,
abych si druhý den zase zoufal.
Chodím kolem nich, abych věděl,
že zde máslo na hlavu žádnému primasovi nespadne.
Už je to za náma
Padl jsem na kámen. Zvednutí bude více než těžké. Vzchopím se někdy ještě.
Napsal jsem před prá týdny to stavu.
Výkvět debility uprostřed noci
Velký Paul mi předepsal na jeden týden tolik literatury, jako máma na měsíc. Ležím s melancholií v Jirousovi, Dantovi a Alighierim a pak opět přemítám.
Verš k verši sedá
krása nesmírná,
ta mně zase jímá.
Quadragesima prima
Po koláčích mě bylo sladko
bez osípky s malichernosti, by těžko nebývalo.
Bývala u mě kdysi láska, dnes již jen trpím.
Splývají slova, někdy i celé věty,
V tichosti
Někteří mě znají,
další se o mě jednou dozví. Já však o přízeň davu nestojím,
v koutě nepozorován raději stojím,tiše se za vás všechny modlím.
Roztřesené mládí.
Plaším se v pomyšleníže mnoho dívek se zimy plašídobře bylo, je a budezítra a v úterý slunce vyjderozední se a bylinky rozkvetou.
Střípky ulice
Ráno jsem jej potkal,
jeho veliké roucho nejde přehlédnout.
škrt, škrt, škrtala má bota o kamení
snad blázniví jsou někteří lidi.
Quadragesima tercia
Nekonečno
prosté a jednoduché.
Jeden znak vyjádři podstatu veškerenstva,
ale jen Tebe nikdo nezná v jednom symbolu,
Na Nábřeží
V šedi bezútěšných uličeka ponurnosti lidských srdcíjá procházím osamocen v parkujsem mezi Deanem a stínem na půli cesty Stojím zdepři dopadu nebeského prachu,hledám mrtvého muže nic víc.
I.
Dneska jsem se jen tak matně zahleděl uprostřed balení kufru nad tím, jak na člověka může působit počasí. Na mne se po čtyřech dnech usmálo slunce a rozzářilo můj pokoj, který obývám v druhém patře. V tu chvíli jsme si byl jist, že mnohdy tak málo člověku stačí, aby mohl být alespoň na okamžik šťastný. Ať už je to třeba to slunéčko, nebo úsměv ve tváři pohledné dívky a nebo úspěch ve škole či zážitek s přáteli.
Rozhovor proroka se zavrženým samotářem
Ztracen, ztracenuprostřed beznadějesám, sám, sám,zavržen a nevyslechnut. Dobrovolně sis tak určil ze své svobodné vůle člověče,tvá vůle to byla, a nyní se již stane tak, jak rozhodla vůle Otcova. Tak se stalo, tak i bude. Proč se však i přesto cítím tak sám Hospodine.
Cesta
Začal jsem a nevím sám,zda-li je to cesta, kterou jíti mám. Často se mi krátí k znetvoření, někdy vede k zapomnění.
Pohled
Dnes po svém návratu domů jsem byl v jednu chvíli úplně vytržen z předchozího kontextu díky jednomu pohledu. Hlavní věcí, která můj zrak tak převrátila bylo obyčejné holé pole. Pole za naším domem, které jsem ještě ve středu viděl pod přikrývkou sněhu. Sníh, který před čtrnácti dny napadl, toto pole původně zcela ukryl, schoval jej a tím je chránil před nežádoucími vlivy jako peřinka novorozeně v kolébce.
Reálie moudrého šprýmaře
Seděl uprostřed stolubratři a sestra s ním referovali. On četl nemravné básně,ona jemným tahem tužky, kreslila jako panna orleánská,tou tužkou, jejíž osten hladí lidská srdcea pohled na její výtvor je vnímán tak sladce. Ve dnech, kdy lid píše staně a vládě rezoluce,Zábrana je čten jako stáříkovská elegie,trumberovské písně z rádia lidé vnímají,hůře než hlouposti, které anglicky napíší. Jen ten tichý nemrava si sedí,uprostřed hlučné debaty v duchu si opakuje: "Třináct let po Rakouskuzačal jsem býtkdyž republika spolkla pochcanou houskujak cukrem naděje opocený fík"už konečné ví,že lidé formují státa né on lidi.
Ve vzpomínce
V den jeho memorie,Já sedíma moudřímnebo jen hledímněkdy přemýšlím nad smyslemi když neznám jeho poetikukaždodenně přání zbožné pozvedámo Bohu s tímto člověkem rozjímámlid na něj nejdřív zapomněli když moc dobře cítil jeho síluviděl však jen to, co chtěl vidětjistě,elegie to rozhodně nenítohle jsice jen mé bezduché drápáníopus však napsali už jiníKampak jsi až zašel ty můj světe. a jak sis vedl po ta léta beze mne. rád jsem tobě zpívalelegie a verše pro tvou útěchu v nelehkých letech skládallze to vyjádřit snad ještě tak, aby jste mně pochopili a přijali. Karle, nejmenší mezi malými.
Adepti zeměpisné olympiády
Trubky,seděj v jedné tříděa jejich mozek podobá se zkaženému zrnu hoženému slepici.
Sundej si to tričko
Vcházím do velkého klubu,
cítím a doufám,
že džungle je nyní pro toto místo slabým pojmem
když jsem nad tímto místem vlastním Pánem.
Nekonečná chvíle
Sedím zránačekám na východ sluncev tichu svatyně. K tobě můj milý tatínku volám,abych tě ještě předtím hledal a nalézal. Chválím tě, slavím tě,a nakonec i prosímpotichu se modlímV jedné chvílce tě vnímám znovu a zcela úplněv posvátné samotě.
Národ zavržených
Hledíc na nevýslovné utrpení,v srdci zmatekv ústech hořkost. Jak mohl tak krutý být člověk,když vyřknout takový ortel nad někým mohl. Je krátce nad ránemživot se bouří. myšlení mnohých se v kámen se obrátilosůl je oslepilaa vnitřnosti jim rozežralaJiž po zbytek svých let mají zůstat v zavrženíneotevření Boží lásce a jejímu milosrdenství.
ráno nebo naposled?
V tento ranní čas, sotva se probudím,
nevím zda-li ještě žiji nebo umírám.
Obracím se k tobě můj Pane, pokud mě zrovna srdce neklame.
Věřím v Tebe a doufám v Tebe, od tohoto času až navěky.
(Ne)zimní noci
Na klenutém mostě,kde voda dnes již nezamrzá,postával v teplém kabátu mladík zvolna se dívajíc do vody dna. Jeho stín tancoval krom sum krok ulicía teplo plynové lampy jej nutilo stáhnout se k duši prosící. Ta doba, ta nekonečně dlouhá chvíle. Stránka po stránce, která nemá cíle.
Advent
Jásot zaplavil mne v ten den,kdy ještě ráno jsem stával s nevděkem. Jasné světlo světa a slunce spravedlnosti ozářili mou duši,a já jsem díky tomu promněnil svou duši. Svátostný den, den, kdy všichni se radují, den kdy slovo GAUDETE světu vévodí. Spolu s ostatními k oltáři proto i já spěji.
Kretenismus žije všude - mezi tzv.venkovany vždycky
Ani internet, který dnes pracuje s mnoha kompilacemi slov a citátů nemůže být imunní vůči každé myšlence, která je neopodstatněná, a která často může podávat špatný příklad o tom, co člověk ve skutečnosti je. Typický venkovský balík, který v každé myšlence má ukrytou nějakou hodnotu a zvláště vzdělaný člověk, který každodenně pročítá množství statí a názorů od novin počinaje přes různé bulletiny ž po internetová fóra končíce si nemohl nepovšimnout článku na úvodní stránce Písmáka. Jeho poselství světu, které se dá ve zkratce zhodnotit slovy "chovej se jako prase, ale napiš nám to krásně" hodně vystihuje. Respondecie přitom mluví o tom, že nikdo z nich nechce marnit život nějakým hloupým básněním a trápit si tím hlavu, když může na rovinu od podlahy zdůraznit každou svou skutečnost nebo přesně pouze to, že ráno vstane, nají se, jde s kamarády onanovat do stodoly, pak se navzájem nakopou do řití, jdou dělat milion padesát dalších prasečin a pak to po ukončeném dni zapíšou na nějakého písmáka, kde jim na to jako amatérům nikdo nemůže nic říct, ale naopak je ještě pochválí.
Ticho prostoru
V posvátném prostoru,tiše na Tebe čekám,můj Spasiteli, já tě noc co noc o pomoc volám. O pomoc volám, nevzdávám se. Ve skrytu duše na tebe spolehám se. Čekám tě nyní zde, v tuto toužebnou chvíli,doufám, že rozhovor s tebou bude se podobat zlatému kvítí.
Méněcenné
Stalo tam za rohem ulice,teskně hledělo neboze jim na lice. Hloupostmi opředené báje o životě nebo odvrácená strana mince. Kecy, které mu vnukala matka, že sem nepatří a ona jej nechce. co má dělat neboze, když už nemá ruce.
Stín
Slunce zář míjí domy,
do mého srdce však bijí hromy.
Jako temnota jeskynních dolů,
má duše, má nejdražší duše,