Arandil Harfeník 3

3.

Okřídlený dům.

Hrad z bílého kamene a světlého dřeva. Sedm bran doširoka otevřených vítá poutníky. Sedm cest vysypaných křemičitým pískem láká kolemjdoucí. Střecha pobitá mědí je jak hejno ohnivých labutí, v oslnivých záblescích zapadajícího slunce se chystají vzlétnout nad všechny stíny Faerie... Evnisien se neubránil pomyšlení, že nikdy neviděl nic nádhernějšího než tuhle krásu zasazenou do hry světel a stínů.

Minuli už troje stráže; bylo těžké nevnímat jejich podezřívavé pohledy, ale svým způsobem je chápal - a o to více jej zaráželo, že nikdo nic neřekl. Nikdo ho neoslovil, nezeptal se, kdo je a proč přichází. Zvláštní... když Branwen zasnoubili... Rychle zamrkal. Ne, na tohle nebude přece myslet! Ne tady!

Erian se zprudka otočila; až do této chvíle se jí držel těsně v patách a tak do ní málem narazil. "Přehrabovat se v cizích myšlenkách, když ti to ten druhý nechce dovolit, je asi stejně slušné, jako propadat sebelítosti na slavnosti života. Čím víc se v tom budeš přehrabovat, tím spíš se vystavíš riziku, že ti někdo bude chtít pomoci," šlehla po něm pohledem. "Tedy..."

Přerušilo je zuřivé štěkání.

Z hlavního sálu se vyřítilo psisko podezřele připomínající přerostlého vlka kříženého s liškou. Rudozlatá srst se spojila s mihotavými odstíny podvečera. Oči, až na zorničku celé bílé, v sobě měly cosi z měsíčního třpytu. Na půl cesty k nim se zastavilo a začalo větřit.

"Bojí se tě," poznamenala věcně Erian a přidřepla si. "Albo, Albí, Albí..."

Zvíře se přikrčilo a opatrně, krůček za krůčkem se k nim vydalo, pohled na ni pevně upřený. Slabě, tak trochu omluvně vrtělo ocasem; na vzdálenosti dvanácti metrů však opět začalo vyštěkávat.

"A máme po slavnostním představení," konstatoval sarkasticky Evnisien, "ta bestie totiž vzbouří celý dům." Možná to nebylo úplně nepatřičné... Vzápětí se totiž ozvalo velice rázné "Albo, k noze!" a ze síní vyšel vysoký tmavovlasý sidhe. Cosi v něm bylo zvláštního, cosi podobného klidu před bouří, kdy na modrém nebi ještě není jediného mráčku a přesto něco nepopsatelného visí ve vzduchu. Na chvíli se zarazil, to jak mu pohled sklouzl k železné čepeli, ale pak se s úplnou samozřejmostí obrátil k Erian: "Doufám, že nás představíš, dítě."

Přikývla. "Evnisien MacLyr, bratr Brana a Branwen, toho času na trestné výpravě. Někdo z fae porušil zákony světů a odlekl jeho sestru," řekla úplně klidně.

"Ach tak. A z toho prostého důvodu se potlouká po okolní krajině a děsí mi loveckého psa? Pokud vím, ten je v celé záležitosti nevinně..."

Pak přísně pohlédl Evnisienovi do tváře.

"Není mým zvykem přijímat do Okřídleného domu smrtelníky. A není mým zvykem zvát pod střechu kohokoli, kdo zachází s chladným železem. Ale gaes mi brání odepřít pohostinství i pomoc komukoli, kdo stojí na mém prahu, a to ty nepochybně činíš. Dobrá, mladý muži! Jsem zvědavý na tvůj příběh."

"Mrzí mě, pane, že nejsem vítán. A nechci pomoc ani pohostinství, pokud je cítíte pouze jako povinnost. Kdybych věděl, že má přítomnost bude útokem na vaši čest, nikdy bych sem ani nechodil."

"Mluvíš jako hlupák, Evnisiene. Ale hlupák, který má vlastní hrdost a nechybí mu odvaha, což jsou naopak věci, které leckdo z vašeho i našeho světa postrádá. Možná dokonce převažuješ některé z mých urozených hostů," zajiskřila Gwyonnovi ledově modrá světýlka. "A navíc... kde čerpáš jistotu, že já své gaes neplním především proto, že je plnit chci?"