To víš, že tě mám rád

Ach ano, ten pokoj. Jeho strop, stěny, dveře i okenní rámy, vše v  tónu jedné sterilní barvy - bílé. Pod oknem stará železná postel, vrzající při sebemenším pohybu. A dál už nic.
Na posteli leží dívka. Zahalena sněhovou přikrývkou, ruce podél těla, jen nad zápěstím je obepíná kožený pás. Je tady sama jen s obnaženou pravdou.
Dveře se otvírají, vcházejí ošetřující, hovoří spolu. Ona leží bez hnutí, jen upoutané ruce se lehce chvějí.
Těžká psychosa, sebedestrukce, zní jejich ortel a slova se rozplývají do prostoru.
Sestra pomalu odkrývá její tělo. Nevzhledné lože skýtá pohled hodný přehlídkového mola. Jen ho cosi ruší. Drobné oděrky přecházejí ve větší, pak v podlitiny a hluboké škrábance; dlouhé nohy mají v kolenou lehký tik, nad kotníky je objímají kožené popruhy.
Sestra vrací deku nazpět a dívka znovu osiří.
Oteklá víčka se těžce zvedají. Jsou jako kámen, padají hned zpět.
Záblesk.
Kožené popruhy se napnou. V bláznivém reji kolem ní všechno krouží, zmatené obrazy se mění v obrovská kola . Rotují kolem ní, v její mysli. Bulvy pod zavřenými víčky se chvějí jak sledují bouřlivé obrazy.
Zase záblesk.
Řeka.
Ona a on.
Voda je mělká a oblázky kloužou pod nohama. Stojí uprostřed, drží se za ruce. Ona se směje, chtěla by mu utéct, ale on ji pevně uchopí.
Vážně mu kouká do očí. Okamžik věčnosti.
„Řekni to!“
„A co mám říct?“
„Ty víš. Řekni to, prosím.“
Staré železo zavrže a popruhy se napínají. Kola víří o poznání rychleji.
„Řekni to!“
Mlčí a dívka zklamaně sklání hlavu.
„To víš, že tě mám rád.“
Zase se pokouší procitnout. Jde to ztěžka, bludné oči se protočí a hlava upadá zpátky na polštář.
Další záblesk.
Mezi obrovskými koly se objevují postavy.
Jsou podobné těm, co před chvílí odešly. Ale usmívají se a jejich ruce tisknou její. Blahopřejeme!
Ruka se bezděčně dotkne podbřišku.
Co s takovým vědomím, komu prvnímu o něm říct? Teď bych měla mít asi radost.                                                                                                           Místo toho se jí sevře žaludek.
Vrzání se stává naléhavějším. Ruce se již nechvějí a tik v kolenou zmizel. Vytřeštěné oři zírají do stropu a tělo svírá ukrutná křeč.
Zkouší si před zrcadlem nacvičit scénku. Slova se uzlí do podivných suků a věty beze smyslu pohybují rty. Pak se roztřesou.Odpověď  zná již dopředu. A přitom, kdesi uvnitř najednou ucítí nesmírnou radost, tu, o které před chvílí ještě pochybovala.
Pak přijde další záblesk.
Hotelový pokoj je příležitost k vážným sdělením.
Na nočním stolku zazvoní telefon. On jej zvedá a něco říká. Pak zavěsí.
Stoupá si a rozhlíží se po pokoji. Stěny jsou dokola lemovány dřevěnou paspartou, nad ní jsou bohaté tapety laděné do zelena. Koberec je měkký jako peřina. Zkouší jeho pružnost. Na komodě i stolcích, všude jsou lampy. Měkké světlo hladí a uklidňuje. Vše je v přísné a okázalé harmonii, bílá - zelená, tak, jak si přál.
Někdo klepe. Schovává se za dveřmi a otvírá je tak, aby jej nebylo vidět. Ona vejde dovnitř, nikdo tu není, jen na posteli obrovská kytice rudých růží.
„Já vím, že tu jsi!“
Dveře zničehonic zaklapnou. Uchvátí ji do náručí, lačně se na ni vrhá a upíjí z jejich rtů jak z kalichu. Oděvy mizí, trny bodají do holých zad i rukou, trýzní a vzrušuj. Nádherné květy se tříští na jednotlivé lístky a rozletují se po pokoji, kde se mísí s hlubokými vzdechy.
Postel je jako louka - zelená, bílá, červená…
„Řekni to!!“
Leží na zádech a divoce oddechují, ona má v očích střepy štěstí….Když to neřeknu teď, tak už nikdy!
Nadechuje se, ale jeho podivná otázka mění celou situaci.
„S kolika jsi tohle dělala přede mnou?!“
Zmateně na něj kouká a choulí se na svou stranu postele. Chtěla jsem ti něco říct!
„Nerozumíš?“
Chce se obléci a střepy v očích je rozdírají. Teď už nikdy!
„Co jsem řekl, ty děvko? Neumíš mluvit?!“
Něž stihne vstát, těžká ruka dopadá na její obličej. Jednou, podruhé, potřetí, posté…
Jeho rty se pohybují, nerozumí co říkají, a když padá na zem, bere s sebou i růže, jejich pichlavé trny a tisíce rudých motýlů, kteří poletují kolem ní.
„Tak odpověz, nerozumíš, na co jsem se ptal?“
Na koberci je zeleno jako na louce, jako v ráji, který má hranice hned vedle pekla.
Nadávky se střídají s kopanci. Už nevnímá odkud a proč. Jenom se bojí, hrozně moc se bojí a zoufale si rukama mačká břicho, které se v šílené křeči brání novému životu.
Staré železo zavíjí. Tělo, připoutané k loži, se vzpíná do výšky jako luk.
Popruhy se zařezávají do kůže, aby ji chránili samu před sebou. Jak v agonii se zmítá nahoru a dolů, hlava buší do polštáře, zleva doprava, zleva doprava…
Jedna ruka se náhle uvolní a zběsile začne drásat propadlé břicho plné zaschlých šrámů. Úder hlavy do kovové pelesti ukončí šílenství. Najednou je klid. Žádný pohyb, žádné vrzání.
Bílá se mění v rudou.
Zas je tu louka a řeka, zelená s bílou, duha a paprsky, jiskry, vířící všude kolem.
„Co mi to děláš?“
Cítí, jak se propadá tím pokojem s růžemi v peřinách. Propast je sladká studna zapomnění, konec trápení a otázek bez odpovědí.
Jen jednou bylo poprvé a pak už nikdy nebylo naposled.
Zase leží na tom koberci, zelená se mění v temně rudou a jeho oči jsou nezvykle velké a zděšené.
"Ty víš, že tě mám rád!!"
Na zbídačené tváři cizí ruka otírá slzy, které utápějí zapadlé oči a slova díků dnes neznějí jako obvykle.